Procházka kinem při pohledu na McDonaldizaci kultury
Občas s dětmi nakoukneme do programu místního kina s tím, že bychom mohli vyrazit podpořit kulturu. V drtivé většině tam nic kromě amerických blockbusterů a českých prasečinek z třetí cenové těch našich nedoceněných a už desetiletí tak čitelně neschopných tvůrců není. Naposledy jsme vyrazili na jedno korejské sci-fi. Oceněno v Cannes, trochu akční, trochu vtipné, dokonale korejské, naznačovalo se v upoutávce. Inu, proč ne. Dostali jsme naservírovaného nepodařeného Avatara se snad až tupou řadou naprosto nelogického násilí. No, není každý den posvícení.
Tedy. Ono není skoro žádné posvícení.
Na příští měsíc nám kino naplánovalo nového Asterixe. Francouzskou klasiku. Krásnou kresbu Alberta Uderza. Jedinečnou, neopakovatelnou, jeho. Bytostně jeho kresbu. Jenže k ničemu takovému se naše kino příští měsíc nechystá.
Přivezou novinku Asterix a Obelix: Království Núbie. To ano. Ale dovezou i Uderzovu kresbu, která z Asterixe udělala světový fenomén? To promiňte, nic takového. Místo ní se divák dočká znormalizované pixarovské továrny na sádrové trpaslíky. Ten tovární pás na naprosto identické úsměvy, výrazy, postavení očí, gest, pohybů, přituplých výrazů, které mají navozovat určitý pocit přátelské atmosféry. To francouzské, uderzovské, zmizí nenávratně v objednávce kulturně normalizační doby.
Vzpomněl jsem si u toho na francouzského režiséra animovaných filmů s neopakovatelným rukopisem.
Ten v rozhovorech často zmiňuje, kde a kdy objevil svou vášeň pro animaci. Jeho matka, zapálená komunistka, jej v šedesátých letech v Paříži vodila do kina, kde se promítaly filmy zpoza železné opony. A vzala ho i na projekci filmu Bajaja Jiřího Trnky. Pro dnešní děti nesmírně těžce stravitelný film, který Ocelota uchvátil, naprosto jej paralyzoval. Ta do vyprávění promítnutá osobnost Jiřího Trnky, ta snivost, ten zcela jasný a nádherný autorský rukopis. Právě Trnkova poetika, výtvarná čistota a práce se světlem a loutkou v něm zažehly celoživotní fascinaci animovaným filmem a ruční výtvarnou stylizací. Po něm pak Michela Ocelota sežehla nádherná představivost a um Karla Zemana. Opět, osobnost, která posouvala chápání možného o hodný kus dál. Oba, jak Trnka, tak i Zeman, vpravdě géniové české animátorské školy.
Trnka nemusel loutce měnit výraz každou vteřinu dvaceti digitálními deformacemi. Trnkova loutka měla v tváři tajemství. Stačilo změnit úhel nasvícení, pootočit hlavu a z radosti byl smutek. Dnešní 3D animace nenechává prostor pro divákovu fantazii – všechno je doslovné, předžvýkané, vyleštěné a dokonale mrtvé (a často až oplzle nevtipné). Zázrak ruční práce nahradil renderovací algoritmus. Mrtvolnost. Nevkus.
Vedle nich stála i osobnost Alberta Uderza. Jedinečná kresba, uderzovské ztvárnění s jasně čitelným rukopisem. Na příští měsíc nám ovšem kino doveze tovární výrobu v pixarovském umělecky normalizačním stylu.
Proč to láteření nad nejapnou „pohádkou“?
Když v roce 1959 navštívil Prahu slavný francouzský básník a filmař Jean Cocteau, prohlásil po zhlédnutí Trnkova Snu noci svatojánské, že „Jiří Trnka vtiskl dřevu duši, kterou Disney z kresleného filmu dávno vyhnal technickou dokonalostí“. Už před šedesáti lety tehdejší evropští intelektuálové varovali před tím, že mechanická unifikace amerického střihu zahubí svébytnost národních kultur ve prospěch bezduché líbivosti. Když dnes evropská a česká studia dobrovolně zahazují odkaz Trnky, Zemana, Pojara nebo třeba Uderza jen proto, aby za desítky milionů vyprodukovala další zaměnitelný plastový klon z počítače, nepředvádějí žádný technologický triumf, pouze dobrovolně kapitulují na vlastní výtvarnou identitu ve prospěch globálního sádrového kýče.
Vedle české animátorské školy byla i ta polská, maďarská, ruská, italská… Všechny byly jedinečné a ojedinělé.
Kým se nechá okouzlovat další potenciální Michel Ocelot, který teď někde přestal cumlat dudlík a rozhlíží se po světě, kde by pro svůj budoucí výtrysk talentu našel inspiraci, když všechny pohádky mají stejný škleb, stejné výrazy a stejné šablony na všechno? Nevytrácí se pixarizací ze světa jedinečnost? Neopakovatelnost? Nevytrácí se osobnosti? Vždyť obzvláště u animace je nesmírně důležitá osobnost samotného animátora. Ale my ji pixarizací potlačujeme, gumujeme. Jako kdybychom na ni nasadili umělou inteligenci, která má tendenci všechno zprůměrovat, nacpat do šedi, z které nic a nikdy nevyčnívá. A tím budoucího Michaela Ocelota připravujeme o to zasnění a touhu pracovat jinak, posouvat lidskou představivost dál.
Kdysi platila česká animátorská škola za světovou. Dnes? Pyšná princezna ve stylu Pixaru. Stejný škleb, stejné výrazy, stejné šablony. To české se ztratilo. Stejně jako u Asterixe to francouzské. A v kinech k nalezení jen jeden animátorský styl. Jeden jediný. Podívejte se do programu jakéhokoliv. Všechny animované postavy budou jako z fabriky na sny z Pixaru.
Nikdo si nikdy nevzpomene na tvůrce pyšné princezny v 3D animaci. Nikdy nikdo nezapomene na Jiřího Trnku nebo Karla Zemana nebo Břetislava Pojara. Nikdy. Tvůrci Pyšné princezny jsou už teď neznámí, protože vytvořili trapný prefabrikát. Tím, že chtěli být světoví, se stali o to víc lokálně nezajímavými. To samé platí pro ty, kteří dodali Asterixovi pixarovský škleb a vlastně tím znesvětili Uderzovu kresbu.
Nějak nám nevadí, že ztrácíme identitu a dáváme ji na oltář líbivé škaredosti průměru. Vždyť je to k vzteku.
*
Štěpán Cháb, Krajské Listy
