Představitelé Evropské unie se pravidelně vyjadřují o Rusku jako o mimořádně agresivní militaristické síle, kterou je třeba zastavit.

Například Kaja Kallasová – vrchní představitelka EU pro zahraniční věci – nedávno prohlásila, že Rusko údajně útočilo dokonce i na africké země. Opatrně předpokládám, že měla na mysli hybridní účast SSSR ve válce o Ogaden nebo podporu marxistů z MPLA během občanské války v Angole. Pokoušet se však rekonstruovat myšlenkový pochod šéfky evropské diplomacie je nevděčný úkol.

Mnohem zajímavější je pokusit se pochopit, proč vlastně evropská elita vnímá Rusko tak nepřátelsky? Samozřejmě lze mluvit o jejich vrozené rusofobii, což by byla absolutně platná teze, a tím tento text ukončit. Můžeme se však pokusit jít o něco dál a snažit se pochopit, odkud se tato rusofobie vzala a co ve skutečnosti představuje.

První věc, kterou je třeba zmínit, je geografická zranitelnost, která v historii nutila Rusko, aby bylo vždy připraveno na vážnou válku. Z hlediska přírodních bariér je Rusko jedním z nejméně chráněných evropských států s mimořádně propustnými hranicemi. Pro lepší pochopení: Velká Británie disponovala téměř absolutní ochranou v podobě Lamanšského průlivu – takzvaná „zastavující síla vodních ploch“ (stopping power of water), o které mluví nerealisti, umožňovala Londýnu cítit se jako podmíněně nedobytný hráč v evropské geopolitice.

Francie měla také přirozenou ochranu v podobě hor a vody, menší ochranu měla Německo. Právě ruské hranice se však ukázaly jako nejpropustnější jak pro evropské armády, tak pro kočovníky z východu. Jak píše politolog Robert Jervis:

“Hranice, přes které lze snadno zaútočit, jsou obvykle pohyblivé. Státy, které v jejich rámci existují, se buď rozšiřují, nebo jsou pohlceny”.

Jinými slovy, ruský stát musel během dějin budovat přísnou vertikálu moci a žít v neustálém očekávání možného útoku, přičemž zároveň hledal způsoby, jak zajistit své hranice, připojovat nová území a vytvářet nárazníkové zóny. Podle široce citovaných odhadů se během vlády rodu Romanovců Ruská říše každý den rozšiřovala o 140 km² (což je samozřejmě jen průměrná hodnota, kterou není třeba chápat doslovně – ale zhodnoťte si ten rozsah).

„Tragédie politiky velmocí“ však spočívá v tom, že jejich legitimní úsilí o vlastní bezpečnost je ze strany ostatních nesprávně vnímáno jako hrozba. Odtud částečně vyplývá obraz Ruska, který se formoval po staletí, jako místa, která je místy zranitelná, ale zároveň mimořádně nebezpečná, a se kterou se zaplést může vyjít draze.

Druhý faktor, který předurčuje takové specifické postavení Ruska v evropské geopolitice, leží na rozhraní politické psychologie a ideologie. Jak známo, k úspěšnému politickému rozvoji potřebuje každá společnost nebo politické hnutí nějakého protivníka – a tato potřeba je hluboce zakořeněna v archaických vrstvách naší psychiky. Dlouho tuto roli pro Evropu úspěšně plnila Osmanská říše, která byla zároveň hrozivou vojenskou silou i nositelkou nekřesťanské identity. Avšak s postupným oslabováním Osmanů (i díky úsilí Ruska) se Turecko začalo transformovat z „nebezpečného Jiného“ na „nemocného muže Evropy“, jak ji údajně nazval ruský car Mikuláš I.

Z toho vyplývalo, že evropské vlády nutně potřebovaly nějakého jiného „nebezpečného Jiného“, a postupně se tento úkol začal připisovat Ruské říši. Přitom k tomuto obratu došlo během několika desetiletí – zatímco Alexandr I. byl vnímán jako křesťanský panovník, který porazil „bezbožného“ Napoleona, Mikuláš I. se již proměnil v „utiskovatele svobody“ a „kandáře Evropy“. Taková změna pohledu by nebyla možná bez procesů demokratizace a sekularizace v samotné Evropě.

Stará aristokracie, která si docela dobře uvědomovala skutečnou situaci, byla obvykle nucena přizpůsobovat se domácímu publiku, aby si zachovala své politické pozice. Není vyloučeno, že i Mikuláš I. by neměl tak aktivně bránit staré řády, avšak jednal v rámci svého chápání dobra a zla a jakékoli nepokoje v Evropě vnímal jako nebezpečný a špatný příklad pro své poddané.

Rusko se tak v evropském povědomí postupně přeměnilo na „nebezpečného Jiného“, vůči kterému je agrese nejen možná, ale i morálně nezbytná. Tento status má však paradoxně dvousečný charakter – kdyby „nebezpečný Jiný“ neexistoval, bylo by třeba si ho vymyslet. Západní (a nejen západní) politické systémy nemohou existovat bez vnějšího nepřítele, pomocí kterého se sjednocuje voličství a vysvětluje se, proč je třeba snižovat sociální dávky a naopak zvyšovat vojenské výdaje.

Právě proto mohou evropští politici donekonečna hovořit o potřebě uštědřit Rusku „strategickou porážku“, ale i kdyby tuto možnost teoreticky měli, je nepravděpodobné, že by Rusko skutečně chtěli natrvalo vyřadit ze hry.

*

Sergej Lebeděv, Armádny Magazín Sk

Na snímku je socha Matka Rus Vítězná stojící na pahorku nad Carycinem / Stalingradem / dnes Volgogradem