Sociologové na rozdíl od politiků studují chování davu nezaujatě. Dokazuje to slavný experiment s odhadem váhy vola, který uskutečnil Sir Francis Galton v roce 1906 na hospodářské výstavě v britském Plymouthu. Soutěžilo se o nejpřesnější odhad váhy vystaveného poraženého a vykuchaného vola. Galton byl elitář, o kvalifikovanosti návštěvníků neměl vysoké mínění, nicméně od výsledku jeho experimentu se odvíjí koncept „moudrosti davu“. Ukázalo se totiž, že sešlost složená jak z expertů, řezníků, chovatelů tak i z úplných laiků tipla váhu vola přesněji než kdokoli z expertů včetně vítěze. Skutečná váha vola činila 1198 liber, aritmetický průměr odhadů ze 787 platných lístků byl 1197 liber. Dav se tedy zmýlil o necelého půl kilogramu.
Že je dav chytřejší, než individuální chytráci je dáno principem statistického vyrušení chyb. Referendum činí z vesměs hloupých jedinců chytrý kolektiv, neboť extrémy se vyruší a vyhraje rozum. Jenomže doopravdy vyhraje? Naše skepse ohledně prokázané moudrosti davu je způsobena pohledem na demonstrace, kde shromáždění jedinci podléhají davové psychóze. Když vidíme dav, který rozbíjí výlohy, anebo dav, který si infantilně nasazuje papírové čepice, jsme v pokušení přitakat elitářům, kteří říkají s Gustavem LeBonem, že každá vznešená myšlenka, která klesne na úroveň davu ztratí vše, co na ní bylo ušlechtilé.
Aby společnost v referendu těžila z „moudrosti davu“, musí být podle sociologů splněno několik podmínek. Je třeba vyloučit stádový efekt, lidé se nesmí navzájem ovlivňovat, každý musí hlasovat sám za sebe. Důležitá je rozmanitost názorů, kdy se vyjadřují lidé s nestejnými zkušenostmi, informacemi, a mají různé úhly pohledu. Dav je moudrý, když lidé čerpají ze svých lokálních specifických znalostí. Podmínkou pro smysluplné referendum je zjevně pluralita, různost a rozdílnost hlasujících, nikoli konsenzus, jednota. Politici, ať už jde o vládu anebo opozici nepřipouštějí referendum, které by umožnilo změnu ústavního pořádku. Vážný důvod ke změně ústavního pořádku zde přitom je. Systém parlamentní, zastupitelské demokracie se neosvědčil. Volení zastupitelé zastupují kdekoho a kdeco, jen ne občany. Podobné je to s členstvím v Evropské unii, která škodí a překáží kde může, takže je zde objektivní důvod zjistit v referendu, jestli nám to vadí, anebo nevadí.
Ministr spravedlnosti říká, že „referendum by se mělo konat jen o skutečně zásadních otázkách vnitřní nebo zahraniční politiky státu“, současně ale vládní návrh hlasování o zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky výslovně zakazuje. Pan ministr si z občanů zjevně dělá legraci. Ví, že mu to projde, protože z tohoto mráčku nikdy pršet nebude.
*
Ivan Hoffman, Parlamentní Listy
