Pozlacené pláště olověné reálpolitiky: Co skutečně znamená cesta české vlády do Izraele

Jana Kunšteková
Jana Kunšteková
Zatímco se leckde v Čechách a na Moravě vzpomínalo na zfalšovaný 17. listopad – kdysi Mezinárodní den studentstva – vládní delegace v čele s Andrejem Babišem a Petrem Macinkou odletěla do Izraele jednat o zbraních, zdravotnictví a ochraně dětí. Pod uhlazeným diplomatickým povrchem takzvané reálpolitiky se ale skrývá mrazivé pokrytectví, dvojí metr a obyčejné kramářství, pro které měl už Dante Alighieri ve svém Pekle připraveno velmi nehostinné místo.

Sedmnáctý listopad – kdysi Mezinárodní den studentstva – se v českém veřejném prostoru dávno zfalšoval na rituální vzpomínání na rok 1989, zatímco na oběti nacistické zvůle z roku 1939, na popravené studentské vůdce a uzavřené vysoké školy, se vzpomíná už jen okrajově. Letos však tento svátek dostal ještě trpčí pachuť. Premiér Andrej Babiš, jemuž nijak nezazlívám neúčast na Národní – spáchal daleko větší „hřích“ – s početnou vládní a armádní delegací odletěl na třídenní pracovní návštěvu Izraele.

Oficiální program zní na papíře státnicky: jednání o protivzdušné obraně, ochrana dětí na internetu, pietní akt v památníku Jad Vašem a inspirace ve špičkových izraelských nemocnicích. Jenže pod tímto uhlazeným diplomatickým povrchem se skrývá hluboký morální rozpor, který nelze přejít mlčením. Už samotný bod o „ochraně dětí v online prostředí“ působí v zemi, jejíž armáda má v sousedním Pásmu Gazy na svědomí tisíce mrtvých, zmrzačených a osiřelých dětí, jako výsměch základním principům lidskosti. Mluvit o bezpečí dětí na obrazovkách v době, kdy o pár desítek kilometrů dál umírají pod troskami domů a hladem ve vplavených stanech, bez humanitární pomoci, je dokonalou ukázkou odtrženosti oficiální „politiky“ od reality.

V době, kdy nejen lidskoprávní organizace jako Amnesty International či Human Rights Watch, ale i papež Lev XIV., pontifex katolické církve, popisují situaci v Pásmu Gazy jako humanitární katastrofu a etnickou čistku, a kdy Mezinárodní soudní dvůr v Haagu řeší obvinění Izraele z porušování Úmluvy o genocidě, působí cesta české vlády na nejvyšší úrovni jako projev naprosté slepoty k utrpení civilistů. Zvlášť trpce v tomto kontextu působí oficiální fotografie politiků pokládajících věnce v památníku obětí holokaustu. Česká delegace přitom vůbec nemusela jezdit k památníku do Jeruzaléma – stačilo popojet o pár desítek kilometrů dál do Pásma Gazy a viděla by holokaust aktualizovaný a v přímém přenosu. Odkaz „nikdy více“ ztrácí jakoukoli hodnotu, pokud se vztahuje jen na minulost a neplatí tváří v tvář současnému ničení lidských životů.

Reklama

Celá ta velkolepá „státnická“ mise má navíc i jeden trpce komický rozměr. Zatímco česká média a vládní PR prezentují cestu jako událost světového formátu, v samotném regionu po ní neštěkne ani pes. Stačí se podívat na respektované blízkovýchodní analytické servery, jako je například Al-Monitor – v jejich hlavních přehledech o české delegaci nenajdete ani čárku. Pro blízkovýchodní politiku nejsme žádným klíčovým hráčem, jen malou zemí ze střední Evropy, která přijela na obchodní námluvy do zbrojovek a posloužila Benjaminu Netanjahuovi jako užitečná kulisa pro fotku s politikem, který „nejde s evropským davem“.

Odpor k takové politice přitom není otázkou žádného politického škatulkování. Nepotřebujete nálepku „lepšočlověka“ ani „dezoláta“, abyste cítili obyčejný lidský hnus nad tím, když se utrpení nevinných lidí stane jen položkou v obchodní bilanci. Je navíc nutné dodat, že současný kabinet v tomto ohledu jen plynule navazuje na minulou vládu Petra Fialy – bezmezná podpora Izraele bez ohledu na civilní oběti je bohužel trvalým a ostudným rysem české zahraniční politiky posledních let.

Zastánci tohoto kurzu to nazývají „reálpolitikou“ – tedy chladným prosazováním vlastních finančních, bezpečnostních a zbrojních zájmů bez ohledu na ideály. Právě tento pojem ale slouží jen jako vznešené zaklínadlo pro obyčejný cynismus, v němž obchod se zbraněmi a strategická spojenectví mají větší váhu než lidská důstojnost. Tuto linku v delegaci výrazně podtrhuje i účast ministra zahraničí a šéfa Motoristů sobě Petra Macinky, jehož politický styl je postaven na oslavě tvrdého, nekompromisního pragmatismu a na pohrdání lidskoprávní agendou, přičemž často vylije s vaničkou i dítě – viz ruské hokejistky – „mužatky“.

Reklama

Do očí přitom bije zjevný dvojí metr české i evropské diplomacie. V případě ruské invaze na Ukrajinu jsme neustále slyšeli, že s agresorem se neobchoduje, že sankce jsou morální povinností a že každý nákup či prodej znamená nepřímou podporu válečného násilí. Když ale dojde na Blízký východ, veškeré morální apely rázem mizí. Namísto tlaku na příměří a dodržování mezinárodního práva letí česká delegace do izraelských zbrojovek domlouvat další kontrakty.

Stejně znepokojivý je i domácí rozměr celé cesty. Premiér v Jeruzalémě a Tel Avivu navštívil prestižní zdravotnická zařízení a mluvil o prevenci či využití umělé inteligence v medicíně. Jenže nelze zapomínat, že Andrej Babiš není jen politik, ale také spolumajitel investičního fondu Hartenberg Holding, pod který spadá obří síť soukromých klinik FutureLife v Česku i v dalších evropských zemích. Zatímco běžný český pojištěnec naráží v podfinancovaném veřejném zdravotnictví na dlouhé měsíce či roky čekání na operace a vyšetření, předseda vlády s rozsáhlým soukromým byznysem v oboru sbírá v zahraničí kontakty a know-how. Hranice mezi státním zájmem a soukromým prospěchem se tu opět nebezpečně rozmazává.

Když člověk sleduje oficiální záběry z pietních míst a tiskových konferencí, těžko se ubrání vzpomínce na Dantovu Božskou komedii. Dante Alighieri, sám zkušený florentský politik, ve svém Pekle vyhradil osmému kruhu místo pro pokrytce v těžkých olověných pláštích, které jsou zvenku oslnivě pozlacené. Ještě horší trest ale připravil hned vedle, v pátém žlebu, pro sprosté kramáře s veřejnými statky – jména nechť si každý doplní sám. Pro ty, kteří ze státu, politiky i cizího neštěstí udělali pouhý kšeft, připravil Dante vařící smůlu.

Současná „reálpolitika“ není ničím jiným než takovým kramářstvím zabaleným do pozlaceného pláště. Navenek se leskne frázemi o bezpečnosti, pietě a strategickém partnerství, ale uvnitř je jen chladný kalkul, dvojí metr a naprostá lhostejnost k lidskému životu. Žádná státnická gesta na tom nic nezmění – a ne nadarmo se říká o některých lidech, že se jednou budou bát umřít.

*

Reklama

Jana Kunšteková, Litterate

 

1 1 hlasovat
Hodnocení článku
Žádné komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře