Hádky „politiků“ v televizních diskusích se prezentuje jako projev demokracie. Přitom je to jen další nástroj k odvedení pozornosti od skutečných problémů k margináliím, jako je financování ČT. V ČT jde o pár miliard ročně, podstatné je jakým způsobem bude ovlivňováno veřejné mínění. Vydávat tyto veřejné peníze bez kontroly nejrůznějším kašpárkům je principiálně chybné a neetické. Je nejisté, zda by po převedení financování na státní rozpočet, byly finance vydávány efektivněji. Jak je státní kontrola neefektivní, vidíme např. na kauzách Dozimetr, Bitcoiny, Kampelička, …
Jenže pro těch pár miliard chybí ve veřejném prostoru informace o tom, proč a kam se každoročně ztrácí stovky miliard, které stát, tedy politici každoročně zašantročí a ty proto chybí ve státním rozpočtu. Už vůbec se neodpovídá na otázku Cui bono? Bankám, které státu půjčují, nadnárodním korporacím, které daňově optimalizují (tedy účetně snižují zisky dosažené v ČR a vyvádějí je do zahraničí a v ČR platí nižší daně. To je jen jedna část smutného příběhu.
Co se stane se státem, který je tak zadlužený, že si obtížně půjčuje, aby mohl splácet dluhy a žít si dál nad poměry?
Nejprve mu klesne rating a tak si půjčuje na stále vyšší úrok. Potom může dojít k „restrukturalizaci dluhu“, většinou za tvrdých, pro dlužníka nevýhodných podmínek, např. k nucenému prodeji aktiv, které stát zatím ovládá. V Řecku to byly přístavy, …, u nás ještě zbývá ČEZ, MERO, Čepro, letiště, Budvar, … Globální Lichváři tak získají i ten majetek, který nestihli za symbolické peníze „zprivatizovat“ po „Sametové revoluci“ za přispění naivních (nebo vlastizrádných?) politiků, kterým stačilo „namazat med kolem huby“, udělit čestné profesorské tituly a chválit je, jací jsou to skvělí ekonomové. Ten narcisní expert s banksterskou aktovkou, který rozdal se svou partou národní majetek za symbolické ceny, je dobře znám. V Číně privatizovali chytřeji: max. 49% podílu ve firmách; a tak státu zůstalo 51 %, mohl kontrolovat finanční toky a přitom získal moderní technologie.
Zpackaná privatizace byla jen první etapa na cestě do ekonomického otroctví.
Ta druhá už také proběhla vstupem do EU a přijetím Lisabonské smlouvy. Od té doby všestranný diktát „Bruselu“ prostřednictvím směrnic, nařízení a dotací zlikvidoval svobodné tržní prostředí. „Evropská komise“ tak nyní může kdykoli jakýkoli členský stát nebo podnikání výrazně poškodit.
Finální etapa je cílené zadlužování státu. Nadnárodní korporace a banky tak ovládnou celý stát. Současná vláda koketuje s o něco lepším způsobem, jak si půjčovat. Ne od bank, ale od lidí. Tímto způsobem šlo např. Japonsko, kde je státní dluh astronomický, cca 204 % HDP a zhruba 88 % tohoto dluhu vlastní sami Japonci. Úroky tak neplynou Globálním Lichvářům, ale občanům a místním firmám, které státu půjčili. V ČR cca 71,6 % státních dluhopisů vlastní domácí subjekty (banky, fondy, pojišťovny a občané).
Současný státní dluh ČR činí cca 3 991 miliard Kč, což je 44 % HDP, což je cca 188 % všech ročních státních příjmů. Na každého občana ČR, vč. dětí, tak připadá dluh 409 000 Kč. Na úroky z dluhu se v letošním roce zaplatí cca 110 miliard Kč. Náklady na úroky ze státního dluhu činí 5,2 % plánovaných státních příjmů, tedy, 4,5 % plánovaných státních výdajů. Z každé vybrané stokoruny tak stát pošle zhruba 5,20 Kč čistě na úroky věřitelům. DLUHOVÁ PAST UŽ SKLAPLA. Je to obdoba středověké „železné krávy“. (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezn%C3%BD_dobytek).
Čísla hovoří jasněji než obecné plky. Proto se podívejte na tabulku. Ukazuje deficit veřejných financí v jednotlivých letech, uvedený v manipulativní formě jako saldo v % z HDP a v pravdivé, „nepěkné“ formě, jako saldo v % příjmů státu. Kolik let může stát existovat s takovými deficity, než nastane státní bankrot?
Pozn.: přebytky rozpočtu (v tabulce zeleně) i skoro vyrovnané rozpočty byly ovlivněny výnosy z „privatizace“ státního majetku. Výnosy byly zpočátku uloženy ve Fondu Národního Majetku, z něhož byly financovány některé výdaje, které by jinak musel hradit státní rozpočet, např. dopravní infrastruktura, ekologické zátěže z minulosti, „oddlužení bank před privatizací“ prostřednictvím Konsolidační banky, povodňové škody, … Fond Národního majetku byl zrušen v r. 2006 a výnosy a aktiva z privatizace byly převedeny pod Ministerstvo financí a použity na „mimorozpočtové fondy“, např. fond dopravní infrastruktury. V letech 2012 až 2017 do státního rozpočtu tímto způsobem převedeno cca 10 miliard Kč ročně. Po r. 2018 změna zákona umožnila použít výnosy z privatizace přímo jako příjmy státního rozpočtu. Hned v březnu 2019 vláda převedla do státního rozpočtu 18 miliard korun a v následujících letech byly zbývající rezervy z privatizačních účtů postupně převedeny a vyčerpány ve prospěch státního rozpočtu. Největší „privatizace“ ve druhé tabulce.


*
Jiří John, Svobodný Svět

