Evropská společnost vybavená technologií 21. století se pomalu sune do společenských poměrů 18. století. Veřejné služby jsou přesouvány k soukromé iniciativě. Společensky organizovaná péče je zvolna nahrazována nahodilou charitou. „Fungující stát“ se zabývá přerozdělováním od chudých k bohatým. Odpovědnost držitelů moci za společenskou soudržnost se už ani nepřipomíná. Nerovnost se prohlubuje k nesouměřitelnosti (Jan Keller). Čím dál víc a stále rychleji.
Od koaliční smlouvy 2013 jsem nečekal zázraky. Od počátku bylo jasné, že prioritou jsou křesla a program bude na nějakém dalším místě. Jasně to řekl hlavní partner ČSSD v koaliční vládě Andrej Babiš: „My jsme splnili historickou úlohu tím, že jsme vznikli a že jsme zabránili vzniku levicové vlády.“
Jednotlivé části koaliční smlouvy se liší dikcí a mírou posunu směrem k prohloubení výdobytků zdejšího neoliberálního režimu. Zřejmě hodně záleželo na tom, kdo na které straně jednotlivé části koaličního programu vyjednával. Řada hezky znějících prohlášení je fakticky nezávazných. Bude možné je obejít s elegancí politických rutinérů. Revoluční deklarace nebudou překážkou dosavadní korupční praxe.
Příkladem zjevného pochybení je následující „závazek“ koaličního programu (1.6.8): „Neumožníme žádné opatření v rozporu s ochranou života od početí do přirozeného konce (ne aktivní euthanasii).“ zde
