Stanislav Novotný: O čem se mlčí – 17. listopad 1989 (video, 05:06)

Stanislav Novotný hodnotí popřevratové dění v naší zemi po 17. listopadu 1989

Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)

Dobrý den, Vážení diváci! 17. listopad není skutečně obyčejné datum.
Toho dne v roce 1939 uzavřeli Němci české vysoké školy coby následek odvážných protinacistických studentských protestů. Následně bylo 9 studentů popraveno, 1200 jich bylo transportováno do koncentračního tábora a české školy zůstaly uzavřeny až do konce války. Byl to důsledně a systémově promyšlený útok ke zničení české inteligence a kultury. A na takový genocidní krok ze strany německých okupantů by se opravdu zapomínat nemělo, zvláště v době, kdy se do módy dostává přepisování nedávných dějin a kde právě toto přepisování stále více marginalizuje válečné zločiny našich západních sousedů.

I to je zjevně jeden z důvodů, proč výročí hrdinného odporu českých vlastenců vůči cizí moci je v tento den stále méně připomínáno oproti výročí demonstrace z roku 1989. A protože jsem se právě této demonstrace stejně jako všech předchozích tehdejších protirežimních pouličních vystoupení zúčastnil, myslím, že si mohu dovolit o to více poněkud zlehčit význam oné události, staré již 32 let. Pokud totiž budeme i nadále přehnaně glorifikovat akci, kterou ve skutečnosti organizovali funkcionáři SSM a na jejíž řádný průběh dozírala Státní bezpečnost s vědomím tehdejších nomenklaturních špiček, nemůžeme nikdy pochopit příčiny následného vývoje země. Zároveň se odsuzujeme k fatálnímu opakování historických chyb neboť žijeme v mylném přesvědčení, že špatný systém se odstraňuje cinkáním klíčů.

Zopakujme si tedy, že před listopadem 89 sice celá řada lidí velmi upřímně volala po svobodě slova, vyznání, pohybu, podnikání atd. a dávala režimu najevo, že si přeje radikální změnu. Jejich volání však nebylo tak hlasité, aby změnu vyvolalo. Režim měl spoustu problémů, ale bez popudu zvenčí by se nehnul. V Moskvě však došlo ke změně, nastala obleva a po několikaletém vývoji a jednáních mezi špičkami USA a SSSR zatoužili po změnách i vybraní komunističtí funkcionáři. A motivace?

Jak prosté, majetek! Ten majetek, který dosud spravovali a který oni sami nebo jejich předchůdci znárodnili. Ta možnost vlastnit mnohem více než výslužku do kufru od bafuňářské volhy! Touha exponentů režimu po majetku tak ve skutečnosti rozložila celý tábor socialismu. Avšak k majetkovému převratu byly nutné věrohodné kulisy. A u nás lidé, jako na potvoru, moc nebouřili. Tak i na té Národní musela Státní bezpečnost vyrobit falešného mrtvého studenta, aby se lidé rozhýbali.

Dostali jsme tedy svobodu, ta však nebyla získána v lítém boji, ale v převratu organizovaném a podporovaném Západem i Východem. V převratu, v něm za delší konec provazu i nadále tahali ti, proti kterým byla namířena hesla demonstrantů. V převratu, po kterém následovala neprůhledná privatizace, ve které byly kupodivu odměněny zejména bývalé opory režimu.

Nad onou nespravedlností by se dalo mávnout rukou, kdyby však neměla své neblahé pokračování. Tento způsob privatizace nevedl k efektivnímu využití národního bohatství ve prospěch vlastního obyvatelstva, ale naopak. Dojemná nadnárodní kooperace řady bývalých mocipánů změnivších se v kapitalisty, mimo jiné řádně zkorumpované a zkompromitované právě v procesu privatizace, dostala strategické majetky spolehlivě pod nadnárodní kontrolu a proměnila zemi v nemotornou kolonii, jež byla navíc zauzlována do politické sítě Evropské unie. V kolonii montoven, skladů, druhořadých občanů EU, spotřebitelů aušusu a nekvalitních potravin. V kolonii se snižující se úrovní vzdělání. V kolonii, jež trpně přijímá nedůstojné ideologie pro méněcenné. V kolonii, jež není soběstačná ani v pěstování brambor, zelí a jablek, ale zato vyrábí levně elektřinu pro Německo, odkud ji zase draze nakupuje.

Postupně jsme prakticky přišli o suverenitu i schopnost bránit vlastní hranice před příchodem nezvaných hostů. Nevím, jak Vás, ale mně opravdu nebaví při každém výročí poslouchat o vylhaných zásluhách nejrůznějších hochštaplerů a kariéristů, studentských pseudovůdců a příživníků z politických ziskovek plných neužitečných patolízalů a vrtichvostů. Nebaví mě jejich cenzura demokracie ani svazáctví jak vystřižené z padesátých let.

Při příštím výročí 17. listopadu prosím vzpomínejme více na autentický zápas českých studentů v roce 1939. Ti byli vystaveni skutečné a nekompromisní brutalitě a bojovali za svobodu svou i národní až do krajnosti. Při současném trendu se však obávám, že se spíše dočkáme stavby dalších pomníků nacistům.

Vážení a milí diváci, děkuji Vám za Vaši ctěnou pozornost a těším na další setkání u pokračování cyklu O čem se mlčí.

*

Stanislav Novotný, O čem se mlčí