Demokratický matrix, nebo fašizující realita?

V Malmö šest pravicových radikálů napadlo noži účastníky manifestace při příležitosti Mezinárodního dne žen a čtyři z nich zranili, jednoho těžce. Druh události, která přestala být ve Švédsku výjimečná; samotná ministryně spravedlnosti Beatrice Asková přiznala, že kvóta objasnění tzv. zločinů z nenávisti (proti náboženství, sexuální orientaci a etnické příslušnosti) je nízká. Brizantní se ovšem tato událost stala něčím jiným. Poté, co byli pachatelé zatčeni, se ukázalo, že jeden z nich, člen ultranacionalistické Strany Švédska, se krátce předtím vrátil z Kyjeva, kde se účastnil euromejdanu po boku strany Svoboda. A na jejich webové stránce se švédští neonacisté chlubili bojovými akcemi na straně svých ukrajinských „kamarádů“, kromě jiného i útoky na správní budovy a sídla nepřátelských stran. V reakci na tyto informace vydal mluvčí švédské vnitřní zpravodajské služby SÄPO pouze lapidární prohlášení, že spojenectví švédských a ukrajinských neonacistů nepovede automaticky k posílení pravicového násilí ve Švédsku.     

Istanbul zaznamenal v těchto týdnech masové protesty, které takřka bez přestávky navazují na dramatické události z minulého roku. V létě tedy začaly masové protesty proti politice vládnoucí AKP, proti islamizaci společnosti a totalizaci státu. Demonstrace, kterých se podle střízlivých odhadů aktivně účastnilo na 2,6 milionu občanů, byly nejbrutálnějším způsobem potlačeny – včetně mrtvých a těžce zraněných. Jak známo, západní vlády nezavedly sankce a nezablokovaly konta, ale pouze vyjádřily „znepokojení“, EU nevyslala do Ankary personální eurotrojku, ba naopak. Samolibý rádoby sultán Erdogan, který krok za krokem proměňuje sekulární republiku v diktaturu Muslimského bratrstva tureckého střihu, zůstal klíčovým strategickým spojencem západních „demokracií“ v podpoře ozbrojených džihádistů v Sýrii. 

Před několika týdny došlo k opětovným mohutným protestům proti vládní cenzuře internetu, na které bezprostředně navázala nová vlna masových demonstrací proti Erdoganovu režimu. Důvodem byla smrt patnáctiletého Berkina Elvana, kterého loni hned v prvních dnech protestů zasáhl do hlavy policejní granát se slzným plynem. Mladík byl devět měsíců v kómatu. Bezpečnostní síly postupovaly proti demonstrujícím s obušky, nasadily vodní děla, slzný plyn a gumové projektily (1). Dosavadní bilance nové vlny demonstrací jsou dva mrtví (2). Kromě policisty, který utrpěl srdeční infarkt poté, co v jeho autě zřejmě omylem vybuchl slzný granát, zemřel během útoku ozbrojených civilistů dvaadvacetiletý demonstrant. Do dnešního dne není jasné, kdo za útokem stojí, evidentní je pouze netečnost bezpečnostních sil. Za útokem mohou stát převlečení policisté nebo militantní příznivci Erdoganovy AKP, otazník visí i nad rolí ultranacionalistické organizace Šedých vlků (3). „Evropa“ s „Amerikou“ opět mlčí, politický turismus západních „strážců demokracie“ se na rozdíl od kyjevského euromejdanu nekoná, německá masmédia hovoří o „kraválech“. Pouze Evropský parlament se rozhoupal k neslanému, nemastnému protestu: podobné jednání prý ohrožují turecké aspirace na členství v Unii. Vzhledem k veřejnému tajemství, že Berlín, Paříž a další Turecko v EU nikdy nechtěli a nechtějí, nejde o politický nátlak, ale o cynický alibismus.     

S ignorancí a nezájmem jsme se setkali i v Karlových Varech, kde si v polovině února němečtí neonacisté z tzv. III. cesty za mlčenlivé netečnosti státních úřadů, městské správy a pod ochranou policie ve vyrovnaných řadách s pochodněmi a za vířením bubínků po vzoru Hitlerjugend (HJ) připomněli bombardování Drážďan anglo-americkými leteckými silami v roce 1944 (4). „Technický“ důvod konání pietní vzpomínky v českém lázeňském městě byla skutečnost, že město Drážďany tuto demonstraci nepovolilo. O tom, zda se jednalo pouze o nouzové řešení, které využilo český historický relativismus, politické diletantství a státoprávní nekulturu, nebo jestli hnědý dorost zpoza hranic chtěl zároveň demonstrovat domovské pocity v „protektorátu“, lze pouze spekulovat. Jedno je ovšem jisté: záběry pochodujících šiků s bubínky a pochodněmi sugerují jakési „vzpomínky na budoucnost“, vyvolávají stud a otázku, kam až česká polistopadová politika klesla a co nás od ní v budoucnu ještě čeká.

Zároveň bychom se ale měli zamyslet nejen nad tím, jak nerušeně může hnědá internacionála vyvíjet své aktivity, ale i nad stále zřetelnějším propojení jejich aktivit i struktur. 11. března odvysílal první program německé veřejnoprávní televize ARD diskusní pořad Anne Will na aktuální ukrajinské téma, kterého se zúčastnil kromě jiných i zahraničněpolitický mluvčí CDU/CSU Philipp Missfelder. Poprvé v průběhu celé krize tématizovalo „oficiální“ zpravodajské médium jak dubiózní průběh protestů (např. nevyjasněnou otázku odstřelovačů), tak i skutečnost, že iniciativu a následnou kontrolu Majdanu převzaly ultranacionalistické, fašizoidní síly, které jsou nyní zastoupeny v tzv. provizorní vládě. Filmový materiál dokumentoval divákům kontakty ukrajinské strany Svoboda s německou neonacistickou NPD (5). Na reálnou politiku spolkové vlády, jejímž členem je sociálně demokratická strana (!), to samozřejmě nemá sebemenší vliv. Je otázkou, proč tomu tak je. Proč západní vlády, které musejí vědět o utužujícím se propojení hnědé internacionály, které nemohly nevědět, kdo je hlavním aktérem „revolucí“ v Kosovu, Libyi, Sýrii, na Ukrajině a které mlčí ohledně brutálního násilí Erdoganova totalizujícího režimu vůči republikánské opozici, se chovají, jak se chovají? Odpověď musíme hledat mimo mediální matrix politické korektnosti, který, jak se zdá, má s realitou asi tolik společného jako cirkus Divokého Západu Buffalo Billa s genocidou indiánů v reálné historii. A možná, že najdeme pro mnohé z nás překvapivé „connections“.

Na tomto místě připomeňme německou vyšetřovací frašku pozadí přinejmenším deseti vražd, které se přičítají tzv. Nacionálně socialistickému podzemí (NSU). Do dnešní doby není jasné, zda politika, policie a zpravodajské služby byly vůči teroristickým aktivitám „pouze“ na pravé oko slepé, jak se zde říká, nebo jestli je za kauzou daleko víc: na pozadí rozporuplností, nejasností a informačních mezer dochází investigativní žurnalisté k závěru, že v kauze NSU spolkové úřady (je otázkou které a do jaké míry) nebyly jen zasaženy slepotou, ale že tyto aktivity přinejmenším pečlivě sledovaly, aniž by zasáhly – ne-li hůře. Na vrcholu pyramidy pochybností a rozporuplných informací stojí údajná sebevražda dvou členů tria, které je vydáváno za tvrdé jádro skupiny (6). Jako v jiných případech je postup „vyšetřovacích“ orgánů a komisí stejný: protahovat do zapomenuta. Hladina se uklidnila, zájem masmédií i občanů opadl (tak funguje reálně existující občanská společnost) a Německo (tedy: koalice křesťanské a sociální demokracie!!) mezitím dopomohlo v Kyjevě k moci banderovcům.