Jaromír Veber
12. 3. zdroj zde
Jsme svědky velmi křehkého oživení české ekonomiky. Jaké jsou její perspektivy ve světle programového prohlášení vlády?
S nástupem nové vlády a představením jejího programového prohlášení si nejen odborná veřejnost klade otázku, jak se tyto skutečnosti promítnou do budoucího vývoje české ekonomiky. Asi jen věštec s křišťálovou koulí zná jasnou odpověď, nicméně existují různé symptomy a indicie, na jejichž základě lze s menší či větší věrohodností činit předpovědi perspektiv české ekonomiky.
Horší než sousedi
Je zřejmé, že od roku 2009, kdy se nejvíce projevily důsledky finanční krize, řadu vyspělých ekonomik provází stagnace či pokles výkonnosti jejich ekonomik. Hospodářství zemí EU se potýká s handicapem rostoucí zadluženosti veřejných financí, vysokou nezaměstnaností, nižší výkonností ve směru inovací, vysokým sociálním standardem, nepříznivým demografickým vývojem a v neposlední řadě jsou zmiňovány i rozevírající se nůžky mezi nízko- a vysokopříjmovými kategoriemi obyvatel.
Prakticky přes kopírák platí výše uvedené hodnocení EU i pro českou ekonomiku. Státní rozpočet za pět let (2009–2013) skončil ve schodku 673 miliard korun, nezaměstnanost v loňském roce a na počátku letošního patří k nejhorším v novodobé historii Česka (viz tabulka v příloze PDF), procentem výdajů na vědu a výzkum (kolem 1,8 procenta na HDP) je mírně pod průměrem unie jako celku a nedosahuje úrovně severských zemí, které vydávají více než tři procenta. V komparativních srovnáních nevyznívá příliš pozitivně pro Českou republiku ani vysoký podíl průmyslové výroby na tvorbě HDP, ani vysoká energetická náročnost průmyslu.
V komparativních srovnáních nevyznívá příliš pozitivně pro Česko ani vysoký podíl průmyslové výroby na tvorbě HDPZa zmínku slouží i komparativní srovnání vývoje české ekonomiky s vývojem okolních ekonomik. Ve všech případech jsou tempa růstu české ekonomiky horší a nejvýraznější rozdíl je vůči růstu ekonomiky Polska, který byl v posledních třech letech minimálně dvojnásobný.
Za první tři roky druhé dekády jsou v našem hospodářství zřejmé některé rysy, které mají dopady na vývoj ekonomiky: těmi je omezení veřejných investic, které bezesporu mají dopad na dlouhodobý propad ve vývoji stavebnictví, a opatrnost výdajů domácností. I když se dlouhodobě daří exportu, jeho tempa růstu nemohou vyrovnat negativní tendence ve vývoji veřejných investic a útrat domácností. Navíc se přidává v posledním roce jako nezanedbatelný problém nezaměstnanost, přičemž jednou z jejích příčin mohou být snahy podnikatelské sféry o štíhlou produkci (lean production); toto tvrzení by mohl podpořit vývoj v posledním čtvrtletí roku 2013, kdy dochází k příznivému růstu průmyslové výroby, ale ten nemá žádný dopad na růst zaměstnanosti.
Na cestě k odrazu ode dna
Podíváme-li se na ukazatele průmyslové výroby, maloobchodu, vývozu, prakticky v druhé polovině roku 2013 signalizují pozitivní vývoj, což se mírně promítlo do oživení ukazatele růstu HDP za poslední čtvrtletí. Asi je předčasné tvrdit, že ve druhé polovině roku 2013 došlo k očekávanému „odrazu ode dna“, ale velmi křehké oživení ekonomiky je zřejmé. Koneckonců řada pozitivních impulzů přichází i z EU (růst ekonomiky Velké Británie, Německa, přebytkové hospodaření veřejných financí Řecka apod.).
Otázkou je, zda a v jakém rozsahu má toto opatrné našlápnutí k růstu české ekonomiky pevnou půdu pod nohama a jak další krok podpoří vládní zásahy avizované ve vládním prohlášení. S vědomím toho, že každá ekonomika státu se vyznačuje značnou setrvačností a že i sebelépe míněná opatření přinesou svůj efekt s větším či menším zpožděním, se pokusme o jejich stručné zhodnocení.
Vláda deklaruje zájem o prosperitu hospodářského růstu, podporu podnikání, o investice do vzdělání a vědy a výzkumu, chce zlepšit vlastní fungování a zabránit plýtvání při rozdělování peněz z daní. I ve vládních prioritách se opakuje rozvoj podmínek pro podnikání, efektivní využívání evropských fondů, zvýšení konkurenceschopnosti ekonomiky země a tvorba pracovních míst, racionalizace hospodaření státu, mimo jiné transparentní nákupy i transparentní zveřejňování výdajů placených z daní. Všechny tyto záměry mají prorůstový charakter, nicméně jsou prezentovány v obecné rovině a bez harmonogramu jejich realizace.
Konkrétnější představu o opatřeních na podporu růstu českého hospodářství mohou dát resortní priority. Z nich si zaslouží zmínku záměr obnovit pobídky pro zahraniční a domácí firmy, kdy vláda hodlá stimulovat projekty s vysokou přidanou hodnotou. Z takto vymezeného textu není zřejmé, zda půjde zejména o podporu investic, nebo i dalších aktivit: inovací, rozvoje brownfields, podporu podnikatelských projektů v problémových regionech apod.
Pozitivně lze bezpochyby hodnotit i záměr podporovat export cestou využití ekonomické diplomacie (zřejmě v tomto směru má současná vláda nejlepší předpoklady, neboť by mohla být otupena rivalita ministerstva zahraničních věcí, spravujícího zastupitelské úřady, a ministerstva průmyslu a obchodu, do jehož struktur patří Czech Trade).
Přivítat lze i záměr využít Českomoravskou záruční a rozvojovou banku na podporu malého a středního podnikání; otázkou je, jakým směrem – zda pouze poskytováním bankovních záruk, jak tomu bylo donedávna, nebo i poskytováním výhodných úvěrů podnikatelům, zejména pak začínajícím.
Není pochyb, že ekonomiku státu mohou rozhýbat investice; ve vládních záměrech se s nimi setkáme u liniových dopravních staveb, nicméně vláda si je vědoma, že projektová připravenost je momentálně velmi nízká. Proto za mnohem nadějnější lze z hlediska účinku na zvýšení zaměstnanosti i stavebních výkonů a energetických úspor považovat záměr masivního zateplování veřejných i soukromých budov.
