Veřejná trapnost českých pseudo-novinářů

Avatar
Původní autoři

Pavel Letko 
6. 3. 2014 zdroj zde
Naši „nezávislí“ novináři také přišli na to, že luxusní věci se líbily i paní Paroubkové či Grossové. Poněkud zapomněli, že tyto dámy nebyly podezřelé ze zneužití tajné služby a z toho, že propojily řízení státu s organizovaným zločinem.

Komunikace v naší společnosti se podobá zákopové válce. Nehledáme shodu, ale způsob, jak se do druhého strefit a co nejlépe jej sestřelit. Těžko říct, kdo s podobným způsobem komunikace přišel. Za komunismu bylo dělení mnohem jednodušší. Na jedné straně jsme byli „my“, a na druhé kovaní komunisti – bolševici. Dnes se zdá, že je tolik zákopů, kolik je lidí. Střílí po sobě prostřednictvím médií politici, novináři, či v internetových diskusích „prostý lid“. Pravda je v nedohlednu, shoda ještě dál.
Řada seriózně se tvářících komentátorů a politologů ze sebe dělá kašpara. Je otázkou, zda sami vůbec vědí, proč. Jedním z těchto příkladů může být B. Doležal, který přirovnal kauzu Nagyová k Hilsneriádě. Pozadu rozhodně nezůstal ani Pavel Šafr, novinář Lidových novin, Mladé fronty DNES, Reflexu a ředitel skupiny Blesk.
Doležal i Šafr hájí právo na luxus a kritizují média a zejména policii za údajné dehonestující komunistické metody, jelikož zveřejnily informace o luxusních kabelkách a špercích někdejší milenky předsedy vlády. Nagyová je podezřelá z nelegálního zneužívání tajné služby a z kontaktů s organizovaným zločinem. Pak ovšem starostlivost našich prominentních “novinářů” vyvolává určité otázky. Samozřejmě se nabízí naprosto jednoduché vysvětlení. Zpívají píseň toho, koho chleba jedí. Organizovaný zločin dorazil prostřednictvím milenky (a dárečků) až k předsedovi vlády. Pak ovšem není vyloučeno, že dorazil i do redakcí různých bulvárních novin a časopisů. Argumentace Šafra, Doležala a poskytovatelů dárečků je vskutku pozoruhodná. Podle nich byla paní Nagyová čupr charismatická baba, které ohromení milionáři a miliardáři darovali sem tam nějaký ten byt či náhrdelník za pár milionů, prostě vše jen tak přiměřeně jejich příjmům. Podle této logiky by darovaná bonboniéra mohla být úplatkem, zatímco darovaná vila v Praze jen přiměřenou pozorností. Záleží jen na tom, od koho byste takovou pozornost přijímali.
Naši „nezávislí“ novináři také přišli na to, že luxusní věci se líbily i paní Paroubkové či Grossové. Poněkud zapomněli, že tyto dámy nebyly podezřelé ze zneužití tajné služby a z toho, že propojily řízení státu s organizovaným zločinem. Protože kdyby tyto dámy z něčeho takového podezřelé byly, by již odsouzeny k trestu smrti lámáním v kole, kterýžto humanitární trest by byl promptně zaveden. Navíc bychom neměli v současném parlamentu KSČM. Po pravdě řečeno, neměli bychom tam ani hnutí Ano, ani žádné jiné. Vlastně bychom tam měli strany jen dvě, TOP09 a ODS.
Toto naprosté zblbnutí českých anti-médií však není jen problémem zkorumpovaných „profesionálů“. Nepostihuje jen politiky, žurnalisty a pracovníky v různých funkcích, kteří si je „zasloužili“ především správným postojem k našemu demokratickému zřízení. Z různých diskuzí je patrné, že kombinace ztráty sluchu, tedy schopnosti naslouchat druhým, a ztráty selského rozumu a soudnosti postihly populaci takříkajíc „napříč celým politickým a sociálním spektrem“. Podobní novináři a jejich výplody jsou naší vlastní občanskou ostudou. Pokud bychom měli alespoň základní soud o pravdě a spravedlnosti, už by tito pánové dávno někde na statku kydali hnůj.