Bomby za mír: Připomínáme NATO 65 let existence

Avatar
Původní autoři

27. 5. 2014 AC24
NATO bylo dlouho vnucováno jako poválečný organ kolektivní bezpečnosti, třebaže se na druhém konci jeho bombardovacích kampaní cítil bezpečněji málokdo.Zde je pár důvodů, proč 65 existence NATO neučinilo svět lepším místemNATO opakuje svou věčnou mantru, kterou předkládá pokaždé, když se pokouší vybombardovat si svou cestu k  míru: „vedlejší ztráty.“

NATO bylo založeno jako poválečná síla k „udržení Američanů doma, Rusů mimo a Němců na uzdě.“
Ale za více než 40 let si aliance „sotva pípla“ při zapojení do první skutečné války po tom, co její nepřítel ze studené války opustil jeviště dějin.
V Bosně dostalo NATO souhlas Rady bezpečnosti pokaždé mezi lety 1992 až 1996, když zřizovalo bezletové zóny k ochraně „bezpečných oblastí“ a členů mírových jednotek OSN na zemi, to vše v době, kdy válčící frakce trhaly bývalou Jugoslávii na kusy.
18. února 1996 se NATO zapojilo do prvních bojových operací ve své historii, když jeho stíhači sestřelili čtyři bosensko-srbské stíhací letouny plnící bombardovací misi, porušujíce tím danou bezletovou zónu.
Také ustanovilo námořní blokádu v Jaderském moři s cílem zamezit přílivu zbraní a vojenského vybavení připlouvajícího do bývalé Jugoslávie, ačkoliv to byla série náletů známých jako Dead Eye (Mrtvé Oko) a Deliberate Force (Úmyslná Síla), které přivedly Srby k vyjednávacímu stolu.
Od té doby se NATO stalo zatraceně velkou organizací.
Jak začalo agresivně expandovat, vyhodila v roce 1999 aliance z okna regule, když začala 78 denní bombardovací kampaň Federální republiky Jugoslávie, poté, co vyjednávání údajně „ztroskotala“.

Dle zpráv bylo během náletů NATO zabito až 2,000 jugoslávských civilistů.

Čínské ambasádě v Bělehradu se také příliš nedařilo.
„Za porážku zla je třeba vždy zaplatit. Nikdy není zadarmo. Ale cena za neporažení velkého zla je mnohem vyšší,“ řekl v té době mluvčí NATO Jamie Shea.

O dva roky později připomnělo NATO poprvé po více než půl století jako reakci na útoky 11. září Článek 5 své dohody, požadující, aby aliance přišla na pomoc každému členskému státu vystavenému ozbrojenému útoku.

Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF), řízené prostřednictvím NATO, byly poprvé zaúkolovány zajištěním Kábulu, avšak jejich pravomoc byla později rozšířena do celé země.

A jako vždy, když začaly bomby padat, cena za poražení zla byla pro NATO přijatelná, následkem čehož byly dva tucty mrtvých pákistánských vojáků během nezdárného náletu na pákistánsko-afghánské hranici v listopadu 2011.

Nebo 18 mrtvých civilistů – z nichž polovina byly děti – během koaličního náletu ve východní provincii Afghánistánu v červnu následujícího roku.

Domáhat se omluv je těžké, jelikož jsou vítězství obecně oslavována, a civilní ztráty jsou zaznamenávány jako „politováníhodné okolnosti.“

A onomu bezpočtu „nezaregistrovaných“ civilistů zabitých během bombardovací kampaně NATO v Libyi v roce 2011, nebo povstaleckým bojovníkům zastřelených ve spojenecké palbě, opakuje NATO svou věčnou mantru, kterou předkládá pokaždé, když se pokouší vybombardovat si svou cestu k míru: „vedlejší ztráty.“