Vstanou noví Pazderkové

Avatar
Původní autoři

Ivan David 
13. 5. 2014
V každé společnosti je malé procento lidí, kteří nemají zábrany se chovat protispolečensky. Jejich procento odpovídá míře rozkladu společnosti. Pokud nevznikne krizová situace, nemusíme být schopni je rozpoznat.


Mají příležitost plně projevit svoji ochotu obhajovat a prosazovat cokoli právě když nastane krize. Mohou to dělat proto, že jsou odolní proti pocitu vlastní trapnosti, neznají stud a nevědí, co znamená pojem „pokrytectví“. Podle mého názoru je za tím selhání procesu socializace, v němž se lidé schopní se to naučit a podrobení zdravému sociálnímu prostředí učí vnímat, co je přijatelné, aby se nevhodným chováním sami nevyloučili ze společnosti.

Každý to dělat nemůže tak jako každý nemůže vraždit nebo se živit prostitucí.
Nebo prestitucí. Pan Josef Parderka jde za hranu toho, k čemu jsou ochotni jeho kolegové. Počítá s blbostí čtenářů, diváků a posluchačů a příliš tento předpoklad přehání. Proto je jeho argumentace nevěrohodná. Jako drobný příklad uvádím citaci z jeho článku “Vzkaz Ukrajinců Kyjevu: Rozjeli jste revoluci a pak selhali” zde:
„Jeden příklad za všechny: výsledky referenda v Doněcké oblasti byly vyhlášeny pouhé dvě hodiny poté, co volební komise shromáždila všechny lístky. Kolega z agentury AFP si dal tu práci a spočítal, že volební komise musela za minutu sečíst jedenadvacet tisíc osm set sedmdesát pět volebních lístků. A podobných obrovských otazníků, které se tu nad takzvanými referendy vznášejí, je mnohem více.“

Tedy jeden příklad, ale pěkně blbý. Dvě hodiny mají 120 minut. Pokud za minutu má být sečteno 21 875 lístků, pak za dvě hodiny je to 2 621 400. Čtenář má věřit, že všechny lístky počítala jedna komise? Nebo snad dvě? Za takovou argumentaci se pan Pazderka nestydí . Ale podkopává tak důvěryhodnost média, které si ho najalo.

V roce 1968 mi bylo šestnáct a dobře si pamatuji na podobné zjevy prestitutů podobných jako pan Pazderka. Co všechno byli ochotni tvrdit na podporu okupace „spřátelenými armádami Varšavské smlouvy“… Není to tedy generační problém. Jak správně konstatuje Karel Kryl.

I naše generace má svoje prominenty, programy rezignace a facky argumenty, potlesky k umlčení a pískot na pochvalu a místo přesvědčení, jen pití píva z žalu…

I naše generace má svoje kajícníky a fízly z honorace a skromný úředníky a tvory bez svědomí a plazy bez páteře a život bez vědomí a lásku k nedůvěře

Karel Kryl: Pasážová revolta