Jak se křiví realita?

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
19. 6. 2014 Literárky
Mnoho lidí se shodne na tom, že média mají moc námi manipulovat. Problém je v tom, že většina z nás i s tímto vědomím sebou manipulovat dá, aniž si to připustí. Jak si vlastně formujeme obraz světa? Většinou pomocí televizních obrazovek, radiových stanic, stránek novin či internetových odkazů.Otázkou je, jak k tomu, co se dozvíme, dále přistupujeme. Zda jako k zaručené informaci, o níž se dále nepochybuje, nebo jako k něčemu, co by stálo za další přezkum.

Ne nadarmo se říká „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Čím více cizích jazyků ovládáme, tím větší možnosti v komparaci informací z různých koutů světa máme. Stejně tak není klišé, že „svoboda je poznanou nutností“. Jenom ten, kdo zná, je svobodný – neboť znalost snižuje riziko být zmanipulován. Kdo neví nic, uvěří čemukoli. Stačí mu to správně nadávkovat.
Jak ale zjistíme, o čem máme pochybovat?
Když například v médiích proběhne kauza – vymysleme si příběh – jak zlý otec dohnal dceru do blázince a jak jí jako tyran ničí život, zatímco její matka div není světicí, nemáme důvod tomu nevěřit. Nic o této kauze nevíme. Uslyšíme-li navíc dceru, jak mluví proti otci, je přece všechno jasné. Že by třeba manipulátorkou a tyrankou byla matka, nás vůbec nenapadne.
Máme pak následující možnosti. Buď se snažit dopídit k více informacím, třeba zjistit názor otce. Nebo zůstat neutrální s tím, že o tomhle opravdu nic nevíme – a kdo ví, jak to ve skutečnosti je. Anebo zahořet spravedlivou nenávistí a být ochotni neřáda otce lynčovat.
Právě moc médií vyvolat náladu lynče by nás měla děsit.
Zrůdných podob dosahuje v okamžiku, kdy nás média seznamují s nějakým kriminálním případem, kdy pachatel není nazván člověkem. Kolik jsme již viděli nadpisů typu „Rom zbil chlapce“, „Romovézbili manžele“, „Rusové přepadli klenotnictví“? Jak je toto vypíchnutí lidí a patrně „podlidí“ zavádějící, pochopíme v případě, že si místo etnicity či národnosti či občanství dosadíme profesi. Jak by asi vypadaly titulky: „Malíř přepadl stařenku?“ nebo „Automechanik znásilnil nevlastní dceru“? Budeme potom nenávidět všechny malíře a všechny automechaniky?
Kdo z nás se při reportáži o bezbranné „bílé“ oběti a „snědém lumpovi“ zeptá – a kolik máme „bílých lumpů“? A „snědé oběti“ snad neexistují? Nebo se nám jenom nehodí do krámu?
S mediálním lynčem se ale potkávají i lidé psychicky nemocní. No není to sranda natočit někoho, jak se rozčílí a plive a kope kolem sebe? Diváci se pobaví, budou mít své hry. A že pro dotyčného/dotyčnou byla reportáž něčím jako rýpáním se v otevřené ráně či bušením holí do čerstvé zlomeniny? Koho by to zajímalo?
Neméně závažné je, pokud média nectí presumpci neviny obžalovaného (ne-li jen podezřelého), nebo pokud začnou svévolné tažení proti policii a státním zástupcům, jestliže ti vyšetřují „ty nepravé“. Tedy politiky, na něž se přece nešahá.
Není možné si nevzpomenout na do očí bijící propastný přístup těch samých novinářů a moderátorů v kauzách Davida Ratha a Petra Nečase. První jmenovaný byl médii odsouzen v den svého zadržení – a okamžitě byl vinen a pranýřován. Druhý měl ovšem mediální zázemí. Novináři najednou nepsali o „sprostém podezřelém“, ale o „oběti policejní zvůle“, kdy „vyšetřovatelé ničí demokracii a ohrožují naši svobodu“. Opět to tu ze strany médií zavánělo návodem k lynči s tím, že orgány činné v trestném řízení pouze konaly, co měly.

Uveďme si názorný příklad dvojího metru. Jak že to psal Pavel Šafr v Blesku po zadržení D. Ratha? „…Teď ho zatkla policie, a hned s několika miliony v krabici od bot. Očividně byl i odborníkem na to, jak si zařídit ze středočeských nemocnic prachy. Jeho činorodost jej zjevně dovede až do vězení. Bylo by to dobře pro Českou republiku…Doktor Rath patřil k těm nejzarputilejším bojovníkům o moc a choval se přitom jako svatý dobytek. Dnes má to, co mu patří. Z ostudy kabát. A ty své svaté řeči si může strčit do krabice od bot.“ (Blesk, Spadla klec, doktore Rathe, 16. 5. 2012)

Podívejme se, jakými slovy komentoval tentýž Pavel Šafr Nečasovu aféru:„…Jenže orgány činné v trestním řízení si zvolily jiný postup. V rámci dosud nejrozsáhlejší policejní razie proti desítkám osob provedly teatrální manévry a na Úřad vlády přišla ozbrojená policie. Janu Nagyovou odvedli v noci v poutech, vykonávali rozsáhlou domovní prohlídku a pak ji vezli na druhý konec republiky do policejní služebny, která svým provedením připomíná daleký Balkán. Tam ji zavřeli jako zločince. Nenechali ji ani vyspat… Protože hlavní role Jany Nagyové v kauze organizovaného zločinu je trefa vedle. Ona má jen smůlu, že je kvůli své blonďaté a živočišné přirozenosti velmi viditelná…To, co se odehrálo a jak nedostatečně to bylo dosud vysvětleno, je hra s ohněm. Nepřiměřená akce policie zatím ukazuje na účelový spletenec rozdílných případů. I kdyby nakrásně policie a státní zástupci postupovali nezávisle, tak má tato akce jasný politický výsledek. Svržení vlády. Přitom nikomu ještě nebyla dokázána vina.“ (Reflex, Nečase svrhlo policejní divadlo, nikoliv aféra Nagyové, 19. 6. 2013)

V prvním případě Šafrovi nic neříkala presumpce neviny zatčeného (ještě ani ne obžalovaného). Ve druhém potom ten samý Šafr útočí na orgány činné v trestním řízení a navádí občany, aby jim nevěřili. Vskutku dojemná ochrana demokracie.

Další, kdo si spokojeně mnul ruce, že Rath půjde za katr, a kdo vykřikoval, že Rathem by to celé končit nemělo, byl František Nachtigall. Ten reagoval na policejní vyšetřování Nagyové a Nečase přímo hystericky, a to článkem: „Policejní divadlo ničí demokracii“ (Týden, 23. 6. 2013). Mj. píše: „…Ale viděl jsem, jak ji (Nagyovou) vedli k výslechu. Spoutanou ne pouty, ale jakýmsi “medvědem” tedy širokým opaskem s pouty, kdy ji zezadu drží policista jako hora. Přesně jako když policie zatýká sériového vraha, který ještě před chvilkou střílel samopalem. Jenže v těch poutech byla asi vinna, ale pořád jen úřednice, která nestřílí, nevraždí. Vtrhli k ní, hodiny jí vyslýchali v ostravské služebně a pak ji strčili do vazby. Jen nechutné divadlo. Důvod k tomu nebyl žádný…Kdyby policie v klidu déle než rok a půl vyšetřovala, a poté zatkla, obvinila a dostala před soud třeba samotného premiéra i vládu a ti byli odsouzeni, pak by se těžko dalo cokoliv namítnout. Jenomže tady policie rok a půl sleduje, pak udělá manévry, v cele však neskončí velké ryby, ale jen výsledky “vedlejších produktů”.A v atmosféře strachu a za podpory veřejného mínění podněcovaného právě těmi divadelními triky se ze státních zástupců a policie stávají ti, kteří pomalu přebírají moc. Nikoliv volbami, ale strachem na straně jedné a veřejnou poptávkou na straně druhé… Můžeme nadávat, že politici jednají spatně, že někteří z nich kradou a jiní lžou, ale prozatím se žádná jiná forma vlády neukázala lepší.“

Toto suché konstatování se objevilo 16. 5. 2014 např. v MF Dnes:

Jana Nagyová měla jako pravá ruka premiéra k lobbistovi Ivo Rittigovi blíže, než se vědělo. MF DNES zjistila, že spolu řešili i obsazení funkcí ve státních firmách. Existuje také podezření, že Rittig zaplatil peníze rebelujícím poslancům ODS, aby “byla vláda”.

Není rozhodně zásluhou mainstreamových médií, že vyšetřování Nagyové a Nečase zatím nebylo zameteno pod koberec, ale že postupně směřuje ke svému rozuzlení. Média tu bohužel hrála roli zuřivého podvraťáka, který místo na zločince útočí na rameno zákona. Byla to mnohá média, která div některé vyšetřovatele a státní zástupce nehnala na pranýř.
Mainstreamová média ovšem spouštějí další vlny nenávisti. Byli jsme toho svědky v případě druhého kola prezidentské volby, kdy nám jeden kandidát byl líčen jako nevinnost sama a nebe na zemi, jako mudrc a mravokárce, jako světec nejsvětější, a druhý jako zplozenec ďáblův, lhář, totalitář, negramota a alkoholik. Kdo náhodou podporoval toho „nepravého“, narazil na odpor „obránců dobra“.
Média často podporují diskurs, kdy ti „nežádoucí“, ti, jejichž názory se někomu nehodí, jsou onálepkováni jako „lháři“, „manipulátoři“, „ruští agenti“, „komunisti“, atd. Divákovi, posluchači či čtenáři je tak podsouváno, že takový a takový názor má jenom někdo na okraji společnosti, nebezpečný blázen, bývalý komunista (jehož se přece musíme štítit), demagog.
Je zajímavé, že za demagoga a bývalého komunistu není médii označován politik, který se k demagogiím často uchyluje, například, když bouří proti policii a státním zástupcům s tím, že z Parkanové dělají čarodějnici, co létá na Petrovy kameny a obcuje s ďáblem. Navíc v době, kterou odsuzuje jako dobu temna a roky pekelné, kolaboroval vesele s režimem a budoval svou kariéru. Rozhodně nepodepisoval charty a nebojoval proti režimu, jak by se z jeho mnohých projevů mohlo zdát.
Kromě médií selhávají i další pilíře, od nichž si často slibujeme něco jako „morální autoritu“ – studenti, umělci a tzv. inteligence. Uvědomme si, že těžko můžeme chtít po umělcích, jež mocní poplácávají po ramenou, aby byli barometrem či přímo nositelem morálky. To samé platí pro inteligenci. O koho se mocní opírají, ten se jim nepostaví. Studenti potom často nemají ani základní znalostní přehled, natož aby mohli ukazovat cestu.
Kapitolou samou o sobě jsou potom válečné konflikty v médiích. Pokud vidíme fotografie mrtvých jenom na jedné straně konfliktu – a na druhé jako by nebyly, je něco špatně. Stejně tak, pokud jsou zločiny jedněch médii omluvně přecházeny jenom proto, že to je přece ta „správná strana“ – a ta se nekritizuje. Navykli jsme si jako na normu, že je přípustný útok na zemi, která nikoho nenapadla, se záminkou údajného výskytu nebezpečných zbraní, které však neexistovaly – jenom se o nich mnoho napsalo a namluvilo, aby se mohlo válčit. Zvykli jsme si, že podporujeme bombardování suverénní země a ještě ho nazýváme „humanitním“. Máme nějaký limit, na co si už zvykat nechceme?
V mnoha afrických zemích proběhla nejedna genocida, aniž nás to sebevíce vzrušilo. Jmenovat můžeme například Rwandu či Kongo.
Ukrajinská vláda nyní přilévá olej do ohně plápolající občanské války – a my se opět tváříme, že to je v obraně a že jinak to nejde. Není těch rozhašených míst v geopoliticky citlivých zónách v posledních letech až moc? A slyšíme v médiích i něco jiného než dunění válečných bubnů?
Pokud nechceme být ovládáni iracionálním hněvem proti konkrétnímu cíli, jak to těm či oněm zrovna vyhovuje, je zapotřebí emoce odložit – a začít se ptát. Kladení otázek je prvním krokem k tomu nebýt manipulován. Dalším krokem je potom hledání odpovědí. Pokud nás při našich otázkách něco zarazí, je na místě danou věc ověřit. Najít si k ní co nejvíce informací. Neřídit se pouze jedním informačním kanálem. Ten totiž může nepěkně zapáchat.
Abychom však mohli učinit první krok, musíme si připustit, že „hlídací pes demokracie“ selhává na celé čáře. A že vypadá spíše jako ratlík zakouslý do nohy policisty, zatímco si pokojně kráčejícího lupiče s velkým pytlem přes ramena vůbec nevšimne. A pokud ano, pak jedině, aby mu olízl paty.
Pro řadu lidí může být toto připuštění reality šokující. V podstatě se jim zboří svět. Ale s hlavou v písku se nikam dojít nedá.
Příspěvek přednesený ve středu na Novotného lávce 4 v rámci panelové diskuse na téma Média a demokracie.