Rozhovor, který mne vyděsil

Václav Kytička
25. 6. 2014 Zvědavec
Nejprve snad co mne k napsání tohoto článku vedlo. V rámci nedávného pročítání webů jsem narazil na diskusní odkaz k již před 3 měsíci publikovanému rozhovoru s Willi Wimmerem, který byl v letech 1988 až 1992 státním sekretářem na německém ministerstvu obrany. Jeho obsah mne vcelku zdrtil. Krátce na to jsem pročítal diskusi pod článkem na českém svobodného webu www.ac24.cz, kde jsem narazil na vtipný příspěvek, kde autor s nikem “Moret Hanfi Vedick” napsal návrh nové přísahy vojáka ČR po znovuzavedení branné povinnosti (v ČR se o tom aktuálně uvažuje). Její znění bylo:
“Se zbraní v ruce budu chránit německé montovny, rakouské banky, francouzské vodárny a americké zakladny na území ČR.

Zaplatím mýto firmě Kapsch za použití silnic po kterých poženu Rusáka až za Ural.

Švycaský kníže na mě bude pyšný.” – Proč se mi chce říct jen “nasrat” ?

Kromě toho, že jsem se výborně pobavil, ale ještě pod tíhou ve mě ještě plně živého obsahu článku s W. Wimmerem, došlo v mé mysli ke zřetelné kategorizaci 3 pohledů na svět.

a) Reálně vnímat okolní svět, ale dělat si ze všeho typicky české srandičky, zcela trefně řadou Slováků vnímané, jako moudra českého brouka pytlíka (nebo Švejka) a přitom s veselou myslí žít, ať se děje, co se děje (Viz závěrečná scéna filmu Švejk, který si vesele vykračoval s napěchovanou fajfkou uprostřed dělostřelecké palby.)

b) Plně si uvědomovat řadu “prapodivných” skutečností, které na nás plíživě ze všech stran dotírají, ale žít v nejistotě, je-li to skutečně něčí proti nám všem vedená opravdová konspirace, nebo pouze osobní paranoia, tedy být pod tlakem rozhodnutí, má-li cenu se tušenému zlu aktivně postavit, nebo čekat stále dál a dál na to, že to nakonec nějak dobře dopadne nebo až do doby, kdy bude již vše 100% jasné – to ale také již bývá ve 100% případů pozdě i na to, okolnosti jakkoliv ovlivnit. (Opačnou stranou tohoto postoje je absolutně se děním okolo nás nezabývat, přímo aktivně ze své mysli cokoli nepříjemného zcela vytěsnit a žít ve šťastné nevědomosti malichernostmi typu Česko-Slovensko hledá Superstar – tipuji přes 70% populace)

c) Mít jistotu, že je na nás skutečně útočeno. Potom je rozhodnutí, zda-li bouchnout pěstí do stolu, pouze otázka osobní statečnosti. Tedy nebát se toho, že je zcela reálné nějakou ránu také schytat. Rozhovor který mě vyděsil právě s takovou jistotou hraničí.

Typickou reakci Čecha, Slováka, ale i Švýcara, Němce, Itala, Brita, Rusa jakož i Haličského Ukrajince, Poláka, Chorvata, ale i Severo Američana a zejména příslušníka Židovské národnosti nechť si každý dovodí sám (Pakliže je toho ze svého pohledu schopen – osobně pravidelně velmi cestuji po celé Evropě, takže ten rozdíl velmi dobře vnímám.) Nechci zde toto téma dále rozvíjet. Snad jen každý Čech, jakož i Slovák by se měl kouknout do historie svého národa. Tam je více než výmluvná odpověď na to, co je typicky české a co je typicky slovenské. Toto pak kriticky postavit k historii a chování národů sousedních, ale zejména si položit otázku: Jsou typicky slovenské, nebo typicky české postoje z obecného pohledu správné? Jsou v porovnání s okolními národy konkurence schopné? Jsou v souladu s elementárními přírodními zákony (rodina, širší rodina, sousedé, národ, sousední národy – versus dobyvatelé, kteří vždy v první fázi mají zájem úzké, t.j. přirozené vzájemné vztahy, rozrušit, t.j. instalovat na dobývané území pátou kolonu – k čemu slouží nevládní organizace – čí vliv ze svého okolí eliminovat – kdo by měl být můj přirozený spojenec – s kým bych měl přirozeně nejvíce spolupracovat)? Životní zkušenost mám takovou, že odpovědi na tyto otázky si musí najít každý sám.

Nicméně dost úvah. Zde bych si dovolil citovat svoji odpověď, kterou jsem výše uvedenému autorovi nové vojenské přísahy ČR vzhledem k výše uvedenému pohnutí mysli do diskuse napsal.

Super srandička, to se Ti moc povedlo. Srandička typu filmu “Absurdistán”. Všem doporučuji shlédnout, moc jsem se pobavil, ale podstata tohoto filmu je velmi, velmi aktuální a velmi, velmi závažná.

Nicméně odložíme-li švejkování, všichni (tedy čtenáři alternativních médií) si plně uvědomujeme, že situace je velmi vážná. 99% všech zde uveřejněných článků jsou (kromě zpravodajských aktualit) úvahy, které se snaží z trendů, které se ve společnosti dějí dovodit pokud možno co nejpravděpodobnější scénáře budoucího vývoje a ty s matematickou přesností směřují spíše ke katastrofě než, že dojde k nějakému urovnání. Nicméně jde pouze o vývody podložené ne zcela 100% ověřenými podklady.

Koncem března však uveřejnily Britské listy článek, který mne opravdu vyděsil (narazil jsem na něj ale až dnes). Jde o rozhovor s Willi Wimmerem, který mezi lety 1988 až 1992 byl státním sekretářem na německém ministerstvu obrany a do roku 2009 poslancem Bundestagu. Tedy jde o osobu nanejvýš kompetentní, který mimo jiné dojednával s administrativou USA problematiku sjednocení Německa a později roli Německa ve válce proti Jugoslávii.
Jak jsem již uvedl, rozhovor mě vyděsil a to jednak tím, že Wimmer zcela napřímo informuje o tom jakou politiku ihned po pádu železné opony USA zaujaly a dále tím, že Wimmer koncem března 2014 (To se na Ukrajině prakticky ještě nic nedělo) se 100% přesností předpověděl, jak se bude Ukrajinská situace nadále vyvíjet.

A jakou že to politickou linii USA již krátce po roce 1990 zaujaly (To je v době, kdy celý svět, ale zejména Němci, jakož i celý východní blok včetně Ruska uvěřili tomu, že pádem bolševismu začala éra vzájemného míru a spolupráce)? My, USA, jsme vyhráli 3. světovou válku (myšleno studenou). Tak teď si ty Rusáky konečně pořádně podáme! – a Evropu tu při té příležitosti smeteme (myšleno zotročíme) taky.

Každý kdo chce vědět, na čem ze strany našeho velkého bratra jsme, výrazně doporučuji si tento rozhovor přečíst a to až do konce.