Jak zachránit systém.

Avatar
Původní autoři

Martin Hekrdla
5. 7. 2014 Literárky

Když z úterka na středu ve Francii vyslýchali patnáct hodin Nicolase Sarkozyho, až mu na tvářích narostlo strniště, a obvinili ho hned ze tří trestných činů (korupce, úplatkářství a porušení služebního tajemství), mohli jsme pak slyšet z jeho úst cosi nesmírně povědomého, skoro bych řekl: českého. Označil postup francouzské trestněpravní mašinérie za „politickou instrumentalizaci spravedlnosti” (rozumějme: resortu spravedlnosti). A jeho stoupenci s jazykem nejprořízlejším přirovnávali tento týden postup orgánů činných v trestním řízení ke skutkům nacistického Gestapa, režimu ve Vichy s nacisty kolaborujícímu a k řádění východoněmecké Stasi.
Když naposledy – v letech 2012-2014 – tahali po soudech Silvia Berlusconiho a také odsoudili (nakonec neskončil ve vězení, nýbrž – minulý měsíc – v domově důchodců), neustále hovořil o spiknutí soudců, „komunistů a feministek” v talárech. Měl je „prokouknuté”; nejbohatšího muže v Itálii pronásledují „pučisté” kolem soudce „čistých rukou” Antonia di Pietra už skoro dvacet let, během nichž se čtyřikrát dostal – tedy Berlusconi, nikoli di Pietro – k moci… Bunga bunga!

Tohle známe: Petr Nečas, letos v únoru obviněný z úplatkářství (když všechny údajně úplatné poslance ODS – na rozdíl od údajně uplácejícího premiéra – vyvinil Nejvyšší soud), měl jasno už loni v létě: jeho vládu „České prokurátorské republiky” svrhli ti policisté a žalobci, jež jsou podle něj „dobytek a svině”, potažmo „jakobíni”, kteří se nezastaví před ničím. Kdybychom neměli Putina, stal by se dnešním Stalinem olomoucký státní zástupce Ivo Ištvan a pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová stala by se v očích tisku Ulrikou Meinhofovou z Frakce Rudé armády.

Slepá spravedlnost
Máme několik možností. Může nám lahodit, že Česko vstoupilo do statistik trestně stíhaných osob z nejvyšších pater politiky. A že tedy vskutku patříme do vyspělé Evropy, v nichž se také prosazuje právní stát a spravedlnost (zatím je to ovšem nanicovaté; těch pár hříšníků nikde pořádně neodsoudili a všichni obvinění dokázali – nebo slibují – příslušným orgánům pěkně zatopit). Evropská civilizace sochá do kamene Spravedlnost se zavázanýma očima, protože ta má být slepá k jakýmkoli jiným, neprávním okolnostem, včetně mocenských ambicí a postů potrefených hus. Nečas přišel o vládu. Berlusconi o možnost kandidovat ve volbách (a dost možná popáté zvítězit). Sarkozy o záměr sjednotit francouzskou pravici proti Hollandovu socialistickému establishmentu, který je bezprecedentně nepopulární a jejž v jakýchkoli příštích volbách odstaví od moci každý trouba. Spravedlnost třímá meč (moc) a váhy (zákon). A je jen sama sebou…

Oprávněné je ovšem také vážné zamyšlení (svoboda myšlení k právnímu státu snad ještě patří), z čeho přesně (kromě právní kultury) lidé v talárech odvozují svoji moc v demokratické zemi. O tom se uvažuje i v té Francii – bez ohledu na jakýkoli trestněprávní skandál, z nichž doposud nejznámější byl ten americký s DSK, socialistou Dominikem Strauss-Kahnem (šéfem MMF, který aspiroval na funkci prezidenta a kterého v čele mocné mezinárodní instituce nakonec vystřídala Sarkozyho ministryně financí Christine Lagardeová…) Francouzský profesor právních dějin Jacques Krynen – žádný pravičák, levičák nebo uvědomělý totalitář – se například nedávno rozhovořil takto: „Politici jsou legitimizovaní volbou. To je základ demokracie. Soudci také drží moc, ale nezískávají ji mandátem lidu. A to by se mělo změnit. Tato idea, kterou podporuji, se samozřejmě nelíbí. Nelíbí se soudcům, kteří nechtějí být voleni, nelíbí se politikům, kteří nechtějí, aby soudci byli voleni.” (Dějiny a současnost 4/2014, str. 40).

Kašpaři a taškařice
Ano, je to názor kontroverzní, protože podstatný. Když totiž Sarkozy, Nečas, Berlusconi anebo třeba David Rath mluví o „instrumentalizaci” trestního práva ve chvíli, kdy právě oni (nebo jejich milenky, udřené jako koně uprostřed korupčních sítí) jsou sami stíháni, možná nejde jen o zoufalou strategii obrany. Jde i o projev jejich předchozího autentického poznání, že právo bylo vždy součástí politických bojů a jako takové bylo vždy instrumentalizováno. A vždycky tak, že pro daný establishment klíčové papaláštvo zůstalo pokud možno netknuto. Jde o upřímný údiv mocných jednotlivců, že najednou „naše justice” neplní původní úkol nikým nevoleného nástroje, své původní zadání…

Petr Nečas o tom usilovně přemýšlí a už také došel k závěru, že prostě nyní existuje silná společenská poptávka po zatýkání: „V jejím centru je umělý fetiš antikorupčního boje,” prohlásil. Nečas – svého času zcela umělý fetiš „pana Čistého” – o tom musí něco vědět. Všechno to tažení proti „dinosaurům” (říkali véčkaři), „zlodějinám” těch, „kteří kradou, ani poledne nedrží” (hřímal Kalousek), ba „kradou po miliardách” (opakuje přesvědčivě miliardář Babiš), jednoduše odvádí pozornost publika od systému, jenž to všechno umožnil a nadále umožňuje. Tuhle fintu jsme nedávno zažili v tažení proti nemravným bankéřům a spekulantům (anebo „nezodpovědným”, po uši zadluženým chudákům), kteří prý způsobili Velkou finanční krizi. Ti i oni dál jenom kvetou.

Dělají si z nás legraci. Přehrávají taškařici podobnou té, s jakou kdysi Nikita Chruščov se smrtelně vážnou tváří – ba dokonce se slzami v očích – tvrdil, že za stalinským gulagem stojí pouhý „kult jedné osobnosti”. Všem papalášům v časech systémových krizí tane totiž na mysli jediné: za cenu obětování „koňů” (a to i těch ve službě vlasti „udřených”) zachránit systém. A v tomto smyslu vždycky konají. A mění pravidla hry.

Aby bylo jasno: nemám nic proti „ponižování” Silvia Berlusconiho, který si v politice dělal, co ho právě náhodou napadlo. Proti soužení Petra Nečase, který pokládal ohavné politické „dealy” za normální. Proti případnému „zabásnutí” Nicolase Sarkozyho, jehož volební kampaně stály na falešných fakturách, ne-li dotacích plukovníka Kaddáfího, včas zlikvidovaného svědka… Ať si všichni ti kašpaři moci vypijí pohár, který přetekl. Mám ale všechno proti ohlupování lidí, které skutečnou změnu k lepšímu jenom vzdaluje.