Kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk už obyvatele východu Ukrajiny nedávno označil za „podlidi“, Porošenko nyní prý zbavuje Ukrajinu „parazitů“..

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
5. 7. 2014 Literárky
Ukončení příměří na Ukrajině mezitím kritizovaly kromě Ruska také Německo a Francie a okamžitě se hned v úterý sešli jejich ministři zahraničí v Berlíně a dohodli se na dalším příměří, tentokrát pod dohledem OBSE. Teď půjde jen o to, zda se evropské státy EU a NATO dokážou kurzu Washingtonu vzepřít.
Pokud jde o Ukrajinu, příměří skončilo a boje propukly nanovo. Jde o vynucený tah prezidenta Porošenka, který čelil důrazným výzvám Majdanu na ukončení příměří se separatisty… A lze čekat, že po uspokojení těchto hlasů dalšími dny bojů dojde znovu na jednání? Jaké diplomatické posuny pozorujete na osách Rusko-EU-Německo-USA?
Myslím, že situaci trefně popsala francouzská agentura AFP, když v úterý napsala, že Porošenko obnovil válku „s podporou USA“. Příměří mělo původně trvat týden a skončit už minulý pátek, Kyjev ho ale prodloužil do pondělka. Po celou tu dobu se ale válčilo — sice mírněji, než v předchozích týdnech, ale válčilo. A přitom se tak zvaně „mírově jednalo“, což v praxi obnášelo Porošenkovo ultimátum východoukrajinským rebelům: vzdejte se a pak můžeme vůbec začít mluvit o tom, co vlastně chcete. Sám předtím ale vyloučil ruštinu jako státní jazyk a velmi zatemnil otázku decentralizace moci, takže vlastně ani nebylo o čem jednat. Pak si postěžoval, že rebelové jeho ultimativní „nabídku“ odmítli, a oznámil konec příměří. Dělostřelectvo a letectvo zahájilo mohutnou vlnu útoků na pozice rebelů. Bylo by přitom dobré nezapomenout, že zatímco kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk už obyvatele východu Ukrajiny nedávno označil za „podlidi“, Porošenko nyní prý zbavuje Ukrajinu „parazitů“. Osobně bych se s lidmi, kteří myslí v takových kategoriích, nekamarádila. A je příznačné, že konec příměří uvítaly vlastně jen Spojené státy, podle nichž má ukrajinská armáda na nekonstruktivní postoj rebelů „povinnost reagovat“, přičemž mluvčí ministerstva zahraničí USA Marie Harfová zpochybnila i údaje OSN, podle nichž těch 110 tisíc Ukrajinců, kteří kvůli bojům uprchli do Ruska, vůbec nejsou uprchlíci, ale „třeba jen jeli na návštěvu k babičce“.

Ukončení příměří mezitím kritizovaly kromě Ruska také Německo a Francie a okamžitě se hned v úterý sešli jejich ministři zahraničí v Berlíně a dohodli se na dalším příměří, tentokrát pod dohledem OBSE. Je očividné, že zatímco Spojeným státům nějaká válka daleko v Evropě nepřipadá jako problém, Evropané to vidí jinak. Teď půjde jen o to, zda se evropské státy EU a NATO dokážou kurzu Washingtonu vzepřít.

A co se týče Majdanu, to byl dokonalý politický nástroj na přelomu loňského a letošního roku, jeho aktuální požadavky typu „dost bylo korupce“ a „chceme skutečnou demokracii“ už ale „loutkovodičům“ spíš překážejí, a tak mám za to, že se urputně pracuje na tom, jak Majdan nasměrovat na smetiště dějin. Nikdo totiž už není zvědavý na dav více či méně idealistů, kterým bylo na chvíli účelově dopřáno přičichnout si k „moci lidu“, ale nechápou, že svůj „historický úkol“ už dávno splnili.

Pokud jde o Ukrajinu, promlouvaly nejen zbraně, ale činili se i političtí a ekonomičtí hráči. Okomentujte a vysvětlete čtenářům, prosím následující záležitosti: Podpis asociační dohody EU s Ukrajinou a skutečné očekávané smluvní dopady na ukrajinskou politiku a ekonomiku. Odmítnutí Běloruska a Kazachstánu, spojenců Ruska, přitvrdit režim pro celní výrobky z Ukrajiny. Výzvu amerického ministra zahraničí na aktivizaci sil NATO v Evropě s dodatkem, že Rusko již není partnerem, ale protivníkem. A nakonec nedohodu EU na dalších sankcích proti Rusku.

Máte pravdu, že nyní stojíme před nepříliš uchopitelným propletencem vztahů, nicméně si myslím, že ze všeho výše řečeného některé věci přeci jen vyčnívají. Například asociační smlouva Ukrajiny s EU — svržený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč smlouvu loni odmítl s tím, že by Kyjev přišel o 500 miliard dolarů ze vzájemného obchodu s Ruskem a že zavádění unijních standardů by Ukrajinu přišlo na dalších 104 miliard. Dnes se o těchto číslech už nemluví, EU místo nich mezi klady smlouvy pro Ukrajinu uvádí úsporu půl miliardy eur ročně, protože ukrajinské zboží už bude proudit na evropský trh bez cla, a celkový obchod s Unií prý vzroste až o miliardu eur ročně. Text asociační smlouvy je ovšem velmi nekonkrétní, stejně jako její politická část podepsaná v březnu, takže udělat si úplný obrázek mohou snad jen insideři, nicméně klíčový ukrajinský sektor — zemědělství – v ní chybí, a tak je asi zřejmé, co Ukrajinu skutečně čeká. Vcelku vtipné, smutně vtipné, je, že ukrajinský ministr obchodu a ekonomického rozvoje Pavel Šeremeta své krajany ujišťuje, že „Ukrajina má Evropě co nabídnout“: například kuřata, energii z vodních elektráren nebo lékařskou turistiku — ceny ukrajinských zubařů jsou oproti EU prý vskutku lákavé. Tragikomické.

Nejdůležitější je ale to, že německá kancléřka Angela Merkelová jasně deklaruje, že asociační dohoda začne platit až po jednáních s Ruskem, aby „byla nalezena opatření, která by odstranila veškeré ruské obavy“. A první kolo jednání by se mělo konat 11. července. A pak je navíc třeba souhlasu všech 28 členských zemí rozhádané EU… Ale jak už zaznělo, řešení ukrajinské krize bude záviset na tom, jestli si Evropa nechá vnutit americkou konfrontační politiku.

Profesor politologie Oskar Krejčí zaujal čtenáře ParlamentíchListů.cz následujícím vyjádřením: ,, Řada z nás vkládala naděje do Obamy. Že se pokusí převést světový politický systém z uspořádání hegemonistického na multipolární. Kdy by se mocnosti mezi sebou dohodly, jak svět spravovat. Problém je v tom, že Spojené státy nemají intelektuálně ani materiálně na to, aby byly schopné plnit roli hegemona. Přechod od jednoho uspořádání k druhému bývá zpravidla spojen s obrovskou válkou. Doufali jsme, že Obama zajistí plynulý přechod bez krveprolití. Nedokázal to. Naopak chaos ve světě se zvyšuje. Kde je jeho konec, si nedokáži představit. Jednou z variant je velká válka.“ S čím z toho lze souhlasit a s čím ne?

Tato úvaha má logickou posloupnost a ta končí v černém. Jistě, žijeme v době určitého „střídání stráží“, kdy se mění pozice hegemonů ve světě a dosavadní hegemony to může iritovat až do té míry, že kvůli udržení své pozice raději sebestředně „podpálí Řím“. Snažím se na svět dívat racionálně, ale tato varianta mi ne a ne zmizet z mysli. Přesto ale doufám, že to tak nedopadne. Koneckonců, z hlediska Ameriky nejde o to, že má být vycházejícími mocnostmi typu Číny a Ruska „spláchnuta do kanálu“. Spíš jí říkají: „Hele, já pán, ty pán, posuň se u stolu o dvě židle vedle.“ Myšlenkové pochody dosud nezpochybnitelného vládce světa se ale ve chvíli, kdy o tuto pozici jistě přichází, odhadují jen těžko. Doufám, fakt jen doufám, že velká válka kvůli americkému egu nebude.

Evropský parlament se vší pravděpodobností zvolí šéfem Evropské komise kandidáta evropských lidovců Jeana-Cleauda Junckera, razantního profederalistu. Britský premiér David Cameron v reakci na to hrozí odchodem z EU, proevropští komentátoři však nevěří, že by toho docílil. Vy jste již situaci v evropských strukturách označila za ,,obrázek zmaru“ vzhledem k tomu, že oslabování centralizace EU nelze očekávat. Jak se díváte na tvrzení britského europoslance Davea Hannana, že ,,stačí jeden tvrdý úder a evropské národy budou opět svobodné“, čili v jeho verzi dojde k rozpadu či oslabení EU? Euroorgány vypadají více než stabilizovaně.

Netuším, co pan Hannan míní „jedním úderem“ a hodně pochybuju, že mu vystoupení z EU přinese „svobodu“. Museli bychom dlouze diskutovat, co si kdo pod jakým pojmem představuje. Británie je přitom sama na nejlepší cestě ztratit Skotsko, a jakmile by se tak stalo, co asi udělají severní Irové nebo Velšané? Nemám pocit, že je vystoupení z Unie vítězstvím „svobody“. Je přece očividné, že jednotlivé evropské státy bez střechového krytí vůči stávajícím i budoucím megavelmocím zmohou méně, než kdyby byly dohromady. Na druhou stranu je ale rovněž stále očividnější, že politika „Bruselu“ ztrácí orientaci, dynamiku a svým způsobem i smysl. Sjednocená Evropa může být fakt sympatickým životním prostorem, kdyby se ovšem „chtělo“, a kdyby se víc starala o své obyvatele. To, že „euroorgány vypadají více než stabilizovaně“ v čase hluboké krize důvěry ale svědčí o tom, že je „Brusel“ zcela odtržen od života lidí. „Stabilizovaný úřad“ a pod ním kdesi z mnoha existenciálních důvodů „silně znervóznělý občan“ – to není nejlepší kombinace.