26. 7. 2014
Společnost potřebuje víc než kritiku, byť i kvalifikovanou. Zoufání a spílání nic nevyřeší, někdy jsou jen projevem zoufalé bezmocnosti. Občané mají malý vliv na fungování společnosti a ti vlivní se jim nezodpovídají. Má-li společnost fungovat a ne směřovat k rozkladu, musí být posilována společenská koheze, musí být podporována iniciativa při řešení dílčích problémů a prosazena odpovědnost těch, kteří rozhodují, ale odpovědnosti se zbavili. Taková vize společnosti předpokládá kvalitní projekt a mezinárodní koordinaci.
1. Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček představil v minulém týdnu (myšleno 26. 6.) priority pro své funkční období. Za nejdůležitější považuje reformu postgraduálního vzdělávání. Je to docela nezvyklé, souhlasíte s ním?
Systému zdravotnictví za reálného socialismu bylo možno leccos vytknout. Potřebná modernizace probíhala příliš váhavě na úkor efektivnosti, ale systém vzdělávání ve zdravotnických oborech byl vynikající. Pozdější takzvané reformy měly perverzní cíle, a také jich dosáhly. Efektivita se zhoršila. Slovo “reforma” po řadě neoliberálních „reforem“ ve všech resortech získalo negativní konotaci. Postgraduální vzdělávání v ČR reformu nepochybně potřebuje, protože pravicové vlády systém rozvrátily v důsledku nezodpovědnosti a často i diletantismu. Na rozvracení se bohužel podílely i vlády, které mohly být levicové. Ani mně se jako ministrovi a poslanci nepodařilo postupující rozvrat aspoň zbrzdit. Bohužel například i většina poslanců ČSSD hlasovala pro návrh ministra z vlády ČSSD, aby Institut postgraduálního vzdělávání zdravotníků nebyl v zákoně vůbec zmíněn s tím, že ho mohou nahradit privátní organizace a stát se ve vzdělávání nemusí angažovat, protože to vyřeší trh. Pokud se pamatuji, proti jsme byli snad jenom dva, já a Milada Emmerová, nikdo o tom nechtěl ani diskutovat. Na moje námitky odpověděl poslanec za ODS MUDr. Milan Cabrnoch, že mi přece nikdo nebrání, abych si zřídil svůj vlastní vzdělávací podnik. Už nejde o „zdraví lidu“, ale o maximalizaci zisku.
Pokud by ministr Němeček opravdu chtěl prosadit potřebné reformy, budiž mu čest a sláva.
2. Mezi jeho prioritami je vedle toho, co považujeme jako potenciální pacienti za logické (tedy programu prevence, zvýšení efektivnosti, transparentnosti zdravotnictví atd.), také přeměna nynějšího Ústavu zdravotnických informací a statistiky na prý moderní Národní zdravotní informační agenturu. Není to jen další byrokracie a slovíčkaření?
To nevím, protože neznám projekt, pokud existuje. Doposud pravici ÚZIS, překážel. Samozřejmě, pokud má všechno řídit neviditelná ruka trhu, nepotřebujete koncepci. A když nepotřebujete koncepci, na co informace o reálném stavu? Pokud instituce přináší nepříjemné údaje, tím pak hůře pro ni. I dnes mnoho důležitých informací není ani dostupných a ty dostupné skoro nikoho nezajímají. Ve skutečnosti zdravotnictví nikdo moc neřídí. Velké zájmové skupiny se úspěšně starají o své zisky a veřejná správa se jim snaží hlavně nepřekážet.
3. Jak se podle vás daří ministru Němečkovi vypořádat se např. s problémem – minulý týden eskalovaným – kdy některé nemocnice neberou pacienty od záchranné služby? Kde vy vidíte problém?
Nikdo nechce nést odpovědnost za selhání systému, který není na své úkoly dostatečně připraven. Záchranná služba má právo vyklopit pacienta tam, kde uzná za vhodné. Zdravotnická zařízení se samozřejmě brání příjmu pacientů, které nezvládne z hlediska kapacity, technického a personálního vybavení. Moje vlastní zkušenost je taková, že když jsem jako ředitel PL Bohnice nashromáždil stížnosti lékařů na pracovníky Záchranné služby a obrátil jsem se na pana ředitele MUDr. Schwarze, odmítl se se zkušenostmi lékařů v PL Bohnice vůbec seznámit. Řekl jen, že Záchranná služba může pacienta umístit, kam chce… A tečka… To je nejen nepřijatelně arogantní, ale alibistické a nezodpovědné a proto nebezpečné. Takový přístup by měl každého vedoucího, na kterémkoli místě a nejen ve zdravotnictví diskvalifikovat. Ministr Němeček udělal to, co ministr zdravotnictví v ČR udělat může, inicioval vznik komise. Ta se mu nezodpovídá, a proto nemusí nic vyřešit. Ministr nemůže rozhodnout o rozšíření nebo zúžení nebo vzniku nového pracoviště, protože ho k tomu zákon nezmocňuje. Občané mohou činit to, co jim zákon nezakazuje, veřejná správa smí činit jen to, co jim zákon ukládá. Zdravotní pojišťovny ministra ignorují, kdy chtějí a fakticky se nikomu nezodpovídají. V organizaci péče neexistuje žádný pro někoho závazný cíl. Výjimkou je snaha přibližně dodržovat rozpočet. Problémy zdravotnictví jsou zásadní. Ze zorného úhlu zájmových skupin jsou nezajímavé a přehlédnutelné. Ministr nemá šanci prosadit zákon, který by mu svěřoval dostatečné kompetence. Ministr udělal to, k čemu nepotřebuje zákonné zmocnění, inicioval vznik komise. K vyřešení problému zákonné zmocnění nemá.
4. Zaznamenala jsem, že ředitel pražské záchranky dr. Zdeněk Schwarz v jedné diskusi konstatoval, že nemohl být na nějaké důležitém služebním jednání, neboť »byl v Senátu« (pan Schwarz je senátorem zvoleným na kandidátce ODS). Občan si může položit otázku, zdali je rozumné, aby ředitel takto důležité instituce byl současně senátorem. Co vy na to?
Může být senátorem, když jeho podřízení mají dostatečné zmocnění k potřebnému jednání a rozhodování. Bylo by nebezpečné, kdyby členy zastupitelských orgánů byli pouze lidé, kteří rozhodně nikde nemohou nikomu chybět. Ostatně, mám stále silnější pocit, že se zastupitelské sbory takovému „ideálu“ čím dál více přibližují.
5. Jak celkově hodnotíte prozatímní kroky ministra zdravotnictví?
Ministr zdravotnictví toho mnoho nemůže, což veřejnost netuší. Složení současné koalice velmi znesnadňuje potřebné změny. Uvidíme, zda ministr Němeček udělá dost z toho mála žádoucích změn, jichž dosáhnut může.
6. Pro děti a mladistvé ohrožené drogami a alkoholem se otevřela u Apolináře v Praze první specializovaná ambulance. Takové zařízení zde dosud nebylo?
Bylo. Pokud vím, vedla ho RNDr. Jitka Vodňanská. Možná půjde o změněnou náplň činnosti. Za snahu o pomoc této ohrožené skupině dostal JUDr. Komorous od jakéhosi občanského sdružení anticenu. Snad se dočkáme doby, kdy rozhodovat budou lidé, kteří nebagatelizují vážné společenské problémy.
7. Překvapující je, že jen v Praze a Středočeském kraji tuto službu prý potřebuje na 5000 dětí a mladistvých. Není to hrozné číslo?
Je to hrozné číslo, ale ještě hroznější je, že nikdo není vymahatelně odpovědný za to, jak je hrozné. Nejde jen o čísla, jde o lidi a kvalitu jejich života. A samozřejmě o kvalitu společnosti. A děti jsou její budoucností. Čím víc dětí se bude vyvíjet špatně, tím hůř pro budoucí společnost.
8. A co říkáte této statistice: Zkušenosti s konopím má 48 % studentů a 44 % studentek, denně kouří tabák 29 % chlapců a 25,3 % dívek ve věku 16-18 let?
Mohl bych v podstatě jen zopakovat předchozí odpovědi. Míra promořenosti společnosti závislostmi je strašná. Dostupnost návykových látek je neúnosně vysoká. Společenská “tolerance” a bagatelizace tohoto jevu je v ČR neúnosná.
9. Jste znám svým stálým politickým aktivismem. Provozujete webové stránky www.novarepublika.cz. Co myslíte onou »novou republikou«?
Společnost potřebuje víc než kritiku, byť i kvalifikovanou. Zoufání a spílání nic nevyřeší, někdy jsou jen projevem zoufalé bezmocnosti. Občané mají malý vliv na fungování společnosti a ti vlivní se jim nezodpovídají. Má-li společnost fungovat a ne směřovat k rozkladu, musí být posilována společenská koheze, musí být podporována iniciativa při řešení dílčích problémů a prosazena odpovědnost těch, kteří rozhodují, ale odpovědnosti se zbavili. Taková vize společnosti předpokládá kvalitní projekt a mezinárodní koordinaci. Jako občanské sdružení „Nová republika, o.s.“ aktivně vyhledáváme spolupracovníky pro tento úkol. V současné době se prostřednictvím webové stránky snažíme především šířit informace, které jsou mainstreamovými médii veřejnosti upírány. Současně ukazujeme vlastní interpretaci událostí. ČR není napojena na nejvyšší dobro. Euroamerická civilizace ohrožuje sama sebe. Samozřejmě doporučuji naši stránku www.novarepublika.cz.
10. Jaký je váš názor na ukrajinské události? Měl jste vůbec možnost se k věci vyjádřit v nějakém sdělovacím prostředku? Někteří lidé, i znalí věci, do médií hlavního proudu prostě nemohou…
Opět bylo, jako už tolikrát využito oprávněné nespokojenosti veřejnosti k zinscenování státního převratu a dosazení loutek, které mají vytvořit podmínky vhodné pro udržení americké dominance ve světě i za cenu obětí národů řízených loutkami. Média, která ztrácejí věrohodnost protože lžou nemohou být cílem naší pozornosti, tím musí být média, která získávají věrohodnost, protože přinášejí pravdivé a skrývané informace.
11. Zjistila jsem, že máte jako psychiatr výhrady k připravované reformě psychiatrie. Co vám na ní vadí?
Přesto, že se příprava “reformy” několik let proklamuje, žádný projekt ve skutečnosti neexistuje. Jediné konkrétní údaje, které lze v materiálech vyprodukovaných na Ministerstvu najít, je způsob, jak by si zájmové skupiny chtěly rozdělit peníze, které doufají získat “z Bruselu”. Jinak se doporučuje zlikvidovat psychiatrické ústavy s tím, že pocházejí z 19. století. Někteří fanatici se domnívají, že tak dospějí do 21. století, já se se znalostí výsledků velmi podobných “reforem” prosazených velmi podobnými “experty” domnívám, že tak dospějeme do století osmnáctého. Argumentuje se nedostatečnou sociální péčí o chronické nemocné. Ovšem k jejímu zlepšení se nedospěje rušením ústavů, tedy nedostupností zdravotní péče. Argumentují, že chtějí péči v “přirozeném prostředí” nemocných. To zní hezky, ale odmítají vzít na vědomí, že naprostá většina chronických pacientů v psychiatrických ústavech jsou bezdomovci. Tam, kde reformy už proběhly se velmi rychle zvýšil počet duševně nemocných bezdomovců. Jen nemocní psychózami” tvoří mezi bezdomovci 20-30%, další procenta tvoří závislí, poruchy osobnosti, dementní nemocní, atd. “Experti” soudí, že lidé duševně onemocní z nepříznivých podmínek na ulici, ale je tomu naopak, těžce duševně nemocní si neudrží práci, sociální zázemí a samozřejmě ani bydlení. Už dnes máme v psychiatrické nemocnici v Praze 350 nemocných schizofrenií v sociálních ústavech dalších asi 500, ale přes 1000 jich živoří na ulici. Reformy tuto situaci zhoršily tím více, v čím chudších zemích proběhly.
12. Nedávno jste spoluorganizoval semináře pořádaného iniciativami o problematice médií. Jaké jsou vaše zkušenosti s nimi? (tady asi řekneš – hrozné… Ivane, tady můžeš nějak připomenout ty své „příhody“ s novináři, jak jsi o tom hovořil na semináři a pak mi upřesnil v mailu)
Pracovníci těchto médií jsou vybíráni tak, aby na ně bylo spolehnutí, že budou sloužit stanovenému cíli. Pokud s ním nejsou ztotožněni, jsou nahrazováni pravověrnými. Ti si mohou psát co chtějí, protože chtějí psát to, co se od nich chce. Nejde o šíření pravdivých informací, aby se občané mohli rozhodnout co podpoří ve vlastním zájmu. Informace, které se nehodí jsou potlačovány, pokud to jen jde, protože existuje internet a některé významné události nelze trvale zamlčovat. Lze je ovšem “vhodně interpretovat”. Tak se třeba z bojovníka za svobodu stane terorista a z teroristy bojovník za svobodu. Média tak mají sloužit těm, kteří vládnou. Jan Werich se v jednom ze slavných dialogů tázal novináře: “Vy jste od novin? A od kterých? To je jedno, že…”. Ale dnes už jsou opět média tak monopolizována (kromě vašich novin…), že nemá cenu se ptát: “Od kterých jste novin?”. Ještě, že existuje internet, pokud se ho nepodaří cenzurovat pod záminkou, že šíří “chybné” názory. V různých zemích se tak už teď děje různou měrou. Že není kvalita práce médií občanům s probuzenou myslí lhostejná je zřejmé z toho, že například na novarepublika.cz patří články kritické k médiím k nejčtenějším.
otázky Monika Hoření, zdroj zde
