6. 8. 2014 zdroj: Protiproud
400 ukrajinských dezertérů prosí v Rusku: „Dejte nám najíst, pijeme vodu z kaluží, máme průjmy!“ Kyjevský voják líčí službu v rozpadající se armádě. Černý trh čeká

Ruské televizní a rozhlasové stanice už od rána nepřetržitě jedou pásmo zpráv a informací o zatím největším vojenském útvaru ukrajinské armády, který dezertoval do Ruska ze svých pozic na východní Ukrajině. Více než 400 vojáků požádalo ruské pohraničníky o azyl – a dostali ho!

Laik žasne, odborník se diví?

Informace doslova šokovala americkou televizní stanici CNN, která se pozastavila nad tím, jak je možné, že ukrajinští vojáci dezertují do Ruska, když podle zpráv Kyjeva právě Rusko ostřeluje ze svého území ukrajinské jednotky na východě Ukrajiny? Odkdy vojáci utíkají ke svému nepříteli a žádají o politický azyl? Odpověď je prostá, jen kyjevská a americká propaganda o tom usilovně mlčí: Ukrajinci odmítají střílet do vlastních lidí.
Voják, který nechtěl být jmenován, vylíčil redaktorovi ruského rozhlasu zážitek, který vydá za všechny komentáře:

Verbování

„Povolali mě do armády tak, že mě zastavili ozbrojenci Pravého sektoru na cestě domů z práce v Kyjevě. To bylo před měsícem. Každý den prý dezertují z ukrajinské armády tisíce vojáků, nemají už ani koho posadit do tanků a komu dát pušku. Nikdo nechce jít střílet naše vlastní lidi, nechápeme, proč je nenechají na pokoji. Ale je moc dobré, že jsou otevřené hranice s Běloruskem a také s Ruskem. Naši příbuzní už utekli do Ruska v květnu, rodiče z matčiny strany odešli do Běloruska potom v polovině června.

Kdo může, snaží se dostat schengenská víza, hodně je teď vydává Polsko, ale tam utíkají jenom někteří. Poláci totiž nás Ukrajince ze západní části naší země nenávidí, podřezali by nám nejraději krky, i když tady bojují s námi a mají tu tisícovku mužů z výsadkového oddílu Mazurek. Ale ti jsou teď v obklíčení u Chabarovky a vypadá to s nimi hodně špatně. Snad to přežijí.

Víza dává také Česko docela snadno, to vím od strýce. Ale život v EU je strašně drahý, nechápu, jak tam mohou platit tolik peněz třeba za jídlo nebo ovoce. Nebo za bydlení. Já na to nemám.  Kdo může, utíká z Ukrajiny, protože mu hrozí odvod na frontu. Já to nestihl. Žádný výcvik jsem ale neměl a nemám. Ukázali nám na střelnici v Kyjevě základy střelby a plížení, ale ze samopalů nesmíme střílet, protože nejsou náboje. V noci nás hlídali povstalci z Majdanu, abychom neutekli.
Řekli nám, že si máme koupit neprůstřelné vesty v obchodě v Kyjevě. Z dovozu z Německa. Jedna stojí 2,900,- EUR, to jsou pro nás strašné peníze, ale rodiče, co mají syna na vojně, raději prodají auto nebo byt, aby mohli synovi vestu koupit a měl šanci na přežití. Dají se nosit i železné pláty odřezané autogenem z tankových blatníků s přidělanými koženými třmeny, ale to není vlastně vesta ale brnění, se kterým se nedá chodit ani plížit. Profíci z armády si tím vydělávají peníze. Vyjde to na 100 EUR a to už je přijatelná cena. Funguje to proti dávce ze samopalu, ale proti ostřelovacím puškám to je k ničemu.

V Porošenkově režii

Nejhorší je to s jídlem. To si musíme sami platit v obchodech před odjezdem na východ země. Armáda měla problémy už za Janukovyče, říkají to vojáci, co sloužili v armádě. Ale hlad nikdy nebyl. Nevím, co se stalo, ale hlavní armádní zásobování teď už není pod armádou, ovládá ho soukromá Porošenkova akciová potravinářská společnost. Dostáváme každý týden 5 tabulek čokolády z jeho továrny, zadarmo, ale chleba nebo konzervy jsme neviděli od chvíle, co jsme nastoupili do služby. A když v Kyjevě konzervy byly, tak jsme je museli platit.
Někdo říká, že je to taktika velitelů Pravého sektoru, abychom měli hlad a větší motivaci útočit proti povstalcům a dobývat jejich pozice překypující zásobami. Ale tomu nevěřím, protože jídlo nedostávají ani vojáci v kasárnách v Kyjevě, armáda nedostala od Jaceňuka už 6 měsíců žádné peníze. A navíc povstalci, když někde ustoupí z pozic, tak jídlo berou s sebou. Nic k jídlu nám za sebou nezanechávají.

Azyl

Při dobývání Slavjansku už prý byla situace taková, že naši pili vodu z kaluží v kráterech po dopadech dělostřeleckých granátů. Přes noc pršelo a jednotky potom nabíraly do PET lahví vodu. I my jsme to tak dělali. Převařili jsme ji v kotli, ale to nepomohlo, něco prostě v tom zůstalo, měli jsme průjmy potom.
Teď poslední týden jsme byli v obklíčení, když jsme se přesunovali od Luhansku kvůli hladu. Velitel nám řekl, že o 20 kilometrů dál severovýchodně jsou pole se zralou kukuřicí, že si uděláme placky. Při přesunu jsme se dostali ale pod minometnou palbu z pozic domobrany přibližně 10 kilometrů od ruských hranic. Ukryli jsme se do lesa, kde jsme byli celý poslední týden. Pokaždé, když jsme vyšli z lesa, začali na nás střílet.  Neměli jsme už co jíst, velitel proto navrhl požádat o azyl pohraničníky na ruské straně hranice. Mám tady v kapse ještě 3 tabulky čokolády, ale tu nemůže už nikdo z nás ani vidět. Do konce života nechci čokoládu vidět.

Přísaha

Domů se nevrátím, ale plánuju, že půjdu za našimi příbuznými tady v Rusku. Doma budu za dezertéra, ale já necítím žádný stud nebo něco, za co bych se měl stydět. Nejsem voják, neprošel jsem regulérním výcvikem, nesložil jsem nikomu přísahu. Poslali nás na frontu bez z jedné vody načisto. A z dezerce nemůže být obviněn někdo, kdo nesložil přísahu, to už jsem si zjišťoval u právníka přes kamaráda.
Ale na Ukrajině jsou dnes právníci k ničemu. Rozhodují jenom peníze a známosti u oligarchů. Ti dnes řídí Ukrajinu, ne politici v Kyjevě. Ale někteří z nás se na Ukrajinu vrátí, protože musí kvůli svým rodinám. Voják, který má na Ukrajině rodinu, která ještě neutekla ze země, tak ten nemůže zůstat v Rusku, protože jeho rodině by na Ukrajině tajná služba z Kyjeva udělala ze života peklo. Z naší jednotky počítám se vrátí sotva polovina, co tak odhaduji. Mají tam rodiny a děti. Chudáci děti. Kyjev jim ty děti asi sebere, nenechají je vyrůstat v rodině dezertéra. Říká se, že vojáci raději půjdou před soud za dezerci, ale že je soud neodsoudí kvůli formalitám a tomu, že nesložili přísahu, takže de facto nikomu slib věrnosti nesložili. Ale já se obávám, že je zastřelí anebo minimálně jim vezmou děti. Ukrajina krvácí, ale my s tím nemůžeme nic udělat.“

Rizika, o nichž se mlčí

Co se v budoucnu stane s ukrajinskou armádou, to je ve hvězdách. Nejenom, že hrozí úplný rozklad jednotek, ale je zde i riziko, že zbraně a vojenské vybavení zmizí ve směru Evropská Unie. Na totálně regulovaném evropském trhu je v jeho „černé sekci“ stále velký hlad zejména po automatických zbraních. Stačí si prohlédnout webové stránky na Darknetu (skrytý internet využívající TOR servery), kde se samopal AK47 z výzbroje UA dá pořídit již za 1,500 EUR i s 5 plnými zásobníky. K dodání kurýrní službou z Polska.

A nabídka je vskutku bohatá, včetně protiletadlových komplexů IGLA. Platit se dá pouze BitCoinem, pochopitelně. Je jen otázkou času, kdy se zbraně z Ukrajiny objeví při loupežných přepadeních v nebo třeba při dalším státním převratu v nějaké nestabilní republice. Na černém trhu na Ukrajině je údajně k dispozici až 5 miliónů samopalů z rozpadlé ukrajinské armády po Janukovyčově pádu. A současná krize v zemi je pouze výchozí branou pro ilegální export těchto zbraní na západní trhy.

Ať tedy již boje v Doněcku dopadnou jakkoli, máme se na co těšit. O všech následných rizicích – vlnami emigrantů počínaje a kyjevskými nacistickými bandami, k nimž ze Spojených států opět tečou desítky miliónů dolarů na další vyzbrojování konče – politický a mediální mainstream mlčí. Dostatečně se zatím vyžívá v protiruské propagandě, „kauze letadlo“ či líčení kyjevských pučistů jako odhodlaných demokratů, kteří jen hájí svou zemi proti „ruské agresi“. Okamžik, kdy se zmasírovaná veřejnost z těchto mystifikací probudí, se ale blíží.

Jenže – nakonec to bude stejně jedno. Jednu vlnu propagandy překryje další. Už nyní je jasné, co se o druhotných následcích západního dobrodružství nedaleko od našich hranic dozvíme: Může za to Putin.