Americké války – stroj na peníze. Žádné svinstvo jim není dost velké. Jenomže co s Rusem? A světový padouch číslo jedna Vladimir Putin se dopouští tohoto zločinu

Avatar
Původní autoři

19. 8. 2014 / Jaroslav Moučka / zdroj
VÁLKA JE PEKLO!
Často se u různých komentátorů můžeme dočíst, jak války, které vedou Spojené státy, končí naprostým fiaskem. Americká vojska zemi opouštějí a zanechávají za sebou chaos a zmar a celkový účet se šplhá do stovek miliard dolarů Zajímavé ale je, že nikdo z oficiálních představitelů USA tyto války negativně nehodnotí. Jak je to možné? Že by v jejich očích splnily očekávání?

Na války vedené USA musíme zkrátka pohlížet trochu jinou optikou. Každá taková intervence sleduje několik cílů. Jsou to cíle geostrategické, cíle politické a cíle ekonomické. Velmi často se tyto cíle prolínají, že je obtížné rozpoznat, kde jeden končí a druhý začíná. Ty první dva cíle se ruku v ruce snaží udržet v chodu americké globální impérium. Názorným příkladem je irácké tažení. Politickými cíli této války byla remodelace politické mapy Blízkého Východu a dosazení takového vedení země, které bude vůči americkým zájmům řekněme kooperativní. Geostrategickým cílem bylo umožnit umístění vojenských základen na území Iráku tak, aby spolu s dalšími základnami spoluutvářely obkličující prstenec okolo dvou velmocí, které jediné mohou být vyzyvatelem USA v boji o multipolární globální systém – Ruska a Číny. Co je ale hlavní jsou ekonomické cíle.


Před pár dny se na idnesu objevil tradičně zcela mylný článek o americké „pomoci“ Afghánistánu, která údajně dosáhla výše 104 miliard dolarů a autor samozřejmě lamentoval, že je to více než kolik daly USA po 2. světové válce na obnovu zničené Evropy v rámci tzv. Marshallova plánu. A že ty peníze přijdou vniveč, jakmile vojska NATO opustí Afghánistán. Autor zřejmě nikdy neslyšel o takzvaných externalitách (angl. externalities) nebo o externalizaci ztrát. Na tomhle principu jezdí všechny americké ozbrojené intervence.

Jednoduchým příkladem budiž fabrika, která znečistí životní prostředí, majitelé pak firmu nechají zkrachovat a následnou sanaci ekologických škod platí stát. V praxi amerických válek to znamená, že zatímco náklady na vedení války, udržování kontingentu a „pomoc“ dané zemi jdou z kapes daňových poplatníků, zisky z nákupu zboží a služeb americkým státem jdou do privátních kapes. Primárně jsou to armádní dodavatelé. A že je to řádné spektrum výrobků a služeb od kancelářských sponek až po střely s plochou dráhou letu. Druhou skupinou, která na těchto intervencích profituje jsou často těžební společnosti. Ty po splnění politického cíle invaze, tedy dosazení proamerické vlády (kdysi se říkalo loutkové nebo banánové), získávají licence pro těžbu místního nerostného bohatství (v případě Afghánistánu to byla například nedotčená ložiska železné rudy, mědi, kobaltu, zlata a lithia, Irák je jasný – ropa, plyn).

Dále přichází na řadu stavební korporace, které začnou budovat infrastrukturu, aby se tam prý lidem žilo lépe, to je ta nejvíce propagandisticky prodávaná „pomoc“ dané zemi. Ve skutečnosti je tato infrastruktura nutná, aby se měly po čem přepravovat vytěžené suroviny a mohly se rychle a efektivně přesouvat vojenské jednotky. No a protože USA hospodaří s deficitním rozpočtem, tak poslední v řadě mlsají banky a finanční instituce, které jsou věřiteli státu. V případě Afghánistánu je zde ještě jeden bonus a tím je afghánské opium, jehož produkce se od pádu Talibanu ztrojnásobila (a z opia vyrobený heroin se mimo jiné následně transportuje přes jinou okupovanou zemi, Kosovo, do Evropy). Inu je potřeba z něčeho financovat převraty, černé operace a politické vraždy. Ve státním účetnictví by se to blbě vyjímalo.

Americké zahraniční válečné mise jsou dokonale promazaným a efektivně fungujícím tunelem na peníze daňových poplatníků nebo jinak metodou na převod bohatství vytvořeného poctivou prací lidí do soukromých rukou. A ony zisky zdaleka překračují ty deklarované náklady. Tohle si Američani rozhodně umí spočítat. Takže korporace, které financují volební kampaně po politicích po jejich zvolení požadují, aby jim vytvořili takové podmínky, aby ony pak mohly na revanš pustit žilou státnímu rozpočtu resp. vydrancovat přírodní bohatství nějaké té napadené zemičky. Od dob středověkých nájezdníků se toho moc nezměnilo. Ale to není jediný ekonomický efekt, který americká válečná dobrodružství sledují. Tím druhým je ochrana dolaru coby světové rezervní měny, protože ten je hlavním zdrojem ekonomické síly USA.

Saddám Husajn udělal v roce 2002 tu základní chybu, že začal obchodovat ropu v jiných měnách než v dolarech, což je zdaleka nejhorší prohřešek, jaký může nějaká země udělat. Můžete klidně páchat brutální genocidu na vlastním obyvatelstvu, ale obchodovat v něčem jiném než v dolarech je smrtelný hřích. Však taky Saddámovi v roce 1988 nikdo dramaticky nezazlíval zplynování Kurdů na severu země. Dokonce mu tehdejší viceprezident USA v Reaganově vládě George Bush sr. ochotně pomohl s potřebnými dodávkami. Samozřejmě placenými v dolarech.

Stejnou chybu s ropou udělal Muammar Kaddáfí o 10 let později. Ubili ho v prachu pouště jako psa. Dnes se podobného zločinu dopouští momentální světový padouch číslo jedna Vladimír Putin. Ten jde navíc mnohem dále než Saddám nebo plukovník. V rámci zemí BRICS vytváří nový, stávajícímu SWIFTu konkurenční finanční systém, ve kterém pro dolar coby mezinárodní rezervní měnu není místo a počet bilaterálních obchodních smluv, podle kterých se mezinárodní finanční vypořádání odehrávají v jiných měnách než v dolarech, roste každý den. Toto je pro USA jako úder na pověstný solar plexus.

Až dosud mohla soukromá americká centrální banka FED tisknout (nebo v počítači virtuálně vytvářet) dolary jako zběsilá, ale většina těchto peněz odcházela ze země pryč, takže to nevytvářelo žádnou inflaci ani významný pokles kurzu dolaru vůči ostatním měnám. Když ale poptávka poklesne, bude muset FED přestat vytvářet peníze (to už nastalo). Pokud poptávka klesne ještě více, začne dolar prudce slábnout a začne se roztáčet inflace, neřkuli hyperinflace, protože dolarů jsou všude po světě mraky. A když se začnou ty hory zelených potištěných papírků, kterým Indiáni říkali žabí kůže, vracet domů, pak Bůh opatruj Ameriku.

Jenomže co s Rusem? Napadnout Libyi nebo Irák, byla sranda. Rusko, jakkoli je ekonomicky zaostalejší než většina vyspělých západních zemí, má mohutnou, moderně vyzbrojenou armádu a hromadu jaderných zbraní z doby studené války. To je potenciálně příliš mnoho rakví zabalených do hvězd a pruhů. To by americké mámy vydržely jen krátce. No tak se Putinovi za humny destabilizuje jedna neúspěšná země s výraznou ruskou menšinou, trochu se na té menšině spáchá genocida, preferenčně v těch oblastech, kde US korporace jako Chevron chtějí těžit břidlicový plyn (smlouvy jsou již podepsané) no a buď se podaří Putina zavléct do konfliktu, když bude chtít tu menšinu ochránit nebo se alespoň podaří umístit zbraňové systémy pár minut letu balistické rakety od Moskvy.

Navíc se Rusům příliš dařilo upevňovat obchodní vztahy s Evropou, zejména s Německem, u zemního plynu se jedná dokonce o ekonomickou závislost. Tyto vazby je zapotřebí rozbít. No a tak vznikl Majdan. A skončí to buď ekonomickou krizí způsobenou pádem dolaru nebo rozsáhlým konfliktem. Třetí cesta je krajně nepravděpodobná. Spočívá v odmítnutí všech dluhů, navrácení práva tvořit peníze zpět státům ovšem s podmínkou přísné veřejné kontroly pro výpočet optimální měnové zásoby, aby se zkrotila inflace, která je ve skutečnosti skrytou daní, a zrušení úroku z těchto vytvářených peněz, aby už nikdy nemohla nastat situace, že dlužených peněz je více než existujících peněz, což je současný stav.

A to je celé. Všechny ty krásné řečí o vývozu svobody, demokracie a západních hovnot už může nadšeně konzumovat jen naprostý bezmozek. Když si člověk položí otázku Komu ku prospěchu a poctivě si odpověď promyslí, pochopí, že je všechno poněkud jinak než to vypadá. Jde o prachy a o moc. Žádné svinstvo není dost velké lidem, kteří si chtějí udržet obojí.