17. 8. 2014 / Martin Hekrdla / zdroj
Šokující koláž přinesl z Ukrajiny deník Libération, vzdálený „duchovní příbuzný” levicových intelektuálů, kteří v květnu 1968 stavěli barikády kolem pařížské Sorbonny a na adresu zvláštních policejních oddílů CRS (Compagnies républicaines de sécurité) skandovali: „CRS – SS!”
Na desáté straně svého čtvrtečního vydání zařadil tento „nekonformní” francouzský list velkou fotografii, na níž vidíme ležícího ruského mladíka – evidentně civilistu – zabitého ukrajinskou armádou. Pod snímkem je tato popiska: „Předměstí Doněcku, středa (13. srpna 2014). Podle OSN bylo na východní Ukrajině od začátku konfliku zabito 2086 osob.” Kolem fotografie je pak jen rozhovor s kyjevským „promajdanským” profesorem filozofie a religionistiky (sic!) Konstantinem Sigovem, který vskutku říká to, co deník vytáhl do titulku: „Ruský agresor hledá jakoukoli záminku, aby útočil ještě víc.” A dále konstatoval: „Nemáme jinou volbu.” Kyjevská vláda chce prý vybudovat na Ukrajině – „osvobozené od separatistů” – „občanskou společnost” západního střihu. Nechtěl by deník Libération pomoci? Mrtvý chlapec na snímku zatím rozhodně neruší zaujaté čtenáře. Leží tiše…
Jistěže by Libération pomoci chtěl! Však už dlouho pomáhá. List popsal již 18. března celé dvě své strany o tom, že „ukrajinský fašismus je pouhým strašákem Majdanu”, který vytváří ruská propaganda. V Kyjevě přece vládnou proevropské síly, kromě několika liberálů také slušní nacionalisté ze Svobody. Jejich lídr Oleh Jaroslavovyč Ťahnybok je koneckonců demokrat. A každoroční oslava ukrajinské divize SS či uctívání Stepana Bandery jeho lidmi je jen takový národní folklór – asi jako pro Francouze galský Vercingetorix, jenž se před dvěma tisíci lety postavil Ceasarovým legiím a jejich genocidní válce. Nacisté z Pravého sektoru pomalu prý ani nestojí za zmínku (jakkoli by bez nich Majdan určitě nezvítězil; jejich bojová morálka všechny proevropské revolucionáře doslova uchvátila). Druhá strana hlas nedostala a asi ani nedostane. Ani v Libérationu, ani na Ukrajině. Poražení a mrtví mají mlčet. Jako setba?
To, oč tu běží
Jsme svědky jen málo skrývané banalizace zla, která vede k otevřené banalitě zla, k ustavení bezvýznamné všednosti zločinu na evropské půdě. Je to druhé dějství této banalizace po válkách na Balkáně 1992-1999, které Eduard Goldstücker označil za „dokončování vítězství” Západu v tradičních ruských sférách vlivu. V největším městě Donbasu – v Doněcku, demograficky i civilizačně srovnatelném s Prahou – dopadají nyní dělostřelecké granáty kyjevských artilerií už i na nemocnice. Druhé největší město oblasti, Luhansk, bylo odříznuto od vody, elektřiny, řádné zdravotní péče. Možná už půl milionu lidí odtud uprchlo. Umírají „cukrovkáři”, kteří nedostanou inzulín. Konvoj 280 bílých ruských kamionů s „humanitární pomocí” (západní tisk důsledně používá uvozovek) byl přezván na „bílého Trojského koně”. Jsme v poslední fázi čtyřměsíční války mezi centrální kyjevskou mocí podporovanou Spojenými státy a Evropskou unií a proruskými silami podporovanými Kremlem, v poslední fázi války, na jejíž výjimečné atributy nás zvykají jako na všední každodennost. Právo na „suverenitu Ukrajiny” je přece stejně legitimní jako „právo na obranu” Izraele. A protože s „teroristy se nevyjednává” (a teroristou je každý, koho k teroru doslova dokopeme anebo jen za teroristu označíme), s brutálními válkami musíme odteď počítat jako s faktem. Stejně jako s krokodýlím varováním Bílého domu a „mezinárodního společenství”, že je třeba „co nejvíce šetřit životy civilistů”. A opravdu si už zvykáme. A to je to, oč tu běží.
„Dobří hoši” se v minulých, probíhajících i chystaných válkách hledali, hledají a hledat budou jenom obtížně. Zfašizovaný Majdan a jeho vláda oligarchů je jen zrcadlovým odrazem oligarchické podstaty východoukrajinských „lidových republik” a jejich moskevského – zatím nepříliš důsledného – protektora.
Ticho po pěšině
„Čokoládový král” a mediální magnát Porošenko je politicky „stěhovavým” vůdcem jednoho z oligarchických klanů. Koketoval s Juščenkem i Tymošenkovou, lídry „oranžové revoluce” 2004, ale také pomáhal zakládat „antioranžovou” Stranu regionů svrženého prezidenta Viktora Janukovyče – a byl nějaký čas i ministrem jeho vlády! Nejbohatší muž v zemi, Rinat Achmetov, zaměstnávající v Donbasu stovky tisíc lidí, byl oblíbencem předchozího režimu, než se k němu obrátil zády a podpořil Majdan. Pak chvíli financoval „Doněckou lidovou republiku”, aby dnes plně podporoval kyjevská vojska drtící Doněck a Luhansk.
Nejsou „dobrými hochy” východoukrajinští extrémní nacionalisté všeho druhu, jejichž struktury jsou promíseny vyškolenými agenty i amatérskými fanatiky a kteří pracují s nacionalistickou nostaligií po carském Velkém Rusku i sociálním rozměrem nostalgie po Sovětském svazu. Není žádným „dobrým hochem” Vladimir Putin, vládnoucí zemi s takovou rovnou daní, kterou by nevydýchal snad ani Miroslav Kalousek. Rusko je sice teď na geopolitické šachovnici v nevýhodném postavení a všechny jeho nynější útočné či provokační kroky jsou povýtce jen reakcemi obranné povahy. Ale jedinými skutečnými obětmi jsou obyčejní lidé Východu i Západu – v užším i širším smyslu -, kteří do některé sorty všech těchto grázlů investují celé nákladní vlaky iluzí a promítají své naděje. Přitom aranžéři těchto válek hlavně zvykají světovou veřejnost, „normální občany”, na nějakou mohutnější „poslední bitvu”, na nějaké příští „konečné řešení”.
Pokud nám tohle zevšední již dnes, zítra nás dostanou všechny. A propadneme se – jako ten mrtvý ruský kluk na doněcké pěšině – do naprostého ticha.
