12.8.2014 / Tereza Spencerová / zdroj
Izraelská válka proti blokádou obehnanému pásmu Gazy je příběhem o iluzi moci a jejích limitech.
Pokusy dojednat v Káhiře příměří na první pokus nevyšly, boje se přes víkend znovu rozhořely, opakované třídenní příměří vstoupilo v platnost znovu v neděli večer a počet palestinských obětí už v pátek překročil 2000, přičemž asi 80 procent z tohoto počtu tvoří civilisté. Na izraelské straně je 67 obětí, z toho 64 vojáků.
Káhirská jednání alespoň nabízejí jasnější obrázek toho, co obě strany chtějí. Izraelská pozice byla až dosud mlhavá a padal bezpočet různých prohlášení ministrů i poslanců, které zacházely až k požadavku Mošeho Feiglina vysídlit 1,7 milionu Palestinců z Gazy a anektovat jejich území. Při rozhovorech v Káhiře se ale izraelská delegace soustředila na otázku demilitarizace pásma Gazy a násilného odzbrojení veškerých skupin působících v pásmu, a to při současném významném omezení dovozu stavebních materiálů nutných pro rekonstrukci aktuálně zničené infrastruktury (a všeho ostatního). Palestinská strana pro změnu demilitarizaci vnímá jako nepřekročitelnou „červenou čáru“, po níž by Gaza zůstala zcela bezbrannou proti jakékoli další izraelské agresi, a požaduje několik bodů, které se točí kolem ukončení izraelské blokády, otevření pohraničních přechodů a znovuotevření přístavu v Gaze pod správou OSN. Oba návrhy jsou v příkrém protikladu, a tak v Káhiře sice jedná dál, ale smysluplný výsledek očekávat nelze.
Americký kongresman Steve Israel oznámil, že izraelská vláda doufá, že se svými kolegy udělá vše pro to, aby Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) zabránili v případných žalobách proti Izraeli za válečné zločiny v pásmu Gazy. „Premiér nás požádal o spolupráci s cílem zajistit, že strategie s využitím ICC nebude úspěšná,“ prohlásil Steve Israel v rozhovoru pro New York Post v rámci své návštěvy Izraele. „Chce, aby USA využily všech svých nástrojů, které máme k dispozici, aby se svět za prvé dozvěděl, že to není Izrael, kdo páchá válečné zločiny, nýbrž Hamas. A že by se vůči Izraeli neměl uplatňovat dvojí metr.“ Steve Israel nedávno vydal prohlášení, v němž připomněl, že vždy byl „jedním z nejrozhodnějších stoupenců Izraele v americkém Kongresu, a vždy bude dbát na jeho potřeby“. Patří také k signatářům dopisu adresovaného OSN, který vyzývá světovou organizaci, aby „odsoudila Hamas“ za používání civilistů coby živých štítů, což je obvinění, které vůči Hamasu Izrael vznáší pravidelně, ačkoli nezávislé potvrzení tohoto obvinění neexistuje.
Ministr zahraničí palestinské samosprávy Riád Malkí přitom v týdnu v Haagu prokurátorům ICC sdělil, že má po ruce „jasné důkazy“ o izraelských válečných zločinech. „Vše, co se od zahájení útoku odehrálo, je jasným důkazem o válečných zločinech spáchaných Izraelem, které se rovnají zločinům proti lidskosti,“ prohlásil Malkí. „Není pro nás nijak složité důkazy předložit nebo podat žalobu. Důkazy tu jsou a každý je může vidět a použít. Izrael očividně porušuje mezinárodní právo.“ Z hlediska Palestinců zbývá splnit poslední formalitu – podpisem se připojit k jurisdikci ICC. Podle Malkího se tak stane už brzy, byť šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás pod tlakem USA a EU připojení Palestiny k ICC až dosud neustále odkládal.
Rada OSN pro lidská práva už oznámila, že zahájí formální vyšetřování válečných zločinů spáchaných v Gaze. Amnesty International upozorňuje, že lze důkazy doložit vědomé útoky izraelské armády na nemocnice a lékaře, což samo o sobě naplňuje skutkovou podstatu válečného zločinu (a ve výsledku navíc způsobuje explozi epidemií infekčních chorob jako jsou virová meningitida, průjmy nebo svrab). „Je to jen dodatek k už beztak přesvědčivému důvodu, proč situaci předat k posouzení ICC,“ konstatuje Amnesty International. A když dokonce i Human Rights Watch, která má jinak „velmi blízko“ k americkým administrativám, uvádí, že izraelská armáda střílí po civilistech, kteří se snaží uprchnout z místa bojů, a připomíná, že „vědomé útoky na civilisty, kteří se neúčastní bojů, jsou válečným zločinem“, k čemuž se nově objevují i důkazy o kolektivní popravě civilistů, pak si izraelští politici a generalita mohou opravdu začít dělat vrásky. A vylepšení obrazu Izraele nepomáhají ani premiérovy věty typu „bylo by morální chybou“ neútočit na školy pod správou OSN, protože by to prý Hamasu dalo de facto souhlas s tím, aby právě z těchto škol plných uprchlíků útočil. Totéž platí nejspíš i pro 161 bombardovaných mešit, byť zbraně se v synagogách a dalších „nemorálních“ místech schovávaly už při bojích Hagany, Irgunu nebo Sternova gangu proti britské správě Palestiny…
Vysocí izraelští činitelé se už přitom řadu let vyhýbají „problematickým“ místům typu londýnského letiště Heathrow, kde jim pravidelně hrozí zatčení na základě soukromě podaných žalob a mezinárodní jurisdikce. Například na tehdejší izraelskou ministryni zahraničí a dnes poslankyni Tzipi Livniovou vydal britský soud zatykač pro válečné zločiny v roce 2009 a pro letošní návštěvu Británie jí britská vláda poskytla mimořádnou diplomatickou imunitu. Nejznámějším případem je ale nejspíš kauza generála Dorona Almoga, který v Londýně přistál v září 2005, po varování izraelské ambasády z letadla vůbec nevystoupil a zůstal na palubě, dokud stroj znovu neodletěl zpět do Izraele.
Ebola pro Obamu
Projednávání izraelských válečných zločinů v pásmu Gaze je přitom jedna věc, spoluvina Spojených států věc druhá. V týdnu zveřejněná analýza dokumentů z databází Edwarda Snowdena konstatuje, že bez americké pomoci by pokračující izraelská okupace palestinských území byla velmi složitá, stejně jako pravidelné vojenské agrese do Gazy. Americké tajné služby „významně zvýšily sledovací podporu svým izraelským partnerům, a to včetně předávání dat k monitorování Palestinců a jejich zaměřování“, konstatuje portál Intercept. „Nové Snowdenovy dokumenty ilustrují klíčový fakt: izraelská agrese by nebyla možná bez neustálé, štědré podpory a ochrany ze strany americké vlády, která je v těchto útocích jakoukoli, jen ne neutrální stranou usilující o prosazení míru.“
Příznačné je, že Barack Obama v pátek na tiskové konferenci popisoval situaci v Gaze jako svého druhu přírodní pohromu, za kterou jako by nikdo ani nemohl, když říkal, že „trhá srdce sledovat, co se tam děje“. A dodal, že nemá „žádné sympatie pro Hamas. Mé sympatie jsou s obyčejnými lidmi, kteří se uvnitř Gazy snaží přežít.“ A zatímco izraelský server Ynet, který spadá pod nejčtenější deník Jediot Achronot, soudí, že v Gaze „není žádná taková věc jako nevinní civilisté“, americký prezident ale konstatoval, že je třeba začít chápat, že „blokáda pásma Gazy od zbytku světa nemůže trvat na věky“. Podle Obamy to ale nemusí být hned, jak to požadují Palestinci, ale spíš je třeba mít „nějaké vyhlídky na to, že se Gaza otevře, aby se tam necítili obehnaní zdí“. Ačkoli lze odklad řešení otázky Gazy a její blokády vnímat jen jako další podporu Izraele, už jen zmínka o tom, že by jednou mohla blokáda skončit, se v Izraeli nesetkala s pochopením — v anketě izraelského televizního Druhého kanálu 48 procent zúčastněných řeklo, že by Obama měl k narozeninám jako dárek dostat ebolu.
Představa ukončení blokády je totiž pro Izrael mimo diskusi, přičemž 86,5 procenta občanů státu jsou ochotni akceptovat příměří jen za podmínky, že z Gazy přestanou létat rakety a budou zničeny všechny pašerácké tunely (byť ty jsou přímým důsledkem blokády, takže se argumentace točí v bludném kruhu). Více než polovina všech Izraelců pak má za to, že premiér Netanjahu je vůči Gaze příliš měkký, bez ohledu na to, že o své domovy už v Gaze přišlo na půl milionu lidí. Razantní politiku vůči Gaze přitom podporují i chudí Izraelci, ačkoli finančně nákladná agresivní „bezpečnostní“ politika vlády ve finále jen prohlubuje sociální nejistoty i sociální nerovnost v zemi.
Nový exodus?
Nynější, fakticky jen jedna z dalších válek proti Gaze, přitom vyvolává nové vlny emigrace, které americký magazín Newsweek před pár dny shrnul pod titulkem Exodus. Izraelci se totiž ve stále větších počtech poohlížejí po občanství evropských zemí, přičemž aškenázští Židé míří především do Polska, Maďarska a Německa, zatímco mizrahiové usilují hlavně o občanství Španělska či Francie.
Izraelský deník Haarec už v prosinci 2012 konstatoval, že emigraci z Izraele zvažuje 37 procent Izraelců, přičemž v roce 2007 mělo občanství některého z evropských států na 100 tisíc Izraelců, což byl nárůst o 100 procent oproti roku 2000. Loni v březnu byl počet Izraelců s dvojím občanstvím odhadován už na 150 tisíc, přičemž se většinou jednalo o aškenázské Židy, kteří se podle sociologů propadli z kdysi reprezentativní skupiny v jednu sociální skupinu z mnoha a jejich schopnost identifikace s Izraelem klesá. Profesor práva Yossi Nehushtan z anglické Keele University pak nyní v srpnu v Haarecu konstatoval, že „humanističtí liberálové si musejí najít normalitu v normální zemi, emigrovat z Izraele a vytvořit pro své děti více bezpečnou a méně izraelskou budoucnost. Někdy odvážné rozhodnutí nespočívá v tom, že vedete prohranou bitvu, ale že se prostě seberete a odjedete.“ Podobné názory lze najít především u představitelů izraelské levice, která má v současném Izraeli čím dál méně životního prostoru a ve stále pravicovějším a radikálnějším prostředí se stává častým terčem i fyzického násilí.
Mimochodem, opačným směrem, z válkou zmítaného Doněcku a Luhansku, míří do Izraele na 150 ukrajinských Židů.
V izolaci
Pokud nynější izraelská agrese skončí jako vždy, tedy masakrem a posléze uzavřeným příměřím bez jakýchkoli záruk a změny statu quo, aby se celé to krvavé kolečko bez východiska mohlo zopakovat, Hamas v očích obyvatel Gazy prohraje – za sedm let a tisíce palestinských obětí nedokázal zrušit blokádu, tak co s ním? Podle izraelských komentářů na dalším osudu Hamasu visí také politická budoucnost Benjamina Netanjahua, který válčením a eskalací vášní dokáže odkládat složitá řešení prohlubujících se sociálních a jiných problémů izraelské společnosti.
Nicméně tentokrát je vzájemně „výhodný“ klinč obou znepřátelených stran přece jen jiným, respektive odehrává se za kvalitativně nové situace v regionu. A v ní se Izrael ocitá na vedlejší koleji. Izrael například není účastníkem rozhovorů o íránském jaderném programu a na rozdíl od Íránu také nepatří k silám, které by určovaly další vývoj v regionu, ať už je řeč o Iráku či Sýrii. Izraelská mírová dohoda s Egyptem sice dál platí, ale je to aktuálně spíš důsledek vzájemně výhodného společného boje proti džihádistům na severu Sinaje a společných nesympatií k Hamasu, což ale mohou být prvky silně pomíjivé. Káhira si navíc za svého hlavního spojence v oblasti nevybrala Izrael, natožpak USA, ale Saúdy, za jejichž petrodolary chce obnovit svou mocenskou roli lídra arabského světa a ovlivňovat situaci nejen v Gaze. Dokonce i Jordánsko, nejslabší regionální režim, v poslední době hned třikrát odmítlo izraelské plány – když požadovalo prosadit své zájmy do jakéhokoli budoucího řešení izraelsko-palestinského konfliktu, když odmítlo izraelský návrh vytvořit na Golanech „nárazníkové pásmo“, nebo když odmítlo návrh, že Izrael Jordánsko ochrání před ISIS. V rychle se měnícím regionu, v němž vznikají nové a nečekané aliance, se arabské státy domlouvají mezi sebou, občas přibírají regionální hráče typu Íránu a Turecka, teprve po nich sahají po USA či Rusku, ale Izrael v tomto pořadníku není. Izrael tak zůstává se čtvrtou nejmocnější armádou světa, ale region, v němž se nachází, ho přehlíží čím dál víc. Není pravděpodobné, že by se současné izraelské vedení dokázalo radikálně přeorientovat, a tak bude výsledkem zřejmě stav, kdy bude – při očekávaném dalším poklesu vlivu USA v oblasti — čím dál víc ve vleku regionálního vývoje, donuceno pouze ex post reagovat na situace rozehrávané často těžko uchopitelnými zájmy jednotlivých okolních zemí (a samozřejmě ozbrojených hnutí).
– – –
PS. V sobotu se v mnoha městech po celém světě konaly masové propalestinské demonstrace s jednotným heslem „Den vzteku kvůli Gaze“. Fotografie TADY nebo TADY.
Na italském internetu se objevila online petice požadující zřízení „Norimberského tribunálu pro Izrael“. XXX V Itálii se v ulicích objevily plakáty vyzývající k bojkotu židovských obchodníků.
Hollywood bojkotuje filmovou hvězdu Penelope Cruzovou za to, že spolu s manželem a další víc než stovkou španělských umělců podepsala otevřený dopis odsuzující „genocidu páchanou okupační izraelskou armádou“.
