29. 8. 2014 zdroj
Před čtvrt stoletím Západ porušil ústní dohody se Sovětským svazem o tom, že za sjednocením Německa nebude následovat rozšíření NATO na východ; dnes se tato proradnost projevila krizí na Ukrajině, míní americká profesorka historie.
Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 byl mezním okamžikem, byl to bod, odkud není návratu ke studené válce, ale následné sjednocení Německa o rok později vyvolalo mnohaletý ostrý spor mezi Ruskem a Západem, který doposud neskončil, píše profesorka historie na Univerzitě Jižní Kalifornie a na Harvardské univerzitě Mary Alice Sarotte. Její článek “Nedodržený slib?” vydává časopis Foreign Affairs.
Autorka připomíná: Ruští diplomaté pravidelně tvrdí, že v dané době Washington přislíbil výměnou za stažení sovětských vojsk z NDR, že se nebude uchylovat k dalšímu rozšiřování NATO na východ. Pak ten slib porušil, když ve třech krocích přidal do NATO 12 zemí ve východní Evropě. Na druhé straně, američtí politici a analytici tvrdí, že takový slib nikdy neexistoval. Cílem své studie autorka stanovila úkol určit, kdo má pravdu v tomto vleklém sporu. Tím spíše že, jak píše, je nyní k dispozici mnoho dříve utajovaných dokumentů z let 1989-1990, což může vrhnout nové světlo na tuto diskusi.
“Údaje ukazují, že, na rozdíl od všeobecného mínění ve Washingtonu, vznikla otázka o budoucnosti NATO nejen ve východním Německu, ale i ve východní Evropě krátce po pádu berlínské zdi. A již v únoru 1990 američtí představitelé, kteří pracují v úzké spolupráci se západoevropskými lídry, naznačili při jednání Moskvě, že aliance se nebude rozšiřovat dokonce ani na východní polovinu Německa, která se připravovala na sjednocení, “- píše profesorka Sarotte.
Spojené státy s pomocí západního Německa vyvíjely podle ní tlak na Michaila Gorbačova, přesvědčovaly ho, aby nebránil procesu sjednocení obou německých států. Při čemž mu nebyla poskytnuta žádná písemná prohlášení ohledně plánů rozvoje aliance. Avšak náznaky toho, že taková úmluva by mohla být podepsána, byly neustále.
Mary Alice Sarotte popisuje podrobnosti jednání a diskusí. Otázka nepřípustnosti expanze NATO na východ, tvrdí, byla projednávána s maximální vážností. Nebylo to jen o tom, aby se nepřijímaly do aliance státy – členové bývalé Varšavské smlouvy (například Maďarsko), ale dokonce i o tom, že východní část Německa po připojení k západní části nebude členem NATO, i když NSR bylo původně členem aliance.
Účastníky těchto jednání, píše Sarotte, byl prezident George H.W. Bush, ministr zahraničí James Baker, kancléř NSR Helmut Kohl, západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a šéf britského ministerstva zahraničí Douglas Hurd.
Podle profesorky sehrálo důležitou úlohu při získávání souhlasu Gorbačova na znovusjednocení Německa to, že SSSR získal významné ekonomické preference – například čtyřleté období na stažení sovětských vojsk a zbraní z NDR, 12 miliard německých marek na výstavbu bydlení pro vojenský personál, vracející se do Sovětského svazu, a ještě tři miliardy bezúročné půjčky. Ale neobdržel žádné oficiální záruky pro ústní sliby. Jen pár poznámek, udělaných tužkou na projednávaných dokumentech, může sloužit jako důkaz, že sliby zdržet se expanze NATO na východ opravdu tehdy zněly.
Sovětský svaz splnil své povinnosti. Vojska a zbraně byly staženy z celé východní Evropy. Došlo ke sjednocení Německa. Několik let uplynulo a NATO se přiblížilo k ruským hranicím.
“Invaze Saddáma Husajna na Kuvajt v srpnu 1990 dramaticky změnila priority zahraniční politiky Washingtonu a jeho vztah k Evropě. V roce 1992 Bush prohrál prezidentské volby ve prospěch Billa Clintona a jeho spolupracovníci museli opustit své kanceláře dříve, než se očekávalo. Nová administrativa zahájila svou činnost bez dostatečných znalostí nebo dokonce s nulovými znalostmi o podrobnostech dohody mezi Washingtonem a Moskvou o NATO, “- píše Mary Alice Sarotte.
Profesorka Sarotte cituje větu z pamětí Jamese Bakera: “Téměř každá vymoženost, každý úspěch obsahuje zárodky budoucích problémů. “Po skončení studené války bylo Rusko ponecháno na okraji Evropy. A včerejší, dnešní události – konflikt s Gruzií, ukrajinská krize – to je pohyb směrem k návratu jím ztraceného postavení, domnívá se.
“Rusko má právo tak jednat” – soudí autorka.
