Rodokmen ukrajinské karty

Avatar
Původní autoři

Andrej Fursov
29. 8. 2014  Střípky ze světa původní zdroj

Zálusk na hegemonii v Eurasii má krajně nevábné předky. Putin a  Porošenko si sice ruce podali – a chvíli i zasedali. Válka na Ukrajině však expanduje. Andrej Fursov – profesor a ředitel politologického ústavu Moskevské státní univerzity – nabízí alarmující intepretaci. Rychlokvaškám „atlantických hodnot“ zvedne adrenalin. Soudné publikum vybídne k vážné úvaze: „Separace Ukrajiny od Ruska je letitým geopolitickým projektem Západu – Německa, Británie, Ameriky. Často bývá citován Zbigniew Brzezinski: ´Přijde-li Rusko o spojení s Ukrajinou, na status velmoci si může nechat zajít chuť.”

 “Evropská volba”. I přes mrtvoly.
 ´Zbig Veliký´ se mýlí. Rusko na něj může aspirovat i bez Ukrajiny, bude to ovšem těžší a potrvá to déle. Brzezinski není původní, opakuje totiž jen slova německého generála Paula Rohrbacha, vyřčená už na prahu XX. století: ´Chceme-li omezit ruskou hrozbu pro Evropu a zvlášť pro Německo, musíme ukrajinské Rusko zcela odříznout od moskevského Ruska.´ Povšimněme si, prosím, že pro německého generála existují Ruska dvě – ukrajinské a moskevské – a  mluví o inscenaci roztržky mezi Rusy. Evokuje myšlenky německých politiků poslední třetiny XIX. století, především Otto Eduarda Leopolda von Bismarck- Schönhausen, který tu roztržku nejen tvrdě razil, ale definoval i prostředky jejího dosažení.“

 “Doněck”

Porovná-li se postup, jejž ta ambice pudí dnes, v Sýrii a na Ukrajině, pak v prvém případě „si špičky světového kapitalismu eskalaci konfliktu v regionální válku nepřejí, kdežto k Ukrajině se Západ staví unisono“. Z ryze „ekonomického hlediska má přitom severoatlantická elita na Ukrajině nulový zájem“. Jde o „geopolitickou prioritu“. O „odtržení Ukrajiny od Ruska“. O její „proměnu v opěrný bod proti Rusku“.

Konstantou strategie, v níž se mění jen osoby a obsazení, je „psycho-historická operace“, infikující „slovanskou rusofobii“. S cílem dovést ji až na úroveň „vyhraněného typu i politické síly“. Byla už zadáním „´haličského projektu´, iniciovaného tajnými službami Rakouska-Uherska a kaiserovského Německa“ – a „později převzatého ´třetí říší´, po níž to ve druhé polovině XX. století zdědily CIA a BND“.

„Po ´oranžové´ revoluci (roku 2004) se Západu zdálo, že je téměř u cíle – byl to však omyl. Zdálo se mu to i koncem roku 2013.“ I tehdy to „vypadalo, že Janukovyčův krk už je ve skřipci EU“. Ten se však – „na hřišti, známém jenom jemu“ – „rozhodl jinak a vzal nohy na ramena“.

A „právě to byl ten moment, kdy Západ s Janukovyčem odepsal i pokojnou, ´oranžovou´ variantu separace Ukrajiny od Ruska. Místo ní vsadil na ´banderovce´, ukrajinské neonacistické rusofoby, produkt psycho-historické operace, kterou Německo zahájilo už před sto padesáti lety.“

Ve stejných vodách lovila jak divize SS „Galičina“ („Galizien“), tak „dědic ´třetí říše´ – Amerika – usilující od 90. let o nastolení ´nového světového řádu´ (jaká to shoda i co do terminologie!)“.

USA a EU vsadily na „bezostyšný dvojí metr“. Hravě se snáší i s, „´blahosklonným´ přístupem k ukrajinskému nacismu, pochodujícímu ulicemi Kyjeva s mantrami SS. Řídí se prostou logikou: jsou-li ukrajinští nacisté (tak jako ti pobaltští) proti Rusku, je dobré se s nimi spojit. Pro Ameriku nic nového pod sluncem. Za asistence rusofobního Vatikánu se v letech 1945-46 měla přetrhnout, aby nacisty (včetně viníků ´válečných zločinů´) uklidila před spravedlností.“ A „propašovala je do USA i Latinské Ameriky“, odkud je hned nato „aktivizovala proti SSSR. Události na Ukrajině jsou neklamnou ilustrací, s kým máme tu čest.“

Tentokrát ovšem „Amerika využila i stupidity a hamižnosti Janukovyče (a jeho anturáže), který vše obrátil vzhůru nohama, když protiteroristickou operaci ukrajinské vlády zarazil, dřív než začala. Dostat ta operace zelenou, bylo po ´Majdanu´ (právě se začal rozcházet sám). Stalo se ovšem, co se stalo. Dlouholetá práce, kterou si špionážní služby Spojených států daly s ukrajinskými vedoucími představiteli, schraňujícími peníze v amerických bankách, s SBU (ukrajinská tajná služba) a s reaktivovaným banderovským podsvětím, se vrátila i s úroky.“

Za únorových dnů, kdy se vše rozhodlo, „převzal roli spíkra Rady (parlamentu) osobně americký velvyslanec, diktující podmínky lídrům ´nezaležnoj´ (nezávislé) Ukrajiny. O jaké ´nezaležnosti´ (nezávislosti) však vůbec může být řeč?“ Je-li „Ukrajina řízena zvnějšku už od samého počátku. Tady se to projevilo v celé nahotě, cynicky a nestydatě. To proto, aby nikomu neuniklo, kdo že má celou tu ´show´ v Radě a na Majdanu na povel“ („čí vůle říká pane i nacistické chátře“).

„Americko-banderovská vzpoura je s to změnit geopolitickou situaci ve východní Evropě, Eurasii a celém světě.“ „Programem minimum“ je „banderovský neonacistický reich“, „permanentní tlak na Rusko a bezpočet provokací až po sabotáže“. A „dočká-li se adekvátní reakce – image ´svobodné a demokratické Ukrajiny, sužované imperiálním Ruskem´, papouškovaný všemi světovými médii“. „´Ubohé malé Ukrajiny – oběti velkého Ruska´“ přesně podle „jugoslávského schématu: ´ubohá Albánie – oběť bídáckého Srbska´.“

„Program maximum“ se „shoduje s tím ze 30. let“, dob „nacistické ´třetí říše´“. Hledá „sílu, která, bude-li to Západ potřebovat, převezme rozhodující roli ve válce s Ruskem, ústící v maximální možné vyčerpání a autodestrukci“. A tedy i v „konečné řešení slovanské/ruské otázky, realizované samotnými Slovany/Rusy“ – a hned nato i v „přerozdělení Ruska/severní Evropy a jejích přírodních zdrojů a půdy“.

„Hrozně rád bych se mýlil.“ A dočkal se „časů prokazujících, že jsem měl velké oči“. „Strávil jsem ovšem desítky let studiem mezinárodních mocenských střetů“ – a „analýzou cílů a postupu severoatlantických elit“. A právě tato mozaika dokumentuje, že „Rusko – dokonce i ve svém nynějším stavu – je stále jedinou překážkou na cestě k úplné světovládě a nastolení ´nového světového řádu´“. Řečeno bonmotem „Leonida Šebaršina, jednoho z posledních šéfů sovětské rozvědky: ´Západ chce po Rusku jedno jediné: aby tu už jednoduše nebylo.´“

„Než opakování 22. června 1941, to raději velké oči a mýlit se; zvlášť vezme-li se do úvahy, že severoatlantické elity jsou nepřítel mnohem nebezpečnější než Hitler s jeho ´třetí říší´, co skoro proti celému světu zůstal sám. Dnes jsme to my, kdo je sám a proti komu je skoro celý svět: RF není SSSR ani co do ekonomického potenciálu, ani – což je ze všeho nejdůležitější – kvality lidských zdrojů.“

Co „zbude z Ukrajiny po pádu Janukovyčova režimu? Ruiny. Jiná varianta se nerýsuje.“ A „ruská populace zčásti vyhubená, zčásti utlačená a zčásti v exilu“. „Infrastruktura zničená a půda skoupená Západem a z menší části Čínou.“

„Pád banderovského režimu“ je z ranku variant spíš „teoretické“ povahy. „Svrhnout režim, podepíraný Západem, je obtížné. To bylo možné, dokud existoval SSSR – druhá supervelmoc, podporující ty slabší proti těm silnějším“. Teď je „mnohem pravděpodobnější jiná varianta“: „snaha režimu a Západu obrátit sociální hněv proti východnímu sousedovi, označenému za viníka všeho strádání“ (coby dědic „sovětského totalitarismu“).

Právě tato varianta hrozí o to víc, že „naši velvyslanci pracovali s ukrajinskými oligarchy a šli na ruku jejich ziskům, kdežto na normální lidi myslet přestali“. Naproti tomu „Západ pracoval s jedněmi i s druhými“ – „s oligarchy i nejaktivnějšími představiteli protiruských sil, kruhů a skupin“.

„Ať už ukrajinská krize dopadne jakkoli,“ je to „mezník v dějinách Evropy, Eurasie a mezinárodních vztahů. Éra, zahájená srpnovou provokací v roce 1991 a zrádcovským bělověžským holportem (´bělověžskými dohodami´) spěje ke konci. Počátky nové éry jsou na obzoru.“

Rusko – a všichni, komu z „nového světového řádu“ nic dobrého nekouká – v ní obstojí tím víc, oč méně si dopřejí luxus brát na lehkou váhu lekce, které už dějiny vydaly. „Historie je krutá panovnice.“

Moskevský profesor jí nahlíží pod kůži ve stylu, majícím jen málo rivalů. Krom jiného i už druhým vydáním objemného svazku, nazvaného De conspiratione. Hází rukavici idylickým rodokmenům kapitalismu. Selankám, hýřícím tržními riziky – a neohroženými reky, vrhajícími se do nich jako gladiátor proti smečce lvů.

Fursov slídí naopak zákulisím, koncentrujícím reálnou moc. Inscenacemi kruhů, pasoucích po monopolu, nepřipouštějícím konkurenci. Po hegemonii, ponižující i demokracii, vyzáblou až na kost. Tu červenou nit stopuje už od časů benátských kupců. Originálně – a vodopádem kumulativních fakt. Klíčové pasáže nabízí i na internetu. Mozky jeho kalibru stojí za pozornost. Zvlášť na téma konspirací, navazujících na temnou minulost.