Studená válka naší generace

Vasilij Kašin

1. 8. 2014     zdroj
Zlom v historii obvykle není rozpoznán jeho současníky. Dokonce i když sledují zprávy a uvědomují si, že je něco špatně, vedou lidé i nadále normální život; během několika měsíců se všechno může hodně změnit, a tyto dny zůstanou vzpomínkou na minulou epochu života ve velkém otevřeném světě. Nová, druhá, studená válka se pravděpodobně stane v nejbližších dnech a týdnech nezvratnou realitou, v nejlepším případě – před koncem roku 2014. Ekonomické sankce EU, které budou zavedeny v nejbližších dnech, zjevně nepovedou ke zmírnění ruské pozice, a následně se prohloubí.


Rusko nemůže přestat podporovat povstalce na východě Ukrajiny, protože by to vedlo k delegitimizaci jeho vládnoucího režimu. Mezitím se ruské vedení správně domnívá, že i v případě odsunutí ukrajinského tématu do pozadí, ekonomický tlak ze Západu se nezastaví. V důsledku toho má zajištění podpory obyvatel prvořadý význam.

Spojené státy americké mají v ukrajinském konfliktu zájem na rozhodném vojenském vítězství Kyjeva nad separatisty a na vytvoření nového ukrajinského státu, aniž by byly vzaty na zřetel ruské pozice. Dokonce i poté, co tento problém bude vyřešen, budou USA pokračovat ve svém úsilí izolovat Rusko. Jen tak se může alespoň částečně kompenzovat újma na americkém vlivu a autoritě ve světě způsobená krymským incidentem.

Jakékoliv sankce zavedené Evropskou unií přetrvají po mnoho let nebo dokonce desetiletí. Budou fungovat, i když ukrajinské téma ztratí veškerou relevanci. Pro jejich zrušení bude potřebný konsenzus v rámci EU, jehož bude velmi obtížné dosáhnout, pokud na tom nebudou zainteresovány USA, které ovlivňují řadu významných členů unie. Například, v roce 1989 bylo zavedeno embargo na vojensko-technickou spolupráci s Čínou, platí doposud, i když svého času, začátkem roku 2000, jeho zrušení podporovaly všechny velké evropské země.

V nadcházejících měsících bude Rusko nevyhnutelně směřovat k novému modelu mobilizace rozvoje, který splňuje realitu nové, druhé, studené války. To bude vyžadovat komplexní přezkoumání makroekonomické politiky, zásad finanční regulace, celého komplexu zahraničně- ekonomických vztahů, nemluvě o ideologii a vnitřní politice.

S těmito novými pravidly budeme muset žít po mnoho let. Naděje USA a některých domácích osobností veřejného života na to, že nová studená válka povede k pádu vládnoucího režimu v Rusku, protiřečí veškerým světovým zkušenostem s použitím sankcí a veškerým zkušenostem ruské historie. Existence zjevného vnějšího nepřítele v podobě v USA a prolité ruské krve na východě Ukrajiny vedlo ke sjednocení obyvatel kolem vlády.

Jakékoliv zvýšení přímého tlaku USA na Rusko jen posílí pozici ruského vedení. Pád SSSR neproběhl na vrcholu sovětsko-americké konfrontace počátkem 80. let, ale právě po normalizaci sovětsko-amerických vztahů. Existence zjevné vnější hrozby přispěla ke stabilitě sovětského systému; její zánik zasadil systému těžkou ránu.

Druhá studená válka těžko skončí porážkou Ruska. Přímá vojenská porážka Ruska je nemožné. Politická konfrontace ruskou vládu posílí. Pokud jde o ekonomiku, tak po velmi obtížném přechodném období začne opět růst. Historická zkušenost ukazuje, že Rusko, jako žádná jiná země, může žít a rozvíjet se po celá desetiletí v podmínkách mobilizace a nepřátelského obklíčení. Právě v pozici země-vyvrhela uskutečnil SSSR svůj hlavní vzestup v rozvoji průmyslu, vědy a technologií.

Tento příklad není ojedinělý: některé země-vyvrhelové prokázaly mimořádné úspěchy. Moderní Írán je mistrem světa z hlediska růstu počtu publikací v mezinárodních vědeckých časopisech. Je to také jediná země v islámském světě, která samostatně vypustila sputnik do vesmíru.

Ano, v posledních letech se Spojeným státům podařilo zavést vůči Íránu obzvláště tvrdé ekonomické sankce a přinutit ho k jednání o svém jaderném programu, přestože jsou jejich výsledky považovány za mírné. Nicméně v období let 2001-2010 íránská ekonomika rostla v průměru dokonce o něco rychleji než ekonomiky Egypta a Saúdské Arábie, které nejsou pod sankcemi.

Rusko je mnohem méně zranitelné vůči sankcím než Irán, který byl nucen importovat ve velkém měřítku základní suroviny ( obilí, ropné produkty), a který prováděl ideologizovanou a populistickou makroekonomickou politiku. Komplexní blokáda Ruska podle íránského scénáře může vést k šoku na světovém trhu s ropou a vyvolat novou vlnu globální krize. Nakonec se Rusko, jak je vidět, může spolehnout na další spolupráci se zeměmi BRICS, především s Čínou.

Problémy hospodářského růstu v podmínkách mobilizace se netýkají jeho tempa, ale jeho kvality. Výsledkem takového růstu jsou vážné disproporce, a také vznik mnoha nekonkurenceschopných podniků a odvětví, která budou vyžadovat v budoucnu bolestnou restrukturalizaci. V průběhu nové studené války budeme v prvních letech hrdinně překonávat potíže, pak dobývat vítězství, a pak budou muset naše vnoučata zaplatit za tato vítězství. Stejným způsobem musíme doposud platit za přehmaty sovětské průmyslové základny, vytvořené v éře industrializace.

Jak dlouho bude trvat druhá studená válka a jak skončí? V čínských odborných kruzích je rozšířen názor, že ukrajinská krize poskytla Číně 10-ti letou “strategickou přestávku ” v konfrontaci se Spojenými státy (generálmajor Wang Haiyun). Tento odhad je pravděpodobně blízko ke skutečnosti. První studená válka byla produktem čelení dvou systémů. Jeden z těchto dvou systémů musel padnout.

Druhá studená válka – produkt konfliktu amerických a ruských zájmů ve strategickém zapadlém koutě světa ( východní Evropě), konfliktu, vzešlého z hrubých politických chyb, arogance a krátkozrakosti na obou stranách, které se dostaly mimo kontrolu.

Vtahování Ruska a USA do nové studené války je v rozporu s probíhajícími změnami v globální rovnováze sil. Tyto změny, které jsou spojeny se vstupem na scénu světové politiky velkých asijských mocností, by měly pobízet MoskvuWashington k úzkému partnerství. V určité fázi se nesmyslnost konfrontace stane zjevnou a strany podniknout kroky k normalizaci vztahů.

Nejbližším historickým příkladem může posloužit čínsko-americké sblížení konce 60-tých – začátku 70-tých let. Začalo to téměř deset let po sovětsko-čínském rozporu v roce 1960, který obrátil Peking v nejhoršího nepřítele Sovětského svazu, a tím pádem v  potenciálního partnera USA. Právě takovou dobu (ve spojení s porážkou ve Vietnamu) potřebovaly obě strany a zejména Spojené státy, aby přezkoumaly a revidovaly svou asijskou politiku. Nová studená válka nebude trvat celou historickou epochu, ale alespoň otráví život generaci lidí v Rusku i na Západě.

Autorem je expert Centra pro analýzu strategií a technologií

Přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová