Ukrajina: Prolog k multilaterálnímu světu nebo k Novému světovému řádu? – část 2.


12.8.2014 /   /  zdroj
  
Přichází další hráč a tím jsou Spojené státy americké pod vedením mouřenína Wall Streetu a Federálního rezervního systému (ne)amerického občana Baracka Husseina Obamy nositele Nobelovy ceny míru za rok 2009. Pozorný čtenář si jistě všiml, že je to už druhý oficiálně oceněný mírotvůrce na scéně. Američtí „jestřábi“ a jejich elity ucítili příležitost zrychlit uskutečňování svého dlouhodobého plánu na udržení celosvětové vojenské, ekonomické a finanční dominance.

Stěžejním předpokladem pro dosažení tohoto cíle je oslabit a nejlépe eliminovat své konkurenty, kterými jsou pro nejbližší období vojensky Rusko a ekonomicky Čína. Ukrajina byla i pro elity řídící Státy také ideální cihlou do konečné pyramidy Velkého díla. Profit a zisk jsou v americkém případě pouze příjemnými benefity či přidanou hodnotou. V tom se liší od EU. Elity stávajícího Řádu představované zejména USA, Velkou Británií a holandskou královskou rodinou hrají mnohem vyšší hru o vyšší cíle a na jiné šachovnici. Ví, že pokud vyhrají, berou vše.

Pak tu máme představitele „záporné role“ v podobě Černé dvojhlavé orlice Ruska ztělesňované rozvědčíkem, judistou, potápěčem, žokejem, lovcem, střelcem, rybářem etc. Vladimírem Vladimirovičem Putinem (tomu anglosaské organizace a média žádné mírotvorné ceny nepřidělily, musí se od nich spokojit s označováním diktátor či supreme leader). Říká se, že Rusové dlouho zapřahají, ale rychle jedou. Promítá se to i do celosvětové (imperiální) politiky, kterou Rusko ani Sovětský svaz nikdy moc neuměly. Tradice jsou tradice, řekli by Angličané (nebo Britové?). Díky jelcinovskému Rusku, v podstatě 51. státu tehdejších USA, Rusové zaspali. Když se probudili, zjistili, že kromě ekonomického rozvratu, korupce a ztráty vlastního nerostného bohatství se scvrkli z bilaterální velmoci na velmoc třetí, sotva regionální úrovně. A s tou se nepočítá. Navíc s desítkami z celkového počtu 650 celosvětových amerických vojenských instalací, téměř na svých hranicích. Už za Studené války navíc Sověti opustili většinu svých spojenců na všech světadílech (rád a vášnivě o tom hovoří a píše např. Fidel Castro) a Rusko v tom úspěšně pokračovalo až do situace v Sýrii a Íránu. Kromě oslabení sousedního státu, nemá z ukrajinské krize, co získat resp. negativní dopady jsou řádově vyšší než možné výhody. O žádné strategii „win – win“ se nedá hovořit. Rusku a jeho představitelům teď nezbývá, než sklízet hořké plody dlouholetého předchozího diletantismu a ignorantství na globální strategické úrovni. Momentálně můžou jen zmírňovat dopady a důsledky na svou ekonomickou a politickou situaci, a připravovat si co nejlepší podmínky na další dějství. Negativní dopady jsou dány tím, že hru zatím řídí a režírují ostatní zúčastnění hráči.
A kdo v pozadí cinká rolničkami Blázna (nevnímejte pejorativně, Blázen se může v některých hrách stát Nejvyšší kartou) a mrká potměšile svýma očkama za stálých úklon. Čínský prezident korporátní soudruh Si Ťin-pching se svým koženým úsměvem. Na vodítku však nemá roztomilého pejska, ale obrovského ohnivého Rudého draka. Titul mírotvůrce mu zatím vyfoukl jeho svátost Dalajláma, ale toho nermoutí, protože ví, že i Oslo si brzo koupí. Vypadá spokojeně a má proč. Čína je totiž tím hráčem, kterému současná situace musí vyhovovat nejvíce. Stojí jakoby stranou a v tichosti upevňuje svoji moc a sbírá všechny ekonomické benefity bez politických a dalších nákladů. Jeho konkurenti se navzájem oslabují. Ruské i africké suroviny už má nakontraktované (vzhledem k situaci jistě za dobrou cenu), dolaru se úspěšně zbavuje a zlato do Říše středu teče proudem. A jako jediný z hráčů má na své straně důležitou výhodu a tou je čas. Drak ví, že pokud bude zachován současný vývoj, čas hraje pro něj. Krize východní země je ještě daleko za obzorem. Zároveň si však určitě uvědomuje, že v jedné z variant vývoje bude po Rusku další na řadě, kdo bude smeten ze světové scény.
Mezi hlavními postavami pak pobíhají komparsisté jako Velká Británie (má na rozdíl od EU vlastní zahraniční politiku), pobaltští vazalové, některé arabské země a další. V komparsu halasem vyniká ve své tragikomické roli zejména „donquijotské“ Polsko. V kontextu informací o zmodernizování základny ve Štětíně do podoby centra rychlé reakce pro síly NATO a předešlé existenci ilegálních věznic amerických tajných služeb na polském území ovšem nic překvapujícího. Polsko se nepoučilo v Afghánistánu a zejména v Iráku. Tam jim z vidiny úžasného kšeftu, o který se s nimi podělí Spojené státy, zůstaly akorát oči pro pláč a mrtví vojáci. Wall Street se nedělí, s nikým. Pouze půjčuje a za úrok. S tím by měla počítat také EU.
Samozřejmě nám za oponou zůstal ještě důležitý představitel jedné z hlavních rolí, který pravděpodobně v určitém čase bude muset zamíchat karty. Je to očividně nedoceněná kráska fräulein Angela Merkelová a Německo. Ale jeho schizofrenní postavení jako historicky dlouholetého ruského souputníka a zároveň vůdčí stát a tmel EU si zaslouží samostatný text. Pravděpodobně ho totiž čeká křižovatka zejména ve vztazích se Spojenými státy, zeměmi BRICS nebo Čínou a vlastním dítkem v podobě EU.
A teď se dostáváme k meritu věci a to jsou skutečné cíle hráčů a možné varianty vývoje. Evropská unie si je vědoma, že její vyhlídky jako globálního hráče jsou nevalné. Nemá potencionálním partnerům co nabídnout. Demografický vývoj resp. věková křivka je první negativum, dalším je nedostatek nerostných surovin. EU zatím má dostatek pracovní síly a velkou a relativně vyspělou produkci, ale z importovaných surovin a nedokáže ji sama spotřebovat. Navíc počet ekonomicky závislého a neproduktivního obyvatelstva prudce narůstá. Nedisponuje ve větším množství žádnou komoditou ať přírodní či vyrobenou, kterou by si nedokázali ostatní hráči opatřit jinak. Ukrajina je pro ni přímo spásou. Se svými 45,6 miliony obyvatel nabízí na evropské poměry velký trh a zejména nejlevnější pracovní sílu. Ta by měla primární využití pro těžbu nerostných surovin, které tak zoufale potřebuje EU, jejíž země ztratily vliv ve svých bývalých koloniích zásluhou USA a Číny nebo jejich sebeurčením. Sekundárním využitím by bylo zemědělství a produkce masa.
O obilnici Evropy snil už Adolf Hitler. Potřebné investiční celky samozřejmě také postaví evropské firmy (to že ve východní části Ukrajiny je systematicky ničena veškerá infrastruktura není náhoda a důvodů je více). EU resp. firmy vlastněné evropskými elitami by pak nejlépe ukrajinskýma rukama a na ukrajinské půdě vyrobily průmyslové a zemědělské komodity. Zisk putuje do Evropy, ekologická zátěž i obyvatelstvo zůstává na Ukrajině. Ta se samozřejmě součástí EU v současné podobě nikdy nestane, je ji jen třeba pořádně „podojit“ prostřednictvím asociační dohody. A protože jak praví ekonomická teorie cílem je maximalizovat zisk, znásobí to ještě Evropská centrální banka s pomocí dalších pilířů „západního“ finančního systému tím, že Ukrajincům na to vše půjčí. Samozřejmě tak výhodně, aby to spláceli několik dalších staletí. V podstatě tím zaplatí vlastní podniky a celý s tím související národohospodářský cyklus a jako bonus má úrok. Unie získá nejen ekonomicky, ale získá zase pár let času pro svoje „finanční letadlo“.
Proto navenek ta hysterie a téměř svaté pouti evropských politiků na náměstí Majdan a evropská mediální masáž a podpora ze všech stran. V zákulisí pak materiální a finanční podpora nevládních a neziskových organizací (NGO), vybraných stran a loutek jako Vitalij Kličko. Platby, logistická podpora a informační či zpravodajský servis demonstrantům. Čtenáři správně tuší, že ani „gloriolou“ ověnčená a vámi všemi placená organizace „Člověk v plísni“ při ČT nemohla zůstat pozadu. Jako v žádné zemi, kde je třeba prosadit ten jediný správný světonázor a bojovat proti diktatuře a tmářství. Nechybí vám třeba v Saudské Arábii?
Tento ideální scénář se však EU s největší pravděpodobností nepodaří naplnit. Spojené státy vstoupily otevřeně na scénu až po Evropanech (v zákulisí však byla destabilizace Ukrajiny součástí dlouhodobých plánů a dávno na nich v tichosti pracovaly), ale vhledem ke svým zkušenostem a odhodlání přebraly iniciativu v řádech dní a vykázaly EU na druhou kolej. O tom kdo převzal otěže, není pochyb, ať už ze známých „uniklých“ telefonických rozhovorů odpovědných zástupců a zástupkyň Evropy a Ameriky (pravděpodobně zachycených původní ukrajinskou nebo ruskou zpravodajskou službou) a zejména následným vývojem a jeho eskalací. Američané a jejich model destabilizace průběžně vylepšovaný a přizpůsobovaný při jednotlivých operacích (např. různé „barevné revoluce“, „arabská jara“, Lybie, Írán, Sýrie, Venezuela etc.) se rozjel na plné obrátky. Jeho nedílnou a osvědčenou součástí jsou import vojenských specialistů, operativců, kontraktorů, „zahraničních bojovníků“, zbraní a komunikační techniky.
Zapojení a řízení místních kriminálních struktur plus radikálních skupin a jejich využití při stupňování krize a operacích pod falešnou vlajkou. Od „false flag operation“ v podobě odstřelovačů střílejících do obou zúčastněných stran, fotbalových fanoušků zapalujících policisty, poslednímu sestřelení letadla malajských aerolinií atd., k diverzní činnosti jako zabíjení exponentů stávajícího režimu (např. soudců, policistů a členů bezpečnostních složek), útoky na policejní stanice a zastrašování obyvatelstva. Dali svým evropským kolegům lekci o tom, jak se dělá skutečná „revoluce“. Začal rozklad Janukovyčova režimu v přímém přenosu. To vše s masivním mediálním krytím i s pomocí bilderbergských a trilaterálních „exekutivců“ v podání např. „vašeho“ Karla Schwarzenberga. Další vývoj v podobě vyhlášení Novoruska, dosazení oligarchy Petra Porošenka a start „kárné operace“ na východě země už s plnou podporou amerických „poradců“ momentálně sledujeme on-line a proto ho přeskočme.
Jsou to jen prostředky a nástroje k dosažení několika cílů. V první rovině jde o splnění „amerického snu“ některých vojenských a bezpečnostních struktur o konečném obklíčení Ruska a přímé fyzické vojenské přítomnosti na jeho hranicích jako východisko pro budoucí operace. S tím související vybudování vojenských instalací a základen (např. výběrové řízení na americkou základnu na Krymu bylo připraveno již v loňském roce). Rovněž zatažení Rusů do konfliktu téměř na jejich území a poutání jejich sil a prostředků včetně destabilizace celého regionu je strategicky přínosné (pokud pochybujete, podívejte se třeba na Google maps a vývoj americké vojenské přítomnosti od r. 1989 ve světě a tomto kontinentě).
Další rovina je podobná a částečně konkurující té evropské. Elitám pod pláštíkem Ameriky, však nejde o nějaké dlouhodobé ekonomické vytěžování, ale jde primárně o ovládnutí těžby surovin a zejména břidlicového plynu. Ten je momentální americkou strategickou surovinou „number one“. Ne však z důvodu pokrytí a nahrazení vlastní spotřeby, ale hlavně jako nástroj rozbití monopolu surovinovo-energetických států jako jsou arabské země, Rusko, Irán aj. a tím zničení jejich ekonomických zdrojů. Cílem je nahradit klasickou ropu, surovinami z „frakování“ a vnutit je odběratelům svých konkurentů. Jsou si dobře vědomi, že např. vzepětí Ruska v posledním desetiletí bylo umožněno zejména finančními zdroji z prodeje surovin resp. ropy a plynu. Je třeba zdůraznit, že tento nástroj je pouze krátkodobý. Celý boom odvětví těžby břidlicového plynu a skutečné využití jeho nalezišť je značně diskutabilní. Vlastní distribuce, potřebná infrastruktura a ekologické dopady jsou kapitolou samy o sobě. To vše ukáže nejbližší budoucnost. Slouží pouze k překlenutí období před finálním ovládnutím skutečných trvalejších zdrojů, které se nachází v Rusku a zejména Arktidě, kterou však Rusko považuje za svou sféru vlivu. Rovněž ukrajinské zemědělství pod taktovkou amerického MONSANTA dává (ne) tušené možnosti.