Uri Avnery o konci příměří v Gaze

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
24. 8. 2014 Literární noviny
Válka byla u konce. Rodiny se vracely do kibbuců kolem Gazy. Znovu se otevřely mateřské školky. Příměří platilo a bylo znovu a znovu prodlužováno. Obě strany byly očividně vyčerpány. A pak se válka najednou vrátila, píše v aktuálním komentáři nazvaném „Syn smrti“ izraelský publicista Uri Avnery.
Co se stalo? Hamas uprostřed příměří odpálil rakety na Beerševu.
Proč? Jaké proč? Přece víte, jací teroristé jsou. Krvežízniví. Nemohou si pomoci. Stejně jako škorpióni.

Ale tak jednoduché to není.
Rozhovory v Káhiře byly blízko úspěchu nebo to tak alespoň vypadalo. Ale Benjamin Netanjahu byl v průšvihu. Utajil egyptský návrh smlouvy na dlouhodobé příměří, a to i před svými kolegy z vlády. Dozvěděli se o něm až z médií, kam návrh unikl z palestinských zdrojů.
Zdá se, že návrh dohody počítal s tím, že blokáda Gazy bude zmírněna, pokud rovnou oficiálně neskončí. A jednání o výstavbě přístavu a letiště měly být zahájeny do měsíce.
Cože? A co z toho všeho měl mít Izrael? Po všem tom střílení a zabíjení, s 64 mrtvými vojáky, po všech těch velkolepých projevech o našem jednoznačném vítězství, tohle mělo být všechno? Není divu, že se Netanjahu snažil dokument skrývat.
Izraelská delegace byla okamžitě povolána domů. Rozčilení egyptští prostředníci dostali dalších 24 hodin příměří. Mělo skončit v úterý o půlnoci, ale všichni na obou stranách očekávali, že bude prodlouženo znovu a zase. A pak se to stalo.
Kolem čtyř hodin odpoledne byly z Gazy odpáleny tři rakety, které dopadly na otevřená prostranství u Beerševy. Nezazněly žádné varovné sirény. Kupodivu, Hamas popřel, že by je odpálil on, a zodpovědnost nepřevzala ani žádná jiná palestinská organizace. To bylo divné. Po všech dosavadních raketových útocích z Gazy se některá z palestinských organizací vždy hrdě hlásila.
Jako obvykle, izraelská letadla okamžitě přišla s odvetou a bombardovala budovy v pásmu Gazy. Jako obvykle, rakety dopadaly na Izrael. (Rány z jejich sestřelování jsem slyšel až v Tel Avivu).
Vše jako obvykle? Ne tak docela.
Za prvé se ukázalo, že hodinu před raketovým útokem izraelská armáda informovala obyvatele v blízkosti pásma Gazy, aby si připravili úkryty a „bezpečná místa“.
Pak se zdálo, že hned první zasažený dům v Gaze patřil rodině vojenského velitele Hamasu. Zabiti v něm byli tři lidé, mezi nimi dítě a jeho matka.
A pak se objevila zpráva, že to byla rodina Muhammada Dáifa, velitele Brigád Kásam, vojenského křídla Hamásu. Mezi zabitými měla být Dáifova manželka a malý syn. Ale zdá se, že Dáif sám tam nebyl.
To samo o sobě není překvapivé. Dáif přežil nejméně čtyři pokusy o atentát. Přišel o oko, byl těžce zraněn, ale vždy přežil. Spousty po sobě jdoucích velitelů, politických a vojenských kolegů a podřízených byly v průběhu let zavražděny, ale on stále žil.
Teď je na prvním místě izraelského seznamu lidí určených k likvidaci, nejžádanější a nejpronásledovanější palestinský aktivista. Je „Synem smrti“ číslo 1, jak jsou v Izraeli – poněkud biblicky – označováni lidé, kteří budou zavražděni.
Stejně jako většina obyvatel pásma Gazy je i Dáif potomkem uprchlíků z Izraele. Jeho rodina pochází z obce Kaukáb, dnes v Izraeli a nedaleko Gazy. Byl jsem tam v roce 1948, ještě předtím, než byla srovnána se zemí.
Pro izraelské bezpečnostní služby je Dáif cenou, za niž stojí porušit příměří a probudit válku.
Pro mnoho tajných služeb na světě, včetně těch amerických a ruských, je vražda sportem i uměním. A Izrael tvrdí, že má v tomto oboru zlatou medaili.
Atentát je složitá operace. Vyžaduje spoustu času, odborných znalostí, trpělivosti a štěstí. Je třeba rekrutovat informátory v blízkosti oběti, instalovat elektronická zařízení, získat přesné informace o pohybu cíle a vykonat akt během několika minut, jakmile se naskytne příležitost.
Proto není čas nechávat si něco schvalovat shora. Možná, že bezpečnostní služba (obvykle zvaná Šin Bet) měla povolení od Netanjahua předem, možná ne.
Očividně měli informaci, že Dáif je na návštěvě u rodiny. Byla to jedinečná příležitost. Po celé měsíce, ba roky, žij Dáíf v podzemí, v pravém slova smyslu — někde v bludišti tunelů, které jeho muži vykopali pod Gazou. Málokdo ho kdy viděl na vlastní oči.
Zdá se mi vysoce nepravděpodobné, že by Dáif riskoval svůj život tím, že navštíví rodinu. Šin Bet ale zřejmě získal stopu, které uvěřil. Tři podivné rakety odpálené k Beerševě mu poskytly záminku pro porušení příměří, a tak znovu začala válka.
Skutečné milovníky umění atentátu se o politické nebo vojenské důsledky jejich jednání příliš nezajímají. „Umění pro umění.“
Mimochodem, minulá válka v Gaze před dvěma lety začala úplně stejně — izraelská armáda tehdy zabila faktického vůdce Kásamu Ahmada Džaabarího. Následující válka s mnoha stovkami mrtvých byla jen vedlejší škodou.
Džaabarí tehdy jen uvolnil místo Dáifovi, který se zotavoval v Káhiře.

Pro americké a evropské diplomaty je tohle všechno ale příliš komplikované. Mají rádi jednoduché příběhy. Bílý dům na obnovení války okamžitě reagoval odsouzením Hamasu a opakovaným potvrzením, že „Izrael má právo se bránit“. Západní média pak tuhle notu zopakovala.
Pro Netanjahua, ať už o atentátu věděl předem, nebo ne, je to způsob, jak ven z dilematu. Ocitl se v nevýhodné pozici, kterou prožili mnozí vůdci v dějinách — začali válku a pak nevěděli, jak se z ní dostat. Ve válce vůdci pronášejí velkohubou projevy, slibují vítězství a velké úspěchy. Tyto sliby se ale naplní málokdy. Netanjahu je marketingově nadaný, když už nic jiného. Nasliboval toho hodně, lidé mu uvěřili a jeho rating dosáhl 77 procent. Egyptský návrh trvalého příměří, ačkoli byl vydáván za výrazně proizraelský, se vítězství Izraele neblížil ani zdaleka. Potvrdil tak jen fakticky, že válka skončila remízou. Netanjahuova vlastní vláda se začala vzpouzet, veřejné mínění citelně probublávalo. Pokračování války ho z téhle pasti dostalo.
Ale co teď?

Bombardování obyvatel pásma Gazy vyvolává ve světovém veřejném mínění stále více a více kritiky. A na přitažlivosti ztrácí i v Izraeli. Maxima „Pojďme je bombardovat, dokud nás nepřestanou nenávidět“ zřejmě nefunguje.
Alternativou je opakovaný vojenský vstup do pásma Gazy a jeho kompletní obsazení, což by i Dáifa a jeho muže nakonec přinutilo vyjít na povrch a nechat se zavraždit. To je ale nebezpečná záležitost. Když jsem jako voják bojoval ve válce v roce 1948, učili nás, abychom se nikdy nedostali do situace, z níž nepřítel nemá žádnou únikovou cestu. V takovém případě se totiž bude bojovat až do konce a obětí bude mnoho.
Neexistuje způsob, jak ven z pásma Gazy. V případě, že bude izraelská armáda vyslána dobýt celé pásmo, boj bude divoký, s tisícovkami izraelských a palestinských mrtvých a zraněných, s nevýslovnou destrukcí. A jednou z politických obětí se stane i premiér. Netanjahu je si toho plně vědom. Nechce to, ale co jiného může dělat? Člověk by mohl začít až litovat.

Dokáže samozřejmě armádě nařídit, aby zabrala pouze části Gazy, vesnici tam a město támhle, ale i přitom bude šířit smrt a zkázu, aniž by výměnou přišel nějaký viditelný zisk. Ve finále bude veřejnost nespokojená stejně.
Hamas v týdnu pohrozil, že nám připraví „bránu do pekel“. Obyvatel Tel Avivu se to sice nedotkne, ale ve vesnicích a městech blízko Gazy peklo opravdu je. Obětí je sice málo, ale strach je zničující. Rodiny s dětmi hromadně odcházejí. Když nastává klid, chtějí se vrátit do svých domovů, ale pak je znovu vyženou další rakety. Jejich osud emocionálně ovlivňuje celý Izrael a žádný politik to nemůže ignorovat. A předseda vlády nejméně ze všech. Musí ukončit válku. Zároveň potřebuje získat jasnou image vítězství. Jak toho ale dosáhnout?
Snaží se mu pomáhat egyptský diktátor i Barack Obama, byť Netanjahua z duše nenávidí. A také Mahmúd Abbás, který se vítězství Hamasu bojí.
Konečné slovo ale bude mít Syn smrti, Muhammad Dáif, pokud je naživu a stále schopný zasadit úder. Pokud ne, pak vše závisí na jeho nástupci.

Jestli ale Dáif naživu je, vražda jeho manželky a syna z něj zcela určitě neudělala muže laskavějšího a mírumilovnějšího.Dokáže samozřejmě armádě nařídit, aby zabrala pouze části Gazy, vesnici tam a město támhle, ale i přitom bude šířit smrt a zkázu, aniž by výměnou přišel nějaký viditelný zisk. Ve finále bude veřejnost nespokojená stejně.
Hamas v týdnu pohrozil, že nám připraví „bránu do pekel“. Obyvatel Tel Avivu se to sice nedotkne, ale ve vesnicích a městech blízko Gazy peklo opravdu je. Obětí je sice málo, ale strach je zničující. Rodiny s dětmi hromadně odcházejí. Když nastává klid, chtějí se vrátit do svých domovů, ale pak je znovu vyženou další rakety. Jejich osud emocionálně ovlivňuje celý Izrael a žádný politik to nemůže ignorovat. A předseda vlády nejméně ze všech. Musí ukončit válku. Zároveň potřebuje získat jasnou image vítězství. Jak toho ale dosáhnout?
Snaží se mu pomáhat egyptský diktátor i Barack Obama, byť Netanjahua z duše nenávidí. A také Mahmúd Abbás, který se vítězství Hamasu bojí.
Konečné slovo ale bude mít Syn smrti, Muhammad Dáif, pokud je naživu a stále schopný zasadit úder. Pokud ne, pak vše závisí na jeho nástupci.
Jestli ale Dáif naživu je, vražda jeho manželky a syna z něj zcela určitě neudělala muže laskavějšího a mírumilovnějšího.