Parlamentní listy
15. 9. 2014
Signatář Charty 77, někdejší spolupracovník hudební skupiny Plastic People of the Universe, po roce 1989 zaměstnanec tajných služeb, policie i vládní administrativy a nyní spolupracovník serveru ČeskáPozice.cz Jan Schneider v odpovědích pro ParlamentníListy.cz hodnotí nejnovější vývoj na Ukrajině a ironizuje jednosměrnou rétoriku českých a západních elit, pokud jde o probíhající konflikt na východ od našich hranic.
Slovenský premiér Robert Fico řekl, že raději odejde z politiky, než aby připustil základnu NATO na území své země. Kam až dle vás zajde NATO při budování infrastruktury v nových členských zemích EU? Bude projekt odložen po uklidnění vztahů s Ruskem? Dočkáme se i my „své” základny na našem území?
Při budování předsunuté infrastruktury dojde NATO přesně jen tam, kam jednotlivé členské státy dovolí. Přiznám se, že po důstojném výroku prezidenta Zemana před summitem NATO o souhlasu se sankcemi v případě ověřených, nikoliv pavlačových informací, mne Ficův výrok potěšil podobně. Podobně zajímavě se profiluje nová polská premiérka Ewa Kopaczová, která prý rozhodla o tom, že Polsko jako jediná země v EU nenakoupí vakcínu proti prasečí chřipce, kterou prohlásila za podvod farmaceutických firem, a odolala – byť plačky – i brutálnímu řevu premiéra Tuska na vládě.
Proč o tom mluvím? Svět nám pokrytecky toleruje pokřivené charaktery, protože jsme prý trpěli pod jhem totalitního systému. Teď by tedy měl svět tleskat – středoevropští utrápenci rovnají své hřbety, začínají přemýšlet svou vlastní hlavou, na svou vlastní odpovědnost, a nedá se vyloučit, že své dílčí kroky začínají zvažovat po masarykovsku, sub specie aeternitatis! Dílčí profit nemůže převážit nad historickou odpovědností.
Přiznám se, že mi naskakuje kopřivka, když slyším údajné protagonisty demokracie a západních hodnot jednomyslně hýkat zase o nějaké nerozborné jednotě! Možná jsou příliš mladí (a někteří zase příliš staří), aby si ty doby pamatovali, ale takové scény by spíše patřily do těch seriálů České televize, v nichž se vzpomíná na staré „totalitní“ časy.
Zpět k otázce. Z dostupných, kriticky posouzených informací rozhodně nevyplývá, že by bylo potřeba expandovat NATO na východ. Pokud ovšem nepovažujeme za oprávněnou a správnou „obrannou válku za účelem expanze obyvatelstva“, jak se k italskému loupežnému přepadení Habeše kdysi vyjádřil papež Pius XI. (Reichpost, Vídeň, 30. 8. 1935).
Mám totiž divný pocit, že se leccos z atmosféry té doby oživuje. Myslím tím charakter určitých dějů. Hráči nejsou totožní, jak by to některým vyhovovalo: Nedávno se přeučili z levé na pravou, Sovětský svaz už není na věčné časy, ale Spojené státy ano – a teď aby vše promýšleli znovu, a ke všemu ještě vlastní hlavou a na vlastní triko.
Hraje se zvláštní hra. V pozadí je boj o udržení dolaru, konkurenty jsou jak euro, tak zlatý rubl, případně jüan. Rizikem je příliš rychlý pád dolaru, protože by se veškeré dolarové závazky v prach proměnily. Takže se hraje o pozice, protože účinný tlak na dolar je mnohem výhodnější než pád dolaru.
Bude velmi záležet na Německu, na tom, zda se konečně zbaví okupačního jha, fyzicky i psychicky. Budou-li podporovat eskalaci, nebo snížení napětí. Jaký charakter bude mít jejich vztah k zemím BRICS.
Prosakují informace o tom, že politiku předsunutých logistických základen NATO prosazují zejména Poláci a pobaltské státy, a to k nelibosti Spojených států, které samy se v souvislosti s Ruskem vyhýbají pojmu „invaze“ a nadto nejsou ani pro zbrojní dodávky na Ukrajinu.
Jeden z možných scénářů je proto takový, že Spojené státy nechají Evropu se protirusky zdiskreditovat, zatímco samy budou mít výhodnější pozici při obnovení normálních vztahů s Ruskem.
A ty vztahy budou normalizovány poměrně brzo, protože Spojené státy budou Rusko potřebovat k boji s takzvaným Islámským státem. Rusko pomůže do hry vtáhnout Írán, s ním ostatně Spojené státy už leccos společně činí. Tím se může geopolitická situace zajímavě proměnit, s tím, že mnohým začíná docházet, že každá geopolitická šaráda má svou pointu ekonomickou, a někdo tu bude za pitomce.
Ukrajinský prezident Porošenko sdělil, že Ukrajina složila zkoušku, která jí umožňuje vstoupit do EU. Pakliže bychom měli prognózovat, vstoupí nakonec Ukrajina do EU a NATO? Pakliže se to vše odvíjí od výsledku konfliktu na Donbasu… K jakému výsledku se blížíme? Jak širokou autonomii dle vás separatisté dostanou, dojde-li vůbec k nějaké dohodě?
Zdá se, že jak ty úvahy o rozšíření NATO, tak i EU, zejména přibráním Ukrajiny, jsou jenom takové řeči. Jde o válku nervů. Celá ta kombinace skončí okamžikem, kdy Jaceňuk prosadí novou legislativu, týkající se umožnění prodeje půdy cizincům. Přesně podle modu operandi, popsaného Naomi Kleinovou (Šoková doktrína). Využije se krize, ať již způsobené přírodou, nebo uměle vyvolané, kdy lidé budou mít těžké existenční starosti, což jim znemožní sledovat zločinný parlament.
Pak se začne Ukrajina rozprodávat, což bude ona privatizace století, jak o ní psal István Léko (LN, 8. 8. 2014). A kde bude konec Jaceňukovi, to už nebude nikoho zajímat.
Možná proto se uměle prodlužuje konflikt, aby vykrváceli místní oligarchové, kteří si vydržují své bojůvky, což je extrémně finančně náročné. Za čas budou zcela ze hry, až se bude privatizovat. Nikdo místní konkurenci nepotřebuje.
Srandovní bude, až se zjistí, kolik půdy skoupí Rusové, takzvaně „pod třetí vlajkou“. Byli by hloupí, kdyby to neudělali, zvláště v místech příhraničních, kde budou potřebovat klid a ne neustálé provokace a nepokoje a střety.
Pokud jde o budoucí státoprávní uspořádání, území, nyní ovládaná separatisty – ať již se budou formálně tvářit jakkoliv – budou zřejmě fungovat způsobem obdobným jižnímu Iráku. Tam ani lísteček nespadne bez svolení Íránu. Nicméně žádní islamisté tam nemají šanci, ať jsou kýmkoliv podporováni (a říkám-li kýmkoliv, myslím tím i strany „jakoby nemyslitelné“).
Znepokojivé zprávy přicházejí i z neválčící většiny Ukrajiny: Radikální nacionalista Oleh Ljaško dle předvolebních průzkumů drží 12 % voličských preferencí, dobrovolnický batalión Azov dle německé televize připouští nošení nacistických symbolů na uniformách a britský deník Guardian přinesl znepokojivé informace o touhách některých radikálních příslušníků zmíněné jednotky svrhnout, či dokonce zabít Porošenka a nastolit diktaturu. Jak tyto zprávy vyhodnotit?
Myslím, že Porošenko dostal velké varování avizovaným pochodem Pravého sektoru na Kyjev. Hraje si s ohněm. Navíc se už ocitl v pozici Janukovyče, který před podpisem asociační smlouvy ucukl. Porošenko ji sice podepsal, ale vymínil si odklad působnosti, čili jako by vlastně ani nepodepsal. Nyní snad již nikdo nepochybuje, že jde pro Ukrajinu o nesporně nevýhodnou smlouvu. Ukrajinci se tím odkladem uklidní, parlament přijme požadovanou legislativu, umožňující prodej půdy zahraničním zájemcům, a bude vymalováno.
Porošenko pak už bude jen přemýšlet, jak z Ukrajiny zdrhnout, protože politika zodpovědná vůči ukrajinské budoucnosti vypadá jinak. Anebo spolehne na Pavla Žáčka a jeho lustrační komando, že tam předvedou něco, nad čím si i Pravý sektor poslušně kecne na zadek.
Ale vážně. Vzhledem k tomu, že tyto varovné skutečnosti „odborníci“ z oficiálních struktur bagatelizují, je třeba jim přisoudit nejvyšší závažnost. Lidé z Pravého sektoru již dávno obsadili místa v silových rezortech, organizují se a cvičí s podporou ze Západu. Zvlášť nepochopitelnou roli hrají Poláci, neboť oni jako národ byli největší obětí ukrajinských nacionalistů a nacistů – a nyní se bratříčkují s jejich pohrobky a cvičí je a vyzbrojují. I oni si hrají s ohněm – ale mají zřejmě rudo před očima, obrazně i doslova, a tak ztrácejí pud sebezáchovy.
Varovné je arogantní chování představitelů Ukrajiny, kteří se prohlašují – podobně jako kdysi Hitler! – za jakýsi předvoj, který drží a prosazuje evropské hodnoty proti tomu, co je na Východě (ať již to kdo popsal v souřadnicích židovsko-bolševických, nebo obecně totalitárních, či negativně lidskoprávních). Se svastikou na rukávu, s bohorovným mlčením o desítkách upálených v Oděse, mají tu drzost se hlásit do Evropy. A spousta šílenců, bohužel i na oficiálních místech, k tomu ani nepípne!
Mají pravdu ti představitelé EU, kteří tvrdí, že Evropa musí přinášet svobodu a demokracii do postsovětských zemí, které by jinak trpěly nadvládou Ruska?
Představitelé EU, kteří chtějí přinést svobodu a demokracii do postsovětských zemí, by měli být sankcionováni a měl by jim být zakázán kamkoliv vstup a zmrazeny jejich účty, protože zřejmě nemají rádi tyto postsovětské země. Anebo – což vyjde nastejno – jsou úplně blbí, když nevidí, jak to po světě dopadlo, když tam ze Západu dovezli svobodu a demokracii.
Ostatně, jeden z nejlepších zpravodajců, které jsem kdy poznal, si v době amerického vpádu do Iráku, zdůvodněného právě „dovozem svobody“, zazoufal: „Svoboda je v té oblasti celkem nezajímavý pojem. Ústředním pojmem Orientu je spravedlnost.“ A tak jsem si našel v biblické konkordanci výskyt pojmu „svoboda“. Není častý, a už vůbec ne v abstraktním kontextu – týká se většinou propuštění otroků. Zato pojem „spravedlnost“ je nespočetněkrát frekventovanější. Je to opravdu ústřední pojem celé bible. A to stojí za zamyšlení, zejména v prostoru EU, která se hlásí k biblické (židokřesťanské) tradici. Želbohu ale jen slovy, nikoliv činy.
Proto soudím, že ono žonglování s pojmy „svoboda“ a „demokracie“, občas doplněné kyjem „lidských práv“, je instrumentem žvanilů. Kdyby však zůstalo jen u žvanění! Ty žvásty bývají bohužel předzvěstí vojenských agresí, jimž slouží coby propagandistické krytí.
Usuzujete z chování Ruska a jeho vztahů např. vůči Kazachstánu, Arménii, Ázerbájdžánu či Gruzii, že spojenectví s Ruskem automaticky znamená „otroctví” a diktát Moskvy, i co se týká vnitřních věcí daných zemí? Jak se ostatně stavíte k myšlence generála de Gaulla na „Evropu od Vladivostoku po Ural”? Neznemožňuje ji to, čemu se říká „imperiální” či „mocenské” choutky Ruska?
Spojenectví Ruska s bývalými svazovými republikami opravdu není to, co to bývalo, protože ty republiky mají nyní trochu „navrch“. Rusko totiž potřebuje mít s nimi dobré vztahy, protože by neustálo situaci, kdy by na jeho hranicích neustále plály nějaké konflikty. O „návratu do otroctví“ opravdu nelze mluvit.
George Friedman předvídá (Příštích sto let, vyšla 2008), že Spojené státy si budou chtít udržet světovou dominanci kontrolou světového obchodu, což lze zajistit kontrolou oceánů, k čemuž potřebují znemožnit Rusům přístup k jižním mořím. A ten pokus tu také byl, vytlačit Rusy z pronajatých pozic v syrském přístavu Tartús a z krymského Sevastopolu. K doplnění této strategie uvádí Friedman taktiku neustálého poštívání potenciálního konkurenta na světových mořích podpalováním konfliktů na jeho pozemních hranicích, aby byl nucen posilovat pozemní vojska na úkor budování námořních sil. Všechno to se stalo a děje. Friedman je bývalý analytik CIA a dělá své branži čest!
De Gaullova myšlenka je jistě dobrým myšlenkovým cvičením, ale jen proto, abychom si dopočítali, kdo by takto „rozpažené“ Evropě velel. Rusko asi těžko, byť by se to některým západním jestřábům hodilo do kampaně na zvýšení vlastních zbrojních rozpočtů.
Já se ale postupně stávám stále skeptičtějším k fungování velkých státních útvarů. Nemyslím si, že by mělo jít o renezanci národních útvarů, už jen proto, že se slovem národ máme v Evropě nepěkné zkušenosti. Nade vše si cením občanského principu – a malých států. Protože, a máme v tom už nějaké své zkušenosti, například demokracie funguje pouze v malém měřítku. Ve velkém to už nutně začíná být Potěmkinova demokracie.
