Čeho si Unie (ne)cení

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
23. 9. 2014 Kosa
Není nad to oceňovat myšlenky. Skvělých myšlenek již lidstvo poznalo mnoho, od Kristova učení přes různá pojetí beztřídních společností až po projekt jednotné mírové blahobytné Evropy. Jenže myšlenky potřebují určitou systémovou oporu. Pokud ji nemají, jsou často zneužity, pokrouceny, zprofanovány. Stačí se podívat na současnou Unii, která je již pouhou karikaturou projektu, jenž měl skoncovat s chudobou a válkami na evropském kontinentě.
Jen v posledních dvaceti letech jsme zažili krvavé neospravedlnitelné konflikty na Balkáně – a nyní jsme svědky zcela zbytečného vraždění na Ukrajině. Krom toho čelí Unie možnosti svého rozpadu, neboť selhává v tom hlavním- demontovala sociální stát, který přitom tvořil její základnu a který byl kapitalismem stvořen jako reakce na železnou oponu.

Kapitalismus tehdy potřeboval vzorovou výkladní skříň, která ovšem pro kruhy maximalizující svůj zisk přestala mít po pádu opony smysl. Unie naráží na skutečnost, že demokratické principy s maximalizací zisku úzkých zájmových skupin nejdou dohromady.

A tak vymýšlí různé fiskální pakty, které na tyto úzké skupiny pochopitelně nedopadají. Je ochotna podepisovat smlouvy, jež vyhovují zmíněným skupinám, ale ani omylem nehájí zájmy pracujících, nepřispívají ke zlepšení životního prostředí, neslouží ke zlepšení zdravotního stavu lidí a nevedou k posílení práv občanů. Naopak. Tato Unie že by měla být nadějí pro válkou postiženou zemi, kde hrozí, že jakákoli finanční pomoc zmizí v černých (doslova červích) děrách – a k lidem se nikdy nedostane? Nenabízí se zdejším občanům především tuhé utahování opasků s tím, že ti, kteří mají pas již velmi štíhlý, mohou si opasek umotat kolem krku? Jakou humanitární pomoc poskytla Unie ukrajinským civilistům v oblastech postižených válkou? Jak se stavěla k situaci uprchlíků, kteří ovšem – světe div se – nehledali spásu v zemích EU, ale v Rusku?Pokud má Ukrajina do EU směřovat, měla by si tyto a jim podobné otázky klást co nejdříve.

Unie se však více než otázkami zabývá cenami. Sacharovova cena za svobodu myšlení (s níž se Evropský parlament poprvé vytasil v roce 1988) může být letos udělena ukrajinskému Majdanu. Jistě, původně se jednalo o skutečný výtrysk občanské aktivity, o snahu nebýt loutkou žádných mocipánů. Mohli jsme pozorovat nefalšované kulturní vzedmutí.

Jenže dlouho u tohoto nadšení nezůstalo – a euforie se přelila v něco úplně jiného. Neboť místo občanů se aktivity chopili zcela jiní lidé. Majdan nasákl krví, přičemž dodnes nebylo vyšetřeno, kdo že tenkrát do demonstrujících vlastně střílel. K moci se dostala nikým nevolená parta k fašismu tendujících jedinců, která brzy zahájila válku proti vlastním revoltujícím lidem. Pokud bude Sacharovova cena udělena právě Majdanu, asi by mělo být lidem sděleno, co vlastně je předmětem ocenění.

Zda onen prvotní spontánní projev lidí, kteří chtěli více práv a větší možnost rozhodování, nebo sekundární puč, který otevřel brány krvavému konfliktu dokořán. Nelze totiž opomenout roli řady evropských politiků se Zaorálkem v čele, kteří si pospíšili, aby nikým nevolenou vládu opěvující Banderovce objímali a ujišťovali ji o své neskonalé oddanosti až za hrob. „Jsem rád, že jsme tady takto hned téměř pár hodin potom, co vláda vzniká. A můžeme s nimi začít rokovat o tom, co je třeba, aby do této země měla šanci přijít stabilita, prosperita“ – to jsou Zaorálkova slova z letošního února. Co dodat?

Stabilita by se dala na Ukrajině v dnešních dnech přímo krájet – a někteří oligarchové si jistě pochvalují i prosperitu. Jak na tom je většina ukrajinských občanů, je věc jiná. Stejně jako fakt, že stovky až tisíce lidí položily svůj život – za co vlastně? Ukrajina je prý nyní na cestě do Evropy. Došlo k souběžné ratifikaci smlouvy o ukrajinském přidružení k Evropské unii, kterou velkou většinou hlasů souběžně schválili poslanci Nejvyšší rady v Kyjevě i Evropského parlamentu ve Štrasburku.

Máme tedy bouchnout šampaňské a slavit? Kdy máme očekávat, že EU Ukrajinu přijme do svých řad – pokud vůbec? V březnu 2011 se uvažovalo, že horizont roku 2022 vstupu Ukrajiny do EU je příliš optimistickou vizí.

Tehdejší český eurokomisař pro rozšíření, Štefan Füle, zdaleka nebyl přesvědčen, že je Kyjev na vstup v blízkém horizontu připraven. Konstatoval, že přibližování Ukrajiny k EU závisí na dodržování lidských práv a demokratických principů. A poukázal na nepřípustnost selektivního využívání práva ve vztahu k politickým oponentům a pozastavil nad tím, že na Ukrajině je patrný „rostoucí nátlak na občanskou společnost, zhoršení situace v mediální sféře a zúžení politického pluralismu“.

Tanečky kolem asociační dohody mezi Unií a Ukrajinou by byly směšné, pokud by nebyly opředeny tolika tragickými událostmi. Ať to byl autoritář Janukovyč nebo to je čokoládový oligarcha Porošenko, karty zůstávají rozdány stejně. Ukrajina samozřejmě může prohlubovat své vztahy s Evropskou unií, ale bude-li tak činit bez zapojení Ruska, poškodí své obchodní zájmy. Má-li Ukrajina přežít, neměla by se rozhodovat mezi Ruskem a Evropou – ale měla by se snažit vytvořit určité přemostění mezi oběma partnery s tím, že Rusko z části Evropou je (a to nejenom geograficky). Flirt mezi Ukrajinou a Evropskou unií trvá v podstatě od poloviny devadesátých let. Jednalo se o Kučmovu éru – a ta přinesla v roce 1999 Společnou strategii pro Ukrajinu (jež byla schválena Evropskou radou).

Začátek 21. století zastihl západního souseda Ruska ve znamení hesla „Ukrajina bez Kučmy“. Jaro 2002 zahájilo další kapitolu nerovného vztahu Unie a Ukrajiny. Tváří tohoto období se stal Viktor Juščenko, jehož „Nová Ukrajina“ vyhrála parlamentní volby. V roce 2004 se hranice Evropské Unie posunuly až k Ukrajině. Koketerie EU a Ukrajiny přerostla ve velmi nebezpečné známosti.

Takzvaná Oranžová revoluce rozhodně lidem větší práva nepřinesla. Unie však vsadila na premiérku Tymošenkovou – a nevadilo jí, že je její nový partner zapleten do mohutné korupce. Asociační dohoda přitom měla být založena na společných hodnotách – a ty měly být „veskrze demokratické“.

V roce 2010 se hlavou Ukrajiny stal Viktor Janukovyč a roku 2011 je Ukrajina „plnoprávným“ členem Energetického společenství. Janukovyč byl nakonec svržen pučem – a u současné hlavy státu, oligarchy Porošenka – nelze mluvit o nějakém příklonu k demokracii. Navíc je třeba připustit fakt, že na Ukrajině vládne nikým nevolená vláda, která vede proti části svého obyvatelstva válku a zabíjí vlastní civilisty i dezertéry z armády, která bojuje proti vlastním lidem.

Evropu ale fašistická tvář stávající kyjevské vlády nezajímá. Vybrala si ji za svého partnera – a tváří se, že tentokrát už vše skončí řádně před oltářem. Budou nyní obě strany spěchat, aby vstup Ukrajiny do EU proběhl co nejdříve, navzdory všem okolnostem, které hovoří proti vstupu? Bude Unie schopna kompenzovat Ukrajině škody, které jí způsobí ochladnutí ekonomických vazeb s Ruskem? Jakou cenu za přijetí Ukrajiny by Unie vlastně zaplatila? Nebyla by to cena nejvyšší – tedy její rozpad? Co se vlastně na Ukrajině změnilo k lepšímu?

Nebo snad jenom EU nechce vidět, že jedná s nevolenou vládou, která přímo podporuje hrdlořezy porušující, co jen ve válce porušovat lze a která své politické oponenty vskutku neobjímá? Mluvil někdo z čelných představitelů EU například s Jelenou Bondarenkovou? Mohl by to být zajímavý rozhovor. Zvláště Lubomír Zaorálek by jí s pohnutím v hlase mohl vyjevit své nejtajnější radostné pocity ohledně toho, jak je šťastný, že Ukrajina „konečně vzkvétá do takové podoby demokracie, jež se nám v Evropě líbí“. A Jelena Bondarenková by mu zase na oplátku mohla ocitovat svůj projev

Stačí vybrat například pasáž, kde Bondarenková zhodnocuje pokrok v oblasti lidských práv: „Neustálé vyhrožování, tichý příkaz nepouštět opozici do vysílání většiny ukrajinských kanálů a cílevědomá štvanice, to jsou již atributy každodenního života opozičního poslance na Ukrajině. Všechny, kteří vyzývají k míru na Ukrajině, vláda ihned nálepkuje jako nepřátele národa, jako tomu bylo například v Německu ve 30. a 40. letech minulého století, nebo v době mccarthismu v USA.“ Samozřejmě je potřeba ocenit neskonalé úsilí a tvrdou práci v oblasti spravedlnosti: „Ruslan Olejnik, který pracuje jako okresní prokurátor, byl zbit přímo na svém pracovišti, v důsledku čehož bylo ohroženo jeho zdraví i život. Místo toho, aby byl vyšetřen tento útok na prokurátora při plnění jeho povinností, aby byla vyšetřena skutečnost nátlaku na opozičního poslance a jeho rodinu, vláda tohoto prokurátora propustila.“

Navíc je potěšující, že na Ukrajině konečně zavládla tolik očekávaná svoboda slova, až bychom se něčemu v některých ohledech mohli přiučit i my, ze západu: „Ukrajinský informační prostor je téměř celý chráněn, aby se do něho podobný typ informací nedostal, obyčejní Ukrajinci vůbec netuší, že na Ukrajině je veden zločinný boj s opozicí, že právo na svobodu slova zaručené ústavou je všemožnými způsoby potlačováno.“

Je zkrátka nad slunce jasné, že Ukrajina konečně dozrála ke vstupu do Unie – neboť pochopila, jaké „demokratické“ hodnoty Unii tvoří a jaké je ochotna bránit až do posledního dechu (otázkou zůstává, čího). Osudem občanů Ukrajiny se asi vrcholní politici v EU ani na Ukrajině nezabývají. Nikdo z nich neřeší, že se blíží zima. Asi to berou tak, že nová „studená válka“ si žádá své oběti – s vědomím, že oni mrznout nebudou.

Všem na západ od Ukrajiny je nejspíš jedno, kolik lidí někde na východě pomře hladem, žízní, kolik jich zdecimují různé nemoci a kolik lidí ještě bude zmasakrováno. Ti největší militanti zalitují, že podobný osud nezachvátil také Krym. Vždyť i tam mohla téci krev, i odtamtud mohli prchat tisíce lidí. Dne 17. září v 17:00 (místního času) byla vyhozena do vzduchu luganská tepelná elektrárna (TES) umístěná ve městě Šestí. Poskytuje elektřinu pro 98 procent luganské oblasti. Velitel Praporu Ajdar dodržel své slovo.

„Budiž světlo“, zvolá patrně Evropská unie s tím, že pro luganské obyvatelstvo nastala nejtemnější tma. Unie ovšem bude trvat na tom, že si vybrala toho nejlepšího partnera – a bude ho bránit proti všem. Z její strany vůbec nebyla vůle jednat. Domluvit se s Ruskem jako partnerem na společném postupu při ekonomickém a sociálním rozvoji Ukrajiny.

Pokud někoho toužíte prezentovat jako nepřítele, nemůžete s ním jednat jako s partnerem sobě rovným, to dá rozum. Nad čím ale zůstává rozum stát, je skutečnost, že na začátku 21. století chce někdo budovat zdi. Ve světě ekonomicky svázaném – řekli bychom – zglobalizovaném. Zatímco si budou západní politici a ukrajinská nevolená vláda mnout ruce, jak vše báječně domluvili a jak natotata bude Ukrajina i „plnohodnotným“ členem NATO – samozřejmě ochotným bojovat proti „imperialistickému Rusovi“,zatlačovanému na východ – ukrajinská společnost přichází do varu. A až v tajících ledech identifikuje dopady fiskálního paktu či smluv jako CETA či TTIP, může být ukrajinské vládě pořádné horko. Nový Majdan by ale zřejmě od Evropského parlamentu cenu nezískal – ani za myšlenku, ani za provedení.