Hlavy EU mají na rukou krev na Ukrajině.

Avatar
Původní autoři

Oskar Krejčí, profesor politologie
16. 9. 2014 Parlamentní listy
Západ se propadá a hystericky se řinčí zbraněmi. Došlo na to, co chtěl loni Putin Na Ukrajině se po předložení Putinových sedmi mírových bodů začalo jednat o ukončení bojů a Západ na to nesrozumitelně reagoval novými sankcemi, což je zcela nesrozumitelný tah.. Nabízí se i vysvětlení dalšího tlaku Američanů na Rusko.
Velmi často se objevují názory, že Rusko chce napadnout pobaltské státy, že je to agresor, s nímž je třeba jednat nekompromisně. Když vynecháme politická prohlášení, kde se to bere? Vidíte v takových hodnoceních nějaké opodstatnění?

Jde o různé proudy, které se nyní sjednotily ve vytváření protiruské atmosféry. Je tu proud paranoidní. Jsou lidé, kteří se chorobně bojí jakékoliv změny, a ta změna bezesporu probíhá: Rusko se zvedá, Čína se stává nejsilnější ekonomikou, Západ stagnuje. Strach ze změn vyvolává u těchto lidí nejistotu, a proto bubnují na poplach při každém náznaku prohlubování uvedených změn.

Pak je tu skupina lidí, kteří účelově straší Ruskem a vyvolávají hysterii. To je třeba Anders Fogh Rasmussen, šéf NATO, jehož věcná zodpovědnost a velitelské možnosti v NATO jsou takřka nulové. Ale odvádí propagandistickou práci, hystericky řinčí zbraněmi, volá po potřebě posílení vojsk. Co tím tací lidé sledují? Potřebují udržet veřejnost v napětí, ve strachu a zajistit odbyt vojensko-průmyslovému komplexu. To zajištění odbytu bohužel není jen válečnická záležitost, protože vojensko-průmyslový komplex je velice důležitou částí kapitalistické ekonomiky. Je otázkou, kdyby v USA neprosperoval, co by tam vůbec v ekonomice fungovalo. Odbyt zbraní je pro některé ekonomiky přímo životně důležitý.

Když ale potom přijdou na summit NATO s tím, že se vytvoří neznámý počet základen, kde bude čtyři až šest tisíc vojáků rychlého nasazení proti Rusku – to už vypadá jako absurdní divadlo. Co to proboha je šest tisíc vojáků? Rusko jich má přes 800 tisíc.

Jaké jsou vůbec z dlouhodobého hlediska vztahy Ruské federace s postsovětskými zeměmi? Ptám se na to kvůli Ukrajině a tomu, proč nebylo možné konflikt řešit v jeho zárodku diplomaticky. Kdo to blokoval?


Když vznikalo Společenství nezávislých států (SNS), jeho základním úkolem bylo, aby rozpad oné obrovské říše proběhl bez krve. Tuto funkci splnil. Dnes vstupujeme do jiného geopolitického období a mnohé problémy, které zůstaly skryty při formování SNS, někde vybublávají a někde se řeší. Vybublávají nejen na Ukrajině, ale třeba i v gruzínsko-ruském vojenském konfliktu v roce 2008 v Jižní Osetii. Samozřejmě i pobaltské republiky jsou specifický problém, ale jejich geopolitická hodnota je dnes minimální. Myslet si, že Rusko půjde obsazovat Pobaltí a něco tím získá, to je hloupost. To si v Rusku podle mě nemyslí ani Žirinovskij.

Ukrajina je specifická záležitost, tam nevystačíme s žádnou analogií. Jde o stát vytvořený ve vnitrostátních administrativních hranicích Sovětského svazu. Ukrajinské státní hranice nejdou po etnickém rozhraní, nekryjí se s náboženským rozhraním. Navíc je na Ukrajině drastická sociální diferenciace. Někdo chce tyto rozdíly změnit v rozpory a využít je k vlastnímu prospěchu.

Co je na aktuálních posunech matoucí? Duch Minska znamená hledání dohod mezi povstalci a Kyjevem za pomoci Ruska a OBSE či EU. To je velmi dobře nastartovaný proces. Porošenko dvakrát prohlásil, že má mírový plán, ale dokud nepředložil Putin svých sedm mírových bodů, nebylo o čem jednat. Jakmile je vyslovil, začalo se uvažovat o zastavení bojů a k tomu v zásadě došlo. Západ na to reagoval novými sankcemi, což je zcela nesrozumitelný tah. Jediné, co se nabízí jako vysvětlení, je, že Američané potřebují zatlačit Rusko do problémů, aby měli volné ruce v Sýrii. Chystají bombardování Sýrie. I když tentokrát ne vládních pozic, ale pozic svých loňských spojenců. Přece jenom potřebují držet Rusko stranou, protože jeho politika v Sýrii se ukazovala jako mnohem perspektivnější než to, co představoval – a stále bohužel představuje – Západ.

Další faktor, který nechávají média úplně stranou, je otázka říjnových parlamentních voleb na Ukrajině. Ty celou situaci nesmírně komplikují a v řadě ohledů určují momentální povahu konfliktu na Ukrajině. Pravděpodobnost, že se dokáže zabránit přestřelkám do konání voleb, je téměř nulová. Vyžaduje to permanentní tlak ze Západu na kyjevské politické elity. Tyto volby by mohly odstavit od moci některé politiky s extremistickými postoji, kteří se dostali do vlády formou puče. Tato možnost je velmi reálná. Aby zmínění extremisté zabránili svému propadu, potřebují konflikt prohlubovat, potřebují krev. Navíc celé tyto volby budou velmi problematické, jsou z nich téměř vyřazeni komunisté, Strana regionů odstoupila od voleb, ale v celých oblastech země se volby pravděpodobně nepodaří zorganizovat. Tak trochu to připomíná „svobodné volby“ v Afghánistánu.

Platnost asociační dohody EU s Ukrajinou, kterou s velkou slávou podepisoval prezident Porošenko, se podle posledních dohod odkládá do roku 2016. Ještě před podpisem řada ekonomů a analytiků varovala před fatálními důsledky dohody pro ukrajinskou ekonomiku… Tehdy to ukrajinské politiky nezajímalo?

Ukrajinští politici na konci minulého roku už žili v chaosu. Dnes už víme, že ta ekonomika stála na pokraji bankrotu. Janukovyč koketoval s oběma stranami, z obou chtěl vyrazit co nejvíc. Dohoda, která byla uzavřena minulý týden v pátek v Bruselu, ukázala na to, co se mělo projednat před summitem v Litvě: Vzala na vědomí konkrétní souvislosti a dopady asociační dohody na obchod s hlavním ukrajinským ekonomickým partnerem, s Ruskem. Na tom není nic o geopolitice. Když z toho někdo geopolitiku udělá, je z toho obrovský průšvih. Přesně to, co se teď projednávalo v Bruselu, požadovalo Rusko před summitem v Litvě. Co je na tom nepochopitelného?

Barroso, Ashtonová a Füle odvedli neuvěřitelně špatnou práci. Mají na rukou krev. To se nedá jinak říct, protože to, že vytvoření napětí kolem přijetí asociační dohody povede ke krveprolití, bylo jasné už loni. Já stále nechápu, co oni tři zmínění komisaři sledovali s tím nešťastným summitem v Litvě.

Pokud v budoucnu dojde k mírové dohodě, která přiřkne Donbasu určitou formu autonomie, lze očekávat, že půjde také o autonomii v hospodářských věcech, kdy by si oblast mohla třeba sama do určité míry rozhodovat o obchodu s Ruskem? Nebo je to nepravděpodobné, protože by Kyjev nepřipustil ztrátu kontroly nad touto oblastí, která před svým zničením byla ekonomickým tahounem země?

Toto je jedna z tragédií ukrajinské občanské války: Ničí průmyslově nejvyspělejší část Ukrajiny. Jak bude vypadat prvek samosprávy oblasti, které se někdy říká Novorossija, to je dnes těžké říci. Porošenko říká, že samosprávné prvky budou velké, ale nebude to federalizace. Už předložil do parlamentu projekt určitého pojetí samosprávy. Je v něm prý jazyková svoboda a návrh místních voleb v povstaleckých regionech, faktická amnestie pro všechny účastníky bojů – to jsou kroky správným směrem. Mnohé důležité aspekty tohoto návrhu ale zatím známy nejsou.

První, co Novorossija potřebuje, je, aby tam nebyli jmenováni guvernéry fašizoidní oligarchové se soukromými armádami. To Kyjev dělá a je to strašně nebezpečné. Pak se ekonomika může rozeběhnout. Že bude víc obchodovat s Východem než Západem, je přirozené, protože je s Východem kompatibilní. Když budete vyrábět raketové motory, těžko je půjde montovat do evropských raket, když žádné evropské rakety nejsou. Představa, že ze dne na den jde přeorientovat ekonomiku, je nesmyslná.

Před chvíli jste zmiňoval Štefana Füleho. Ten prohlásil, že nastal čas, aby EU navázala vztahy s Eurasijským svazem. Řekl to v době, kdy byly vyhlášeny další sankce EU proti Rusku. Jak si to vysvětlujete?

Už na summitu v Minsku proběhlo první oficiální setkání představitelů EU s Eurasijskou ekonomickou unií. Kdo toto jednání sledoval, viděl vystoupení baronky Ashtonové plné frází bez jediného konstruktivního návrhu. Doufejme, že ti ekonomičtí komisaři byli při jednání věcnější. Zaplať pánbůh za to, politici se mají setkávat a házet po sobě slova, třeba i ostrá slova, ale ne granáty. Že k tomu dospěl i Füle, je samozřejmě chvályhodné, ale strašně pozdě. Jednak končí ve funkci a jednak už pokazil, co se pokazit dalo – a možná ještě víc.

Jednat se musí, zvlášť když vidíte, jak se Rusko obrací směrem na východ. A příští rok bude do Šanghajské organizace spolupráce s největší pravděpodobností přijat Pákistán a Indie. Svět dostává úplně jinou podobu, a to je jeden ze zdrojů paranoie, která je dnes v západní politice bohužel běžná.