Radim Valenčík
29. 9. 2014 zdroj
Éter je zahlcován různými informacemi o tom, co strašlivého se děje na Ukrajině. K některým zprávám jsem dost skeptický. Např. k tomu, že se po ústupu ukrajinské armády nacházející masové hroby s oběťmi, kterým chybí orgány.
Nebo o tom, jak zahynul a byl spolu s dalšími rozdrcen tankem Ivo Stejskal. To je na mě opravdu hodně. Zvlášť, když to “naše” média nepotvrzují. A věřit jen jedné straně, to se mi nechce. Článek s názvem “Ukrajinští zajatci jsou pestrá směska, často nikdy nebojovali” uveřejněný na Novinky.cz mně ale vzal dech. Dobře si ho celý přečtěte. To nejdůležitější podtrhuji Zde je:
Na první pohled vypadá výměna zajatců mezi ukrajinskou vládou a proruskými separatisty férově: na opuštěném úseku dálnice u frontové linie každá strana propustila shodně po 28 zajatcích. Pod pozorným dohledem zprostředkovatelů z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) zajatci prošli kolem sebe ze zajetí na svobodu. Jak ale píše americký list The New York Times (NYT), pak se začaly objevovat otázky. Proruští separatisté za pomoci ruské armády porazili Ukrajince v mnoha srpnových bitvách a získali hodně zajatců – a propuštění muži opravdu vypadali jako zajatci. Naopak Ukrajinci – kteří si zjevně uvědomili, že nemají dost zajatců, aby je mohli měnit v poměru jeden za jednoho – propustili pestrou směsici mužů, žen a náctiletých mladíků, navlečenou do tepláků nebo špinavých džínsů. Tvrdili, že je dovezli i ze vzdálených věznic, až z Kyjeva. Brzy mnozí z nich vysvětlují každému, kdo je jim ochoten naslouchat, že nikdy neválčili v řadách proruských separatistů a že ve skutečnosti nemají ani ponětí, jak se dostali do výměny zajatců na východě Ukrajiny. “Jsem civilista a zařadili mě jen proto, aby naplnili počet,” tvrdí sedmnáctiletý Nikita Podikov. Ukrajinští vojáci jej prý zatkli ve městě ležícím poblíž frontové linie před dvěma týdny a při ústupu ho vzali s sebou. Podikov tvrdí, že úřady ho obvinily z účasti v bandě proruských nájemných zabijáků, působících za nepřátelskými liniemi, aniž by předložily jediný důkaz. “Nikdy jsem nebojoval, nikdy jsem nikoho nezabil,” zapřísahá se. “Zatkli mě, bili dva dny a pak si mě nechali na výměnu,” říká. Z vyměněné skupiny zajatců, 27 mužů a jedné ženy, bylo prý jen sedm povstaleckých bojovníků. Podobně vyzněly i rozhovory s dalším tuctem osvobozených mužů na ubytovně v Doněcku. Některé už před měsíci zatkli v různých končinách Ukrajiny za proruské postoje, například za účast na demonstracích požadujících autonomii pro východ Ukrajiny či za distribuci letáků. Výměny zajatců se na východě Ukrajiny teď odehrávají prakticky denně a pomáhají upevnit křehké příměří tím, že posilují důvěru mezi vyjednávači a přinášejí úlevu zajatcům a jejich příbuzným. Celý proces ale také zvýrazňuje rozsah ukrajinských porážek i odhaluje, že Kyjevu chybějí páky v mnoha otázkách, včetně výměny zajatců, které dohoda o příměří z 5. září ponechala otevřené. Dohoda požaduje od obou stran, aby propustily všechny zajatce. Ale separatisté, kteří zajali stovky ukrajinských vojáků, žádají výměnu v poměru jeden za jednoho, aby to využili i k osvobození lidí uvězněných na západní Ukrajině za politickou činnost a z jiných nevojenských důvodů. Penzionovaný ukrajinský generál a jeden z hlavních vyjednávačů Volodymyr Ruban vysvětluje, že při přípravě na výměnu jsou zajatci rozděleni do několika kategorií, jimž se přikládá různá váha, od civilistů zatčených při protestech přes válečné zajatce až po podezřelé ze špionáže. Důstojníci, odstřelovači, špehové a těžce ranění vojáci vyžadující okamžité léčení jsou považováni za nejhodnotnější položky v těchto výměnách. “Tak jako jsme zapomněli bojovat, zapomněli jsme i na to, jak měnit zajatce, a tak se musíme tomuto umění zase učit. Je to nová skutečnost,” řekl Ruban. Běžně se mění ukrajinský vojín za proruského politického agitátora, zatčeného na jaře jinde než v Doněcké a Luhanské oblasti, kde se válčilo. Ruban ale vyjednal i složitější obchody. Například jeden z povstaleckých velitelů Igor Bezler, zvaný Běs, vyměnil 17 ukrajinských důstojníků za jedinou ženu, Olgu Koliginovou. Zůstalo tajemstvím, čím byla pro něj tak cenná. “Bývá to složitější než bankovní transakce,” podotkl Ruban. Ukrajinští představitelé udávají různící se počty zajatých ukrajinských vojáků. Například velitel jednoho z vládních dobrovolnických praporů Semen Semenčenko napsal, že v rukou rebelů zůstává 853 ukrajinských vojáků a dalších 408 se pohřešuje. Podle Rubanovy skupiny penzionovaných důstojníků je ale v zajetí 504 ukrajinských vojáků. Jeden z mužů propuštěných ukrajinskou armádou, třiačtyřicetiletý Oleg Furman, řekl, že bojoval za Luhanskou lidovou republiku, čili za jednu z povstaleckých skupin. Ukrajinci jej podezírali, že byl odstřelovač, a tak si raději zlomil ukazovák, který má pořád ještě obvázaný. Připustil, že možná tato “přidaná hodnota” pomohla výměně, ačkoliv popíral, že by byl elitním střelcem. “Jsem na tom dobře. Jiní dopadli hůř, s pěti zlomenými žebry,” řekl. Typičtějším propuštěným zajatcem byl Valerij Ginsberg, podnikatel z Kyjeva, kde byl znám jako stoupenec hospodářského sblížení s Ruskem. Ale v Doněcku nikdy nebyl. Zatkli jej prý pod smyšlenou záminkou. “Zacházejí s námi jako s dobytkem. Jsem ukrajinský občan. Jak se tak mohou chovat? Chtěl jsem dokázat, že jsem nevinen, ale nikdy se mě na nic nezeptali,” postěžoval si.(zde)
A tak si kladu otázky:
– Kam se poděli zajatci z řad separatistů? Byli skutečně rozebráni na součástky a výhodně zpeněženi, následně pak zakopáni v hromadných hrobech?
– Žije se v separatisty neovládané Ukrajině skutečně svobodně, nebo je zde obyvatelstvo za svůj původ či názory kriminalizováno?
– Dopouštějí se zvěrstev obě strany rovnou měrou, nebo je zde zcela jasná asymetrie brutality?
Po přečtení uvedeného článku (který je patrně dost věrohodným zdrojem informací) se zdá, že to, co se na Ukrajině odehrává, přesahuje lidskou představivost.
Přestávám pak chápat dvě věci:
Za prvé: Proč máme trpět sankcemi (a tvrdě dopadly už na dost mých známých u nás i třeba v Německu), když sankciována by měla být druhá strana?
Za druhé: Jak je vůbec možné, že někdo v našich, zdůrazňuji našich, volbách může hrát s kartou podpory toho, co je zjevně genocidním nacionalismem řadícím se k hrůzám známým z 2. světové války, teď už nejen symboly, ale i skutky. Konkrétně mám na mysli tu pestrou směsici výtečníků, která se uskupila v TOP a kolem TOP. Lidí typu Schwarzenberga či Bursíka i “celebrity”, kterými se obklopují. Oni dobře vědí, o co jde. A ten, kdo je bude volit, podporuje to, aby k podobným represím došlo i u nás. Záminka se vždy najde.
