Marek Řezanka
2. 9. 2014 Literární noviny 
Předsedové ODS a TOP09 se ohradili proti výrokům premiéra České republiky ohledně nových navrhovaných sankcí vůči Rusku a označili tyto výroky za „nepřijatelné a Českou republiku poškozující“.
Přitom si předseda vlády nedovolil nic více či méně, než konstatovat, že sankce EU proti Rusku jaksi nevedou ke zmírnění eskalace konfliktu na Ukrajině. Stále se tam bojuje a stále tam umírají lidé. Předsedové ODS a TOP09 si počínají podobně jako lékař, který na zápal plic naordinuje operaci kolene.
Je pozoruhodné a zarážející, jak Evropskou unii ani nenapadne vyvíjet tlak na nikým nevolenou ukrajinskou vládu, která se k moci dostala pučem a která nemá právo rozhodovat o osudu svých občanů, aby rezignovala a složila zbraně. Aby se vytvořily podmínky k jednání o budoucím uspořádání Ukrajiny a svobodných demokratických volbách, je zapotřebí tvrdě se postavit proti silám, které tendují k fašismu a které nemají legitimitu mluvit za občany Ukrajiny.
Tak daleko ovšem B. Sobotka ve svém prohlášení nešel. Možná byla jeho slova motivována blížícími se senátními volbami (a volbami do obecních zastupitelstev). ČSSD obhajuje vskutku vydatnou porci senátních křesel – a výrazný výbuch v těchto volbách by jejího předsedu nepotěšil. Navíc ministr zahraničních věcí z ČSSD, Lubomír Zaorálek, vystupuje dlouho jako představitel jestřábí politiky vůči Rusku. Stejně tak ministr obrany, Martin Stropnický (ANO), se netváří, že by výroky předsedy vlády bral příliš vážně.
Zahraniční politika České republiky, potažmo celé Unie, nevyvíjí tlak tam, kde by mohl vést k deeskalaci násilí. Jednostranný nátlak na Rusko s tím, že na Ukrajině je jinak vše v pořádku a ukrajinská vláda je demokratickým partnerem k jednání, není ničím jiným než zhoršováním diagnózy. Nevede k uzdravení, ani k zotavování, ale ke zintenzivnění nemoci.
Je smutné, že česká politická scéna nemá představitele, který by dokázal odolat mainstreamovému volání „do zbraně“ a který by byl ochoten hledat řešení stávající krize. Tedy jiné řešení, než je rozpoutání celosvětového konfliktu.
Jistě, nemá cenu si idealizovat Rusko, stejně jako je fakt, že jeho představitelé sledují své velmocenské zájmy. Nejsme svědky střetu „dobra“ a „zla“. Jsme svědky velmocenského boje. Ale stejně tak jsme svědky zoufalé snahy určitých kruhů USA neopustit výsluní velmoci číslo jedna. Za jakoukoli cenu. A to je nebezpečné.
Vytvořili jsme si falešné kulisy, kde je vyobrazen démon, jehož je třeba vymýtit. Stokrát opakujeme, že ruská armáda bojuje na Ukrajině, aniž bereme v potaz nedávné šetření OSN, že tomu tak není a aniž bereme v potaz další skutečnosti. Jako například, že do války na Ukrajině se zapojila řada dobrovolníků z různých zemí – a světe div se – nejvíce ze sousedního Ruska.
Co by nás mělo zarazit, je skutečnost, jak vůbec nebereme v úvahu osudy civilistů v postižených oblastech. Jak jejich situaci neřešíme – a jak jsou nám tito lidé úplně ukradení. Ale co bychom jim posílali nějakou humanitární pomoc? Třeba bychom je mohli pomoci „humanitárně bombardovat“. V tom již máme praxi.
Je pozoruhodné, jak někteří politici – a zdaleka nejen ti naši – jsou sami v sobě široce rozkročeni. Symbolem těchto politiků by mohl být jeden starší muž s dýmkou. Na jednu stranu spěchal, aby byl jedním z prvních, kdo uzná bezprecedentní samostatnost Kosova, na druhou stranu protáčí panenky, že ten samý princip by měl být aplikován na Ukrajině. Copak, Novorusko se nelíbí?
Tento dobrý muž se velmi rozčiloval, jak je nedemokratické, když prezident republiky v souladu s její Ústavou jmenoval v době mimořádné politické krize prozatímní vládu, aby dovedla zemi k předčasným volbám, což se také stalo. Zato se ten samý muž nerozčiluje, že na Ukrajině vládne lidmi nevolená vláda, která rozhoduje o jejich životě a smrti a která si uzurpuje právo (že by v souladu se svými ústavními zákony?) činit zásadní politická rozhodnutí?
A do třetice – nelze zapomínat, jak chtěl tento muž stavět před soud v Haagu muže, který nedopustil občanskou válku s vědomím, že se mu i jeho dílo hroutí pod rukama, aby po válce přijal plán velmocí, jak zabránit v pohraničí podobným událostem, k nimž došlo na konci třicátých let dvacátého století. To by mohl do Haagu poslat všechny vítěze druhé světové války. Ano, odsun byl činem tragickým, ale byl důsledkem zrůdné války, ne příčinou.
V současnosti tohoto muže ovšem patrně vůbec netrápí sta tisíce ukrajinských uprchlíků, kteří hledají záchranu – že by v USA? – ale kdepak, v Rusku. Tento muž mohl být českým prezidentem.
Je jistě velice jednoduché vytyčit si nepřítele a svést na něho všechnu nepravost světa. Takovéto pojetí světa je ovšem klamné. Neodpovídá realitě.
Měli bychom si ujasnit jedno – chceme řešit konflikt na Ukrajině mírově, nebo nám jde pouze o stupňování předem nesplnitelných požadavků až k válce? Tady nejde o nějaký appeasement. Až Rusko někam pošle svou armádu, jednejme. Zatím ale na základě dostupných faktů nemáme v rukou nic, co by tento závěr podporovalo.
Přemýšlejme. Nenechme se unášet iracionálními emocemi. Ty nejsou v případě hrozící války dobrým rádcem. Spíše bychom měli trvat na důsledném vyšetření sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou. Měli bychom chtít, aby nám žádné informace nebyly zatajovány. Měli bychom požadovat, aby ti, kteří dali střílet do lidí na Majdanu, byli identifikováni a souzeni. Aby byli dopadeni a souzeni vrazi přední levicové ukrajinské političky – Valentyny Sameňuk-Samsonenko (mj. bývalé šéfky Fondu národního majetku Ukrajiny). Nebo snad nic z toho nechceme vidět, jako jsme v první polovině dvacátého století nechtěli vidět nástup fašismu v Itálii či ve Španělsku?
Či nám snad stačí, že má nějaký politický subjekt v názvu ono všeobjímající slovo „svoboda“? Všeukrajinské sdružení Svoboda toho ale se svobodou skutečně moc společného nemá. Je otevřeně protiruské (tak to se v dnešní době nosí stejně jako nenávistný antikomunismus), ale také mimořádně antisemitské. Za Svobodu se v ukrajinské vládě objevili takoví „demokraté“ jako Alexander Sych (vicepremiér), Serhyi Kvit (ministr školství), Andrej Mochnyk (ministr ekologie a národních zdrojů) či Ihor Shvaika (ministr zemědělství). Neměli bychom zapomínat ani na Dmytro Jaroše (zástupce tajemníka Národní bezpečnostní a obranné rady, lídra koalice Pravý sektor) či Ihora Tenyukha (bývalý ministr obrany, účastní se schůzek strany Svoboda).
„Jsem rád, že jsme tady takto hned téměř pár hodin potom, co vláda vzniká. A můžeme s nimi začít rokovat o tom, co je třeba, aby do této země měla šanci přijít stabilita, prosperita.“ Ne, nejde o vtip roku – tato slova pronesl v únoru 2014 český ministr zahraničí Zaorálek.
Škoda že tehdy v zárodku dnešního ohně, z nějž může být co nevidět celosvětový ničivý požár, nepadla slova o nepřijatelnosti takovéto vlády. Nemusili bychom dnes plýtvat energií na hašení. My ale nehasíme. My přiléváme do plamenů olej, a nazýváme to snahou o mír.
Jediné, co nás může zachránit, je, že donutíme naše politické představitele, aby přestali být k fašismu na Ukrajině slepí a hluší – a aby k pomyslným hadicím přispěchali, třebaže už je nejspíš pět minut po dvanácté.
