Mainstreamová média nejvíce škodí tím co zatajují

Často přitom jejich práce může mít stejné nebo i větší důsledky jako nepovedený chirurgický zásah či zpackaná policejní operace. S tím rozdílem, že práce médií postihuje mnohem více lidí. Novinář je tedy zodpovědný hlavně vůči sobě. Vůči svému svědomí.Je však něco takového slučitelné s dnešním stavem, kdy mainstreamová média slouží zájmům velkokapitálu a hájí zisky nadnárodních (či velkých národních) korporací, které si masmédia kupují?

Problémem je, že se upínáme ke vzorům, které ovšem žádnými vzory ve skutečnosti nejsou. Čekáme, že umělci, pedagogové, studenti a novináři budou třímat „prapor pravdy“ vysoko všem na očích. Ale nic takového se neděje. Studenti ani umělci již nejsou na okraji společnosti, jak tomu bylo například v 19. století. Jsou naopak zaběhanou součástí establishmentu a jsou dokonce jeho pevnou oporou.

Kantorkové budou dále lákat Bäumery (E. M. Remarque, Na západní frontě klid) do zbraně, ve jménu těch nejušlechtilejších cílů. Otázkou zůstává, nakolik se necháme podobnými „kantorky“ manipulovat. Je jistě pohodlné pouze přejímat něčí názor s tím, že on je ten fundovaný, vzdělaný, informovaný. Zbavujeme se tak ale vlastní zodpovědnosti. Zbavujeme se svého práva (a snad i povinnosti) pochybovat, přemýšlet po svém, vytvářet si svůj vlastní názor.

Uvědomme si, že pokud chce někdo v dnešní době vést válku, neobejde se bez „manipulace davů“. Potřebuje vyvolat onen iracionální ryk – „Hrrr na ně“. My bychom se neměli nechat unášet vášněmi. Můžeme mít ještě v živé paměti, jak mnozí mainstreamoví novináři psali o kauze J. Nagyové a P. Nečase! Řada z nich zaujala otevřeně štvavý a nenávistný postoj vůči práci policie a státních zástupců.

Naší chybou je, že se nedokážeme ptát. Že se otázkám vyhýbáme – a snad se jich i bojíme. Přitom pokaždé, když uslyšíme nějakou zaručeno pravdu typu: „Rusko vyprovokovalo konflikt záborem Krymu“, „Putin je stejný jako Hitler“, „Rusové přece sestřelili letadlo“, „Ruská armáda je na Ukrajině“, měli bychom se ptát: Skutečně je tomu tak? Měli bychom být schopni odlišit příčiny od následků – a zejména bychom neměli zamlčovat, co se nám nehodí do jasně načrtnutého schématu.

Pravdou je, že Evropská unie i Spojené státy americké zcela bojkotují a bagatelizují skutečnost, že na Ukrajině vládnou nevolení fašisté, kteří se zkrátka chopili moci, aniž by jim v tom nějaká sankce ze strany Západu bránila. Když je jim vytýkáno, že si vybraly za partnera fašisty, snaží se tento fakt relativizovat tvrzením, že „fašisté jsou na obou stranách“. I kdyby tomu tak bylo (ruskou vládu je možno považovat za autoritativní, ale nikoli za fašistickou – a co se týče ukrajinských občanů, kteří bojují proti nevolené vládě – najde se tam pel mel všeho možného), neospravedlňuje to postoj tzv. demokratického Západu. Především je ale třeba zdůraznit, že boje proti kyjevské vládě byly reakcí, ne příčinou. Příčinou je sama existence vlády, která omezuje základní lidská práva – a znehodnotila právo základní – na život.

Je nám líčeno, jakou vede Rusko agresivní politiku. Jak anektovalo Krym. Ale již se neuvádí, že Krym nebyl integrálním územím Ukrajiny, že jeho statut – a statut např. československých Sudet – jsou úplně jiné. Že referendum na Krymu nelze přejít pouze jako manipulaci ze strany Ruska. Jistě, že Rusko sleduje své zájmy a Krym je pro něho strategickým územím. Současně ale nelze neslyšet argument, že dobrovolným připojením krymských občanů k Rusku byli tito ochráněni zvěrstev války. Válka je to nejhorší, čeho jsou lidé schopni. Všechny zúčastněné strany se v ní chovají nelidsky a páchají ty nejhorší zločiny. Není „andělů“ a „ďáblů“ – válka je prostě ďábelská. Válka na Ukrajině podtrhla naprostou falešnost a pokrytectví hesel „západní demokracie“. Nějak se totiž Západ choval ve vztahu ke Kosovu – a nějak se chová k současnému dění na Ukrajině. Hledat zde nějakou konsistenci v postojích by znamenalo práci nadlidskou.

Zásadním mementem by mělo být, jak je znectěna „presumpce neviny“. Přitom by mělo jít o mechanismus stejně tak univerzální, jako je (či opět: měla by být) Hyppokratova přísaha. Je tristní sledovat, jakým způsobem jsme přistoupili k sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou.

Odkojeni „kauzou Rath“ zřejmě nepotřebujeme čekat na nějaké důkazy – ale viníka odsoudíme během pár minut od spáchání činu. Když na tuto činnost rezignovala média, je na nás, občanech, abychom vyvíjeli tlak na ty, kteří nám podstatné informace zatajují a zamlčují. Co se vlastně tehdy stalo? Jak probíhala komunikace mezi posádkou letu a věží? Proč nebyla trasa letadla změněna? Jaké další lety byly ten den nad Ukrajinou plánovány – a které z nich se skutečně realizovaly? Jakými všemi možnými způsoby mohlo k sestřelení letadla dojít?

Porovnávejme různé verze, pochybujme o nich, hledejme, co dá dohromady logický celek, kde nebude prostor pro mezery. Varujme se ale toho, abychom někoho odsuzovali, dokud otázky visí ve vzduchu a spíše přibývají, než naopak. Nejhorší je mít jasno – a přitom nevědět vůbec nic. Takováto kombinace je vražedná – protože je ideální pro ty, kdo chtějí válčit. To samé platí i v případě údajné oficiální ruské armády na území Ukrajiny. Zcela přehlížíme fakt, že ruská invazivní armáda na Ukrajině není – a že proti fašistické kyjevské vládě bojuje mnoho dobrovolníků z různých zemí – z Ruska pochopitelně nejvíce. OSN zkoumalo účast Ruska v bojích proti kyjevské vládě – a nenašlo žádné důkazy, které by svědčily proti Rusku (stejně jako nebyly nalezeny důkazy o existenci iráckých zbraních hromadného ničení – ty se ukázaly jako velká západní lež). Že se na Ukrajině vyskytují ruské zbraně, automaticky neznamená, že je tam nyní dodává Rusko. Možná dodává – ale mohly tam být i zdob dřívějších.

Kromě role mainstreamových médií (a značného počtu umělců a tzv. inteligence) si všimněme také role církve. Zatímco papež František aspoň verbálně poukazuje na důležitost smíru a mírového jednání, čeští preláti – povzbuzeni neoprávněnými „restitucemi“, které jsou v některých případech jak v rozporu s Benešovými dekrety, tak s První pozemkovou reformou – a porušují dohodnutou časovou hranici v podobě 25. 2. 1948 – žehnají zbraním.

„Nejsem politik, ale to, co dělá v současné době ruská politika, je opravdu něco, co ohrožuje světový mír. Měli bychom si uvědomit, že nějakým způsobem musíme být solidární s těmi, kteří potřebují pomoc… Tady se trošku ukazuje slabost Evropské unie, ale také i slabost prezidenta největší velmoci.“ (Dominik Duka, Parlamentní listy, 3. 9. 2014).

Ve stejně útočném duchu vystoupil o den dříve oceněný „humanista a mírotvorce lidi spojující“, T. Halík.

„Má-li Putina přejít chuť na další agresivní expanzi, musí nyní Západ odpovědět velmi tvrdými sankcemi. Pokud by Česká republika měla politiku sankcí zbaběle brzdit, styděl bych se za takovou vládu. Před tlakem různých `přátel Ruska` – této páté kolony Putina v Česku – nelze ustupovat.“ (Tomáš Halík, Parlamentní listy 2. 9. 2014).

Podobné výroky nelze hodnotit jinak než jako vybízení k válce a agresi. Současně bychom je mohli vnímat jako šíření poplašné zprávy. Je zajímavé, že v podobném duchu tito „boží sluhové“ nevystupovali při bezprecedentním útoku na Irák – který byl v rozporu se stanoviskem OSN – a tedy bez jeho podpory.

Že se k válečné rétorice a podpoře fašistické vlády na Ukrajině uchylují vysocí církevní představitelé, je sice smutné (i když z historického hlediska nepřekvapivé), smutnější je selhání celé plejády předních českých novinářů.

„…To není charakterová vada, jde o příslušnost k jinému civilizačnímu druhu. Ten dnes v Rusku agresivně odmítá platnost opačného konceptu, na kterém je založeno euroatlantické společenství. Kdybychom chtěli rozvíjet teoretickou rovinu problému, museli bychom mluvit o ideologii euroasijství, která se sama prohlašuje za protiklad a popření liberální demokracie.“ (Alexander Mitrofanov, Český rozhlas, Spříznění nesvobodou, 21. 8. 2014).

Naprosto zde chybí to hlavní – zasazení událostí do nějakého širšího rámce. Máme zde nějaký globálně rozšířený systém, který má však různé podoby a odlišná stadia. Bavme se o ruském a čínském kapitalismu, bavme se o rekordním dluhu USA vůči Číně. Sledujme cíle a zájmy jednotlivých velmocenských hráčů. Ale neredukujme tuto hru na frašku o „zlém Rusku“ a „spasitelském Západu“. Přiznejme si stav „západní liberální demokracie“ – a její krizi. Bavme se o důvodech této krize. Hledejme z ní východiska a hledejme alternativy. Ale nebušme do válečných bubnů, jak to činí například pan Leschtina.

„A jaký je postoj České republiky? Nečitelný, opatrnický a zcela neadekvátní hrůze, která se odehrála nad územím kontrolovaným proruskými separatisty. Prezident Miloš Zeman není ani po sestřelení letadla pro další sankce proti Rusku. Jeho zdůvodnění přitom překypuje schizofrenií.” (Jiří Leschtina, Eurozprávy, 22. 7. 2014).

Pan Leschtina je přímo ukázkovým příkladem žurnalisty, kterému neříkají nic ani presumpce neviny, ani kritické myšlení. Stačilo by se přitom podívat např. do Nizozemí, kde vznikla výzva profesor Ceese Hamelinka, která by pana Leschtinu svým obsahem jistě pohoršila: http://macedoniaonline.eu/content/view/25981/53/. Aspoň někde se ještě pochybuje a pátrá.

Mainstreamová média ovšem neškodí pouze překrucováním faktů a vytvářením svých vlastních skutečností. Nejvíce škodí tím, co zatajují. O čem neinformují. Protože tak vytvářejí konstrukt jednorozměrného světa, konstrukt úplně lživý, ale působivý.