Tereza Spencerová
Nikdo o něm dosud neslyšel, protože je fakt hodně tajný, ale i když o něm nikdo neslyšel, tak ho prý tvoří lidé z okruhu mediálně vděčného strašáka Usámy bin Ládina, a i když je tak moc tajný a nic se o něm vlastně neví, je největší hrozbou pro USA i Evropu…
Ale začneme jinde. Pohyb na Blízkém východě zdá se být nezadržitelný a aktuálně nastal v Jemenu, kde je jeho motorem šíitské hnutí Hútiů. Saúdská Arábie, patron většiny jemenských vlád, ho vede na svém seznamu teroristických skupin, ale hnutí vychází spíš z národně osvobozovacího boje prolnutého se sociálními a antikorupčními tezemi, než z terorismu. Hútíové totiž už přes deset let ozbrojeným bojem usilují v zásadě „jen“ o to, aby Rijád vrátil pohádkově bohatá ropná pole na jemenském území, které Hútíové považují za svou domovinu — a které Rijád v roce 1934 anektoval.
Hútíové nejprve na začátku září odmítli vládní návrhy „národního dialogu“, protože prý opomíjejí „požadavky lidu“, poté porazili provládní sunnitské islamistické milice na severu Jemenu u hranic se Saúdskou Arábií, obsadili dva pohraniční přechody, ale poté zamířili na jih a po bojích s vládní armádou před víkendem vstoupili i do hlavního města San´á: v metropoli hoří budova státní televize, provoz přerušilo mezinárodní letiště, zavřeny byly všechny školy a univerzity, úřady vyhlásily zákaz nočního vycházení a tisíce civilistů prchají z metropole. Vláda Západem a Saúdy podporovaného prezidenta a generála Hádího svolala mimořádní zasedání, na němž prý nabídla Hútíům blíže nespecifikované ústupky týkající nabídky účasti ve vládě, zrušení některých výdajových škrtů a nejspíš autonomie jejich oblastí na severu Jemenu a podle některých zpráv Hútíové opravdu zastavili palbu. OSN zprvupotvrdila dohodu o příměří, nicméně boje vzápětí propukly znovu a prezidentskou rezidenci, která leží pouhých osm kilometrů od hlavního ohniska bojů, střeží tanky. Prezident obvinil Hútíe z pokusu o státní převrat a přijal rezignaci svého premiéra. Rebelové akceptovali dohodu o zastavení palby až poté, co v metropoli obsadili vládní budovy a přiměli prezidenta ke slibu, že nynější vláda se mění v prozatímní a nový kabinet bude ustaven už příští měsíc.
Nynější situace je přímým důsledkem letité politiky Saúdské Arábie, která politiky v San´á fakticky řídila coby slaboučký a fragmentovaný státeček na svém jihu. „Saúdové dělali jen to, že v Jemenu platili skupiny a jednotlivce, kteří vůči nim byli loajální. Takové bylo modus operandi po dekády, přičemž země zůstávala ochromena rivalitami, atentáty a válkou. Saúdové neplánovali a neměli ani žádnou strategii, neřešili jemenské problémy a o své politice ani nediskutovali; jen vypláceli peníze. Proto se situace neustále komplikovala a destabilizovala. Saúdské regionální projekty a vztahy krachují, včetně „projektu“ v Jemenu. Krach politického procesu v této zemi pak jen znásobil saúdský strach z toho, že krize pronikne přes hranice, protože saúdská bezpečnost je přímo spjata s jižním sousedem. Jemen je silně ovlivněn přítomností Al Kajdy, válkami, vzestupem nových sil a politických tříd, stejně jako kolapsem ústřední státní moci. To vše pak z jižního souseda Saúdů činí zdroj terorismu, drog, imigrace a zbraní,“ popisuje poslední vývoj libanonský deník Al Achbár.
Přesný opak saúdské politiky pole něj razí Írán, jehož postup v Jemenu dovedl Saúdy k nynějšímu mocenskému „bankrotu“. Jemenští šajchové i Muslimské bratrstvo už vyjednávají s Teheránem, který je sice ve světě nálepkován různě, ale v reálu řídí zemi spíš na principu politické logiky než na ideologickém sektářství. Írán v Jemenu se Saúdy nesoutěží v uplácení, ale vliv prohlubuje uzavíráním stabilních aliancí založených na společných zájmech. Komunikuje se všemi stranami bez výjimky a s ohledem na skutečné hrozby v regionu je ochotný sbližovat i vztahy se samotnými Saúdy.
Přitom šíitský Írán nevnímá ani hútijské souvěrce jako automatické a bezvýhradné spojence, ale právě prohlubováním vzájemných vazeb doufá, že se mu s postupem času podaří získat nad militantně naladěným hnutím větší vliv a tím i možnost ho usměrňovat. Podle Al Achbáru Teherán propočítává své tahy na padesát let dopředu, zatímco Saúdové netuší, co s nimi bude za pět let. Problém přitom není jen v tom, že fanatici z Islámského státu touží po saúdské ropě, zatímco královská rodina se zajímá jen o svého krále a o to, kdo ho nahradí. Nelze totiž zapomínat, že v ropných – šíitských — oblastech na východě Saúdské Arábie pokračuje „povstání“, které propuklo zároveň s arabským jarem. Jeho protagonisté požadují především politická práva a konec diskriminace na základě svého náboženství, za což se stávají terčem brutálních represí, policie zabíjí účastníky demonstrací a jejich lídři v lepším případě končí jako političtí vězni na roky ve vězení. Je pak jen podivným příkladem „neinformovanosti“, že česká vláda by v rámci diverzifikace dodávek ropy z „nedemokratického“ Ruska „uvítala“ investory právě z „lidskoprávní hororové show“ z Perského zálivu.
Zpět k Jemenu. Jeho další osud tak bude podle všeho záviset na vztazích k oběma hlavním regionálním hráčům, Saúdům a Íránu, ale Jemen coby stát se v tomto soukolí ocitá už jen jako bezmocná entita plně vydaná zájmům těch silnějších.
Pozice Íránu se přitom nemění jen v Jemenu. Ještě minulý týden americký ministr zahraničí John Kerry považovalza „nevhodné“, aby se Teherán oficiálně účastnil chimérické „koalice“ směřující k válce proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii, nově už má ale za to, že Írán při porážce IS „může sehrát roli“. Teherán nicméně svou „roli“ v Iráku už dávno má – k boji proti IS vyslal vojáky už v červnu a se Sýrií postup koordinoval ještě dřív. Až dosud ale platilo, že spolupráce mezi USA a Íránem v boji proti IS bude neveřejná, proč nyní Washington mění názor, není zcela zřejmé. Mění ho ale zásadně: Barack Obama je prý „otevřený“ představě, že by se v rámci nynějšího Valného shromáždění OSN v New Yorku setkal s íránským prezidentem Hasanem Roháním, byť takové jednání původně v plánu neměl. Írán je k větší spolupráci s USA připraven za podmínky, že na oplátku bude Západ „flexibilnější“ při svém trucjednání o íránském mírovém jaderném programu.
Další slovní hry Washington má i pro Sýrii. Obvinil Damašek z toho, že porušil konvenci o zákazu chemických zbraní, přičemž zopakoval dávné tvrzení o tom, že syrská armáda v boji použila chlór. Přidal se i Izrael, který„věří“, že si Sýrie tajně nechala nějaké chemické zbraně, o nichž nikdo nic neví, ale stejně jako v případě USA, ani židovský stát pro své tvrzení nepředložil žádný důkaz, tedy kromě toho, že Izrael „si spočítal“, že Sýrie má víc chemických zbraní, než jich zničila. Podle Organizace pro zákaz chemických zbraní Sýrie odeslala k likvidaci své poslední zásoby v červnu a Pentagon jejich úplnou likvidaci v půli srpna sám potvrdil. Nicméně, nová obvinění mají podle všeho jen zakrýt zprávy, podle nichž Washington s Damaškem uzavřel dohodu: syrská protivzdušná obrana nechá na pokoji americké letouny útočící na IS na syrském území a syrská armáda by měla americkým náletům navíc dokonce poskytovat i pozemní podporu… A takovou dohodu s kýmsi, koho USA už přes tři roky marně zkoušejí svrhnout coby donedávna největší zlo pod sluncem, je třeba zakrýt velkými slovy, aby náhodou někoho nenapadlo, že „všechno je jinak“ a většina z toho, co se z Bílého domu až dosud na adresu Damašku plamenně ozývalo, už je zapomenuta. Samozřejmě, není jisté, jak tuto koordinaci může ovlivnit půlmiliarda dolarů určených pro syrské „umírněné rebely“, ale vzhledem k tomu, že ti beztak existují už jen na papíře (byť John McCain slíbil, že nějaké najde) a ti ostatní, tedy džihád, nechtějí s americkou válkou proti IS nic mít, tak i to vlastně může být jen další kouřová clona zakrývající obnovenou spolupráci se Sýrií. Na druhé straně, Syřané se na možné americké bombardování dívají spíš s obavami a nevěří, že by to pomohlo nějak srazit vaz IS, natož ukončit více než tříletou válku.
V samotném nejvyšším vedení/velení USA se mezitím prohlubuje spor o to „Kdo je tu šéf?“ Ministr obrany Chuck Hagel tvrdí, že to nebude Obama, kdo bude schvalovat každý nálet na Sýrii, protože o tom si rozhodne Pentagon sám, tím spíš, že Obama přece neschvaloval osobně ani každý z dosavadních více než 160 náletů v „nové válce v Iráku“, a přitom jsou Irák a Sýrie „přece to samé“. Kdy se tedy začne útočit v Sýrii, není zatím jasné, ale důležité – možná i pro neústavně postupujícího Obamu – nejspíš je, že Sněmovna reprezentantů mezitím prezidentovi zakázala používat zákon o pravomocích v době války s tím, že o válce proti IS bude hlasovat až po listopadových volbách. Americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová mezitím tvrdí, že USA mají legální právo útočit v Sýrii, a když tak, v případě takto dlouhodobé akce „budeme mít spoustu času právní problémy vyřešit“. Pentagon už ani nedbá na to, že Obama výslovně vyloučil vyslání pozemních jednotek do Iráku, a slibuje „trošku“ navýšit počty vojáků, jichž už v Iráku nyní operuje asi 1800, ale z hlediska armády představují jen „dobrý začátek“. Náčelník generálního štábu Martin Dempsey totiž argumentuje tím, že polovina irácké armády, kterou si USA za miliardy dolarů vycvičily a vyzbrojily, je naprosto k ničemu, a tak je potřeba, aby aktivitu převzali sami Američané a tu druhou, dobrou polovinu si vycvičili a vyzbrojili… Irácká převážně šíitská vláda (na „radu“ patronů z Teheránu) ale dál trvá na tom, že žádné americké vojáky na svém území nechce, nejvyšší irácký šíitský duchovní Alí Sistání varuje, že je to vše jen záminka pro další zahraniční intervenci a „vnucování cizích rozhodnutí Iráku“, a nad tím vším se vznáší pevné přesvědčení Iráčanů, že CIA a Islámský stát jsou jedno tělo a jedna duše. Fakt, že lídři IS„absolvovali“ americký Camp Bucca, tak v Iráku asi nikoho moc nepřekvapuje.
Do tohoto chaosu Obama dál tvrdí, že proti IS bude bojovat „celý svět“, byť kromě Iráku, Sýrie a Íránu se do skutečného boje zatím – jedním náletem jedné stíhačky — zapojila jen Francie. I ta ale možná svou válku rychle „zabalí“, neboť „popularita“ prezidenta Rollanda není velkým, drahým a potenciálně bumerangově nebezpečným gestům nakloněna: jeho vládu odmítá už 86 procent Francouzů.
Britský The Independent fantazijní svět, v němž se nová americká válka proti Iráku a Sýrii připravuje, označuje za infantilní a urážející inteligenci, přičemž k potvrzení tohoto názoru nabízí citaci Johna Kerryho ze senátního slyšení z minulého týdne: „Chci ujistit, že až tady spolu dnes skončíme, uslyším od vás a budu vědět, co si myslíte, a vy ode mne uslyšíte a budete vědět, co si myslíme my, co si myslí administrativa, a že budete mít jasno o tom, co jsme až dosud udělali, jak to vnímáme, a jak, doufejme, budeme s to vidět to společně, co děláme nyní a co budeme dělat příště. Je to velmi komplexní a bez pochyby se na to bude dlouho vzpomínat.“
Sama složitá „myšlenková mapa“ Washingtonu vytváří chaos, ale aby ho nebylo málo, tak se zdá, že bychom měli na „apokalyptický“, „monstrózní“ a vůbec zlý Islámský stát pomaličku zapomenout, protože ještě mnohem horší je prý kajdistická parta Chorásán. Nikdo o ní dosud neslyšel, protože je fakt hodně tajná, ale i když o ní nikdo neslyšel, tak ji tvoří lidé z okruhu mediálně vděčného strašáka Usámy bin Ládina, a i když je tak moc tajná a nic se o ní vlastně neví, tak je hrozbou pro USA i Evropu, a její členové prý působí nejen na Blízkém východě, ale také na severu Afriky a v jižní Asii… Takové zvěsti z nejvyšších pater americké politiky samozřejmě slibují dramatický zvrat v celém komiksově pojatém propagandistickém příběhu o boji čistého dobra proti čirému zlu (a je jedno, zda jde o IS nebo Ukrajinu).
Turecko, které se války proti IS zúčastnit rozhodně nechce, mezitím dostalo zpět 49 svých občanů držených jako rukojmí od chvíle, kdy IS na počátku června dobyl irácký Mosul. Jaký kšeft Ankara s IS uzavřela, není jasné, ale výkupné prý „rozhodně“ nezaplatila, takže je pravděpodobné, že došlo alespoň k dohodě o dalším prodeji ropy, kterou IS dnes ovládá. Současně ale Turecko – jen s malým odporem — na své území přijalo 60 tisíc syrských Kurdů, které IS vyhnal v rámci rozsáhlé ofenzívy v kurdských oblastech na severu Sýrie (některé zdroje ale mluvíaž o 100 tisících uprchlíků), a vzápětí „dočasně“ uzavřelo hranice, přes něž se syrští Kurdové chystali projít zpět do vlasti a přidat se k boji proti IS. Jinými slovy, Turecko nyní IS vlastně brání.
A další události z regionu:
— Oba afghánští prezidentští kandidáti se po měsících tahanic o to, kdo že vyhrál v neuvěřitelně zfalšovaných volbách, dohodli, že hlavou státu se stane Ašraf Ghání, zatímco jeho rival Abdalláh Abdalláh bude „hlavním exekutivcem“. Výsledky „voleb“ zveřejněny nebudou. Očekává se, že hlavním vítězem bude ale NATO, protože oba mají v plánu podepsat dohodu o další okupaci své země.
— Rusko a Egypt podepsaly předběžnou dohodu o prodeji ruských zbraní za 3,5 miliardy dolarů. Není jasné, kdo tuto sumu za Egypt zaplatí. USA dodají Egyptu dalších deset vrtulníků Apache, zdarma, v rámci své pravidelné pomoci.
— S pomocí americké počítačové firmy Blue Coat Egypt zahájil monitoring sociálních sítí a to nejen v rámci „boje proti terorismu“, ale záběr je širší a pokrývá třeba i „homosexuální aktivity“.
— Masová demonstrace v Bahrajnu odmítla „reformní“ návrhy feudálního režimu.
— Blokáda pásma Gazy zůstává od podpisu dohody o příměří beze změn. Seznam izraelských kroků po uzavření příměří na LRB. Izraelské nálety z poslední války napáchaly na zemědělském sektoru Gazy škody za půl miliardy dolarů a obyvatelům pásma hrozí hlad, i tak ale mezi nimi sílí bojkot izraelského zboží.
— Od 11. září 2001 americké letectvo podniklo 94 tisíc náletů v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Jemenu, Pákistánu a Somálsku – a zabilo tisíce lidí.
— „Musíte se ptát, kdo financuje oddíly IS. Klíčovým slovem je Katar. Katar rovněž hostí štáb amerického centrálního velení a leteckou základnu al Udajd, která slouží jako centrum amerických operací v regionu.“ —německý ministr mezinárodního rozvoje Gerd Miller.
— Izrael zrušil prodej bezpilotních letounů Ukrajině, aby nezhoršil své vztahy s Ruskem. USA potvrdily Izraeli statut „hlavního strategického partnera“, který mi zaručuje významné ekonomické a „bezpečnostní“ benefity.
Tož tak.
