Petr Schnur
3. 9. 2014 Literární noviny 
Nejpozději po tzv. Mnichovské bezpečnostní konferenci na začátku tohoto roku, která se tehdy nacházela v euro-majdanském opojení, a následných protiruských vystoupení úřadujícího spolkového prezidenta došlo i Němcům, že z Prahy do Berlína dorazila „havlárna“. Připočteme-li k tomu prezidentovu schopnost pečlivě a především precizně rozlišovat mezi syrskými bojovníky za demokracii a lidská práva od bestiálních zabijáků v iráckém Kurdistánu, potom je jasné, že po několika předchozích „technokratech“ v paláci Bellevue konečně nastal čas lidskoprávní gauckárny. Podobně jako v případě Václava Havla dal i Joachim Gauck lidská práva plně do služeb transatlantických stratégů. Jejich společná vize by se dala načrtnout asi takto: NATO coby ozbrojená složka Člověka v tísni.
Berlínská republika postupně hodila přes palubu tu bývalou Bonnskou, Německo se opět obrátilo k východu. Nikoliv ve stylu Brandt-Schmidt, ale po stopách bývalých císařů, kteří právě tam hledali – v konkurenci k Francii a Anglii – svůj prostor vlivu. Tentokráte vystartoval na začátku 90. let jako předvoj německý průmysl, za kterým se decentně, nicméně zcela systematicky a cílevědomě dala do pohybu armáda. Stará obranná doktrína Bundeswehru byla hozena přes palubu, SRN se stala třetím největším exportérem zbraní. Poslední eso – iráčtí Kurdové. Podívejme se, jak se to všechno postupně vyvinulo. Samozřejmě pod morální záštitou „personifikované mravnosti“ v prezidentském úřadě.
Na lednové Bezpečnostní konferenci v Mnichově se o mediální pozornost dělili mediální šampion kyjevského Majdanu Kličko, který si uprostřed „fightu“ odskočil na víkend do země svého politického zrození na poradu se svými euro-americkými promotory, a zmíněný prezident Gauck. Německo potřebuje morální autoritu, která by po dvou zpackaných prezidentských kariérách (Horst Köhler si nejprve dovolil zapochybovat o kompatibilitě tzv. Evropského záchranného mechanismu s ústavou a poté si sám do rakve zatloukl hřebík výrokem, že „humanitární mise“ nejsou jen o humanitě, ale i o zajišťování „trhů“) přestala nazývat věci pravým jménem a připravila národ na to, že v blízké budoucnosti bude muset nést „více zodpovědnosti“ za situaci ve světě. Joachim Gauck to shrnul takto: Spolková republika by se jako dobrý partner měla na péči o svět podílet dříve, rozhodněji a s větší substancí. Bývalý kolega a přítel to komentoval slovy: „S jakou razancí je lid nalaďován na permanentní válku! Nejprve von der Leyen, potom Steinmeier, nyní Gauck.“ Co k tomu dodat? Snad ony dva zbývající klíčové citáty.
Po nástupu velké koalice do služby nám novopečená paní ministryně obrany nejprve prozradila, že kdo disponuje prostředky a schopnostmi, ten má i povinnost se angažovat. A aby SPD nezůstala v upomínkách k „zodpovědnosti“ za koaliční partnerkou, konstatoval pan ministr zahraničí, že SRN je příliš velká na to, aby světovou politiku komentovala z postranní linie.
Nuže, ne vždy stálo Německo na kraji hřiště, někdy dokonce předvedlo přímý a rázný tah na branku. Třeba v jugoslávské kauze svým patronátem nad secesí Slovinska a Chorvatska z jugoslávské federace (do doby, než v Bosně převzali taktovku Američané) a následně v Srbsku / Kosovu (zlé jazyky tvrdí, že šlo o odvetu za porážku na Balkáně v obou světových válkách). Ať tak či onak, faktem zůstává, že bombardování Jugoslávie v roce 1999 znamenalo první přímou a aktivní účast na vzdušné válce proti suverénnímu evropskému státu. A nyní Ukrajina, kam CDU a spolková vláda vyslali svého svěřence Vitalije, aby se tam jednou stal prezidentem. Ale pěkně popořádku, zůstaňme na klíčovém podniku mnichovské konference u prezidenta Gaucka.
Jeho starost o německou zodpovědnost za blaho zeměkoule by se dala shrnout do tří spolu souvisejících celků: Německá role v Evropě, „evropská“ role v NATO a ve světě. Než se dostaneme k jejich vysvětlivkám, je nutné zdůraznit, že „mezinárodní zodpovědnost“ je zrovna tak orwellovský pojem jako třeba „humanitární mise“ – zcela mimo jasně definovaný právně-politický rámec. Abychom pochopili, o co jde, musíme si posvítit na historii německých zahraničních misí. K tomu je dlužno předeslat, že ty se od začátku 90. let vznáší v právně beztížném vztahu: bojové nasazení vojáků totiž ústava umožňuje pouze ve stavu (citát:) „napětí“ nebo „obrany“, což implikuje ochranu vlastního teritoria. Bývalý sociálně demokratický ministr obrany Peter Struck z toho vyplývající afgánské dilema vyřešil elegantním konstatováním, že (citát:) „SRN je bráněna na Hindúkuši“. Vraťme se ale k první fázi zahraničního angažmá Bundeswehru, zhruba v rozmezí let 1965-1989. Tehdy šlo výhradně o skutečné humanitární nasazení při hladomorech, zemětřeseních a záplavách. Změna nastala po tzv. petersberském obratu sociálních demokratů v roce 1992, ve kterém SPD připustila možnost vojenského nasazení armády i mimo území členských zemí NATO. O šest let později tuto pozici pod vedením ctižádostivého politického realisty J. Fischera zaujali i původně pacifističtí Zelení. Ta se projevila zejména v letech 1991-1996, kdy letadla AWACS (podle oficiální verze!) bděla nad dodržováním embarga na zbraně do Jugoslávie.
Třetí kvalitativní skok znamenal první bojový akt v podobě útočné vzdušné války proti Jugoslávii (kauza Kosovo) v roce 1999. Afghánistán potom znamenal premiéru bojového nasazení vojáků v pozemních operacích.
Abychom plně pochopili význam tohoto posunu, je potřeba zohlednit zejména roli Německa v jugoslávské tragédii. Jeho motiv zcela otevřeně a bez zábran vyjevil světu dřívější „legendární“ ministr zahraničí Genscher ve svých pamětech. Šlo prý o to napravit důsledky I. světové války (rozuměj: vznik Jugoslávie, tehdy Království SHS; neměli bychom zapomenout, že například sudetoněmecký landsmanšaft k těmto „omylům historie“ počítá i Československo), kterou podle něj zavinili Srbové.
Není pochyb, že sjednocené Německo odstartovalo ekonomickou a politickou expanzi do východní i jihovýchodní Evropy, přičemž evidentně využilo starých politických vazeb a národnostních stereotypů. Příkladem jsou nejen Chorvati, Slovinci a Albánci, ale čerstvě právě Ukrajina, resp. její západní část se starými protiruskými resentimenty. Extra kapitolou by v této souvislosti byl hospodářský a politický vývoj v Československu a následně v Česku a na Slovensku pod vlivem německého souseda po listopadu 89 resp. od rozdělení ČSFR. Jisté je jedno: v čase připojení NDR k SRN Berlín pro uklidnění obav druhých států vydal heslo o evropském Německu. Dnes víme, že se pravý opak stal realitou: Evropa se skrze EU stala německou, což decentně přiznává i sám Gauck, byť skrytě v řeči diplomata, který ví, jak se věci říkají, aniž by se vyslovily. Pokud totiž budeme ono „více zodpovědnosti“ interpretovat na pozadí věty, že (citát:) „prostřednictvím spolupráce v rámci EU získává Německo větší tvořivou sílu (sic!)“, což by prý mělo vést ke společné evropské obraně, potom si dovedeme lehce představit, komu a jakým zájmům tato euroobrana bude sloužit. Od roku 2003 totiž platí nová definice obrany státu, která se již nevztahuje na zemi jako takovou, ale na její (politické a ekonomické) zájmy. Ta mimo jiné plně koresponduje se zahraničně-politickou a vojenskou „filozofií“ EU, jak ji definuje Lisabonská smlouva, i s novou doktrínou NATO „out-of-area“. Bylo by tedy načase, aby si česká politická scéna konečně najala překladatele z řeči školených rétorů v rouše evropském do normálního jazyka tvrdé reality národních i nadnárodních zájmů. Vedlo by to možná k politickému šoku a – doufejme! – k blahodárnému vystřízlivění z iluzí o tom, že kdo nejvíce mává unijní fangličkou a má plná ústa Evropy, jedná nezištně ku prospěchu celku, jsa poháněn vznešenými ideály a starostí o náš svět. A k zásadní otázce, jakou roli si v této hře na zodpovědnost nechá vnutit Česká republika.
Na závěr Gauckův politický žolík. V situaci „zvýšené zodpovědnosti“ by (citát:) „mohlo Německo postoupit i o krok dál při utváření a udržování rámce EU, NATO a OSN (sic!)“. Německý prezident tedy nejenže vkládá zodpovědnost za svět výhradně do rukou Západu; on v této souvislosti staví do jedné roviny Evropskou unii a Severoatlantický pakt s Organizací spojených národů (!!) – v uvedeném pořadí!
Zbývá tedy otázka, jak dlouho bude trvat, až z uvedeného „rámce“ nejen prakticky, ale i formálně zmizí poslední článek – OSN. V praxi se tak již stalo. Je ovšem docela možné, že by to občan již ani nezaregistroval.
