Český národní zájem v režii československých oligarchů

Avatar
Původní autoři

Petr Havlík
24. 10. 2014      Outsidermedia
Přesně měsíc před pětadvacátým výročím 17. listopadu 1989 se v konferenčním sále České národní banky uskutečnila konference, která hledala odpověď na otázku „Co je to český národní zájem?“. Konferenci pořádaly Lidové noviny. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že jsou dnes spíše tiskovým orgánem soudruha oligarchy, který je zároveň jejich vlastníkem. 


Bylo tedy logické, že hlavním řečníkem akce nebyl nikdo jiný než samotný Andrej Babiš. Ostatně bylo to v první den druhého kola senátních voleb a tak se zmínka v médiích o hledání českého národního zájmu nemohla nehodit. Je možné, že inspiraci k tématu konference hledal šéfredaktor LN Ištván Léko v Orbánově Maďarsku.

Příznačné bylo i složení sponzorů a partnerů konference – ČEZ, Veolia, OHL ŽS atd. Za tzv. domácí byznys byli hlavními řečníky Tykačova dvojka Jan Dienstl, dnes spolumajitel Severní energetické a šéf společnosti Arca Capital slovenský miliardář Pavol Krúpa. Miloše Zemana zastupoval jeho ředitel zahraniční kanceláře Hynek Kmoníček.

Andrej Babiš zavtipkoval, že by za jistých okolností stavěl české dálnice sám jako projekty PPP. A za překážku českého národního zájmu označil komplikovaný zákon o veřejných zakázkách a studie EIA, což je vyhodnocení vlivů na životní prostředí. Jan Dienstl považuje za klíčový národní zájem vytěžení našeho hnědého uhlí. Pavol Krúpa se pustil do hodnocení ukrajinské krize, a řekl, že nepřežijí ti nejsilnější, ale ti, kteří se umí přizpůsobit. Korespondovalo to také s tvrzením Hynka Kmoníčka, který konstatoval, že se ekonomika přesouvá do Asie.

Symbolické bylo i místo konání konference – v ČNB. ČNB se významným způsobem podepsala pod výši tzv. transformačních ztrát, které jsou velmi vysokou cenou za naši variantu demokracie a svobody. Vedle nekompetentního řízení bank a jiných finančních institucí, vedle zjevných tunelářských úmyslů některých skupin, vedle záměrně nekvalitní legislativy, vedle privatizační umanutosti politické reprezentace a vedle absence morálních předpokladů selhal v devadesátých letech minulého století fatálním způsobem také bankovní dohled ČNB.

Od roku 1994 do roku 2003 zkrachovalo celkem 22 nových bank, kterým ČNB udělila licenci. Šlo o tyto banky – Banka Bohemia, Česká banka, Kreditní a průmyslová banka, AB banka, První slezská banka, Podnikatelská banka, Realitbanka, Velkomoravská banka, Kreditní banka Plzeň, Bankovní dům Skala, Ekoagrobanka, Evrobanka, COOP banka, Agrobanka, Pragobanka, Universal banka, Banka Haná, Union banka a Plzeňská banka.

K těmto ztrátám je třeba připočíst vypumpované tehdejší státní banky, jejichž sanace před prodejem stála stovky miliard Kč. I v tomto případě neplnil bankovní dohled ČNB svou zákonnou roli. A neplnil ji ani vůči družstevním záložnám (kampeličkám). Na konci devadesátých let jich u nás působilo více než sto. Z nich jich dnes zůstalo pouhých jedenáct. Kampeličku si tehdy mohl založit doslova každý. O podezřelé liknavosti i vstřícnosti ČNB jsem psal nedávno ve svém textu „Žáci Svatopluka Potáče“, což byl do roku 1990 šéf tehdejší Státní banky československé a také v textu „Seznamte se – ČNB a jiní, který popisuje současné složení bankovní rady ČNB.

Proč tedy hledá Andrej Babiš český národní zájem zrovna v útrobách České národní banky, když je zároveň verbálním ostrým kritikem české cesty privatizace, která se opírala o dominantní vliv domácích bank? Možná ta dnešní vazba na ČNB souvisí i se současnými primárními dealery státních dluhopisů, což jsou převážně banky, které úvěrují mimo jiné významným způsobem Agrofert, především Komerční banka. A proč si pozve na svou konferenci za hlavní řečníky právě Jana Dienstla a Pavola Krúpu? Andrej Babiš přece nemůže nevědět, že Jan Dienstl byl jednou z klíčových postav dravé skupiny Motoinvest, která je kromě jiného spojována s krachem Kreditní banky Plzeň a Agrobanky (více nejen k tomuto tématu naleznete na www.mapovani.cz).

A Andrej Babiš jistě dobře ví, že to byl právě Pavol Krúpa (a jeho Arca Capital), který koupil od Stanislava Grosse 31 procent společnosti Moravia Energo v roce 2007 za 100 milionů Kč. Zbytek akcií Moravia Energo vlastnil ocelář Tomáš Chrenek. Krúpa o rok později Grossovy akcie prodal Chrenkovi. Nejasná v celém příběhu byla i role známé firmy Key Investments, která expremiérovi na nákup akcií od ex náměstka ministra průmyslu Sýkory půjčila 13,5 mil. Kč. Sýkora figuruje i v kauze MUS, respektive Appian group (mimo jiné i se zbrojařem Muselou). Společnost Moravia Energo skončila v roce 2010 v bankrotu a nechala po sobě dluh 4,6 miliardy korun. Ještě před krachem Moravia Energo, se na její záchraně podílela polostátní společnost ČEZ, ta byla dokonce ručitelem za její úvěry. Zajímavostí je i pozice předsedy dozorčí rady v Moravia Energo v letech 2006 – 2008. Byl jím nedávný člen tzv. Zemanovy vlády Jiří Cienciala.

Tomáš Chrenek, Andrej Babiš a společnosti J&T a Penta tvoří silnou slovenskou enklávu v české ekonomice. Pro ně se bývalý stát vlastně nikdy nerozpadl. Andrej Babiš se s Tomášem Chrenkem potkává i v Národním tenisovém centru TK Agrofert Prostějov. Chrenek zase sponzoruje prostějovský volejbal. V minulosti byl štědrý i vůči politikům. Mimo jiné podpořil exmanželku premiéra Paroubka a nedávno také prezidentského kandidáta Jana Fischera. Babiš, Chrenek, J&T a Penta se zařadili po bok Kellnera a Bakaly i tím, že vlastní významnou část medií na území bývalého Československa. Jejich vliv tak pokrývá nejen byznysovou a politickou sféru, ale i mediální krajinu. Dnes již zcela dominantním způsobem. Není tedy divu, že v mnoha klíčových tématech jednají až v dojemné shodě.

Andrej Babiš šel v koncentraci moci nejdále a stává se tak dirigentem společného orchestru. V tomto kontextu působí jeho udatný boj s jakýmsi matrixem přinejmenším poněkud nepřesvědčivě a účelově. Ale i tak to stačí k posilování pozic, což oceňují i staronoví spojenci. Především pak Miloš Zeman, který by Andreje Babiše viděl již nejraději v pozici českého premiéra a možná i svého nástupce.

Takže je vidět, že se ta investice do politického projektu vyplatila. Z mediálních otevřených zdrojů vyplývá, že má Andrej Babiš s finanční podporou politiky i své dřívější zprostředkované zkušenosti. Podle slovenského časopisu Týždeň byl Andrej Babiš významným sponzorem strany Smer Roberta Fica před volbami v roce 2006. Zařadil se k pětici tehdy největších mecenášů Smeru – Juraji Širokému, Vladimíru Poórovi, Jozefu Brhelovi, Jánu Gabrielovi a Ivanu Kiňovi. Tyto informace potvrdil i člen představenstva Smeru Ivan Varga, s tím, že peníze od nejbohatšího Slováka Babiše doputovaly na volební účet přes prostředníky. Z výše uváděné pětice je pro českého čtenáře nejzajímavější jméno Juraj Široký. U nás ho známe nejen jako bývalé eso StB, ale později i jako předsedu dozorčí rady Harvardských investičních fondů Viktora Koženého. Nebylo to však poprvé, co Andrej Babiš podpořil nějaký budoucí vládní politický subjekt. Podle časopisu Reportér poslal Andrej Babiš přes prostředníky ve Švýcarsku a v Panamě 220 tisíc švýcarských franků ČSSD, a to v roce 1997, tedy v době, kdy byl předsedou strany Miloš Zeman.

Byznys tak či onak ovlivňuje politiku a správu věci veřejných všude na světě. Málokde však politická divize jedné firmy v koordinaci s ostatními oligarchy převezme celý stát nebo dokonce dva státy sousední. Je vhodné připomenout, že právě v tomto čase přiklepla Ficova vláda dotaci Babišově firmě Duslo Šala, která patří do klíčového hnojivářského portfolia Agrofertu. Výše dotace není zanedbatelná – 58 mil. Eur. Pokud byl guru VV Vít Bárta nezkušeným ambiciózním amatérem, tak Andrej Babiš je protřelým rafinovaným profesionálem. Právě proto ovládá média, justici, státní kasu, státní firmy i správu státních dluhopisů.

Jaký signál nám vyslal svou konferencí o českém národním zájmu? No právě ten. „Mám to pod kontrolou. Chápete?“ Stát je firma. Jeho firma, s tím, že mi ostatní nejsme akcionáři, nýbrž pouhými konzumenty a někteří vyvolení pak zaměstnanci. Andrej Babiš to tak prostě zařídil. Trefil se do většinové nálady normalizační nostalgie i do zájmů kolegů predátorů uplynulého pětadvacetiletí. Dochází tak k relativizaci všeho. Tedy minulosti poněkud dávné, nedávné i docela čerstvé. O nějakou hodnotovou politiku již dávno nejde. Používat ideologické nálepky v hodnocení postojů různých figur na naší politické scéně je tedy jen lichým uhýbáním od podstaty problému anebo součástí marketingové strategie. I kvůli tomu, že jasnými vítězi sametu jsou bývalí nomenklaturní kádři, agilní přisluhovači moci, ale i postavy tehdejší šedé ekonomiky a jejich potomci a nástupci. Těm mnozí posloužili jako užiteční idioti či pouhý kompars. Normalizační dvojí morálka dostala jen neskonale větší prostor k seberealizaci. Své o tom jistě ví žáci Svatopluka Potáče, kolegové agenta KGB Karla Köechra z prognosťáku i zlatí hoši z pézetek, líhně našich miliardářů. Těm méně šikovným udělil 1. ledna 2013 odcházející spoluhráč Klaus svou amnestií milost.

A ti ostatní si jen nově překolíkovali hřiště a jede se dál. Nějaké další volby jsou jen epizodou této velké hry, aby bylo zachováno alespoň zdání jakési fasádní demokracie. Občas se předhodí lačné veřejnosti prostřednictvím správně řízených médií nějaká menší rybka. Pro změnu se tomu teď říká boj s matrixem, dříve to byly Zemanovy čisté ruce a Langerův boj s korupcí. Půdorys naší společnosti byl postaven na morální devastaci a bezbřehé účelovosti. A důsledky se potáhnou nejen touto generací. Žádný nový spasitel nepřišel. To je jenom nový odstín téhož. Propaganda bez hranic a bez zábran. Pokud tomu teď moderně budeme říkat český národní zájem, tak to není jen úhybná iluze a klam, ale i devastující podfuk. Co je to tedy ten český národní zájem? Držet ústa a krok? Jak to říkal minulý týden slovenský miliardář Pavol Krúpa – nepřežijí ti nejsilnější, ale ti, kteří se umí přizpůsobit. Těch přizpůsobivých praktiků života je více než dost, i proto udávají tón, který však určil jejich dirigent. Nekonečný český příběh.

Autor byl spoluzakladatelem ODS

Z diskuse k článku

Béda • 24. Říjen 2014

Nevím o jaké dvojí morálce, zdroji současného humusu autor článku mluví. Ti lidé parazitovali na minulém režimu zrovna tak jako parazitují na tom současném. S jediným rozdílem. Že v tom minulém režimu jejich parazitpování byly nastaveny mantinely, v tom dnešním liberálním mají pole působnosti zcela otevřené – mpohou doslova cokoliv. Přisvojit si celé fabriky, banky, anebo dokonce celé sektory hospodářství či celou ekonomiku. To v minulém režimu bylo nemyslitelné zrovna tak jako současná příjmová nesouměřitolnost. Jinak obviňovat minulé komunisty za hlavní zdroj současné korupce je mírně řečeno nonsens. Korupce je západní společnosti bytostně vlastní. Celý její „demokratický“ politický systém je založen na reklamním marketingu a lobbingu finančních supů, oligarchů a nadnárodních i národních korporací. ČR v tomto nemá žádné specifikum.