Co nás (ne)má zajímat

2. 10. 2014 Literárky V každé válce – proto je každá válka tak tragická, a měli bychom vždy udělat maximum proto, abychom ji nerozpoutali – jsou páchány zločiny nejhoršího kalibru – a dopouštějí se jich vesměs všichni. Měli bychom se však ptát, kdo a s jakými motivy válku vyvolal. Stejně tak bychom neměli rezignovat a říci si, že ve válce stejně všichni lžou, tak je lepší nevěřit ničemu – a být raději ke všemu hluší a slepí.


Dopátrat se toho, co se děje ve válečném konfliktu, bývá obtížné už proto, že kromě přestřelky fyzické dochází i na neméně ničivou přestřelku slov.

Pochybovat bychom měli – ale stejně tak bychom se měli dožadovat co nejpřesnějších informací.
Otupěli jsme – a často nad informacemi, že byly zabity děti ve škole, že se našly mrtvoly týraných žen, že se objevily hromadné hroby – pouze mávneme rukou s tím, že si řekneme: Kdo ví, jak to celé bylo, co bych se tím zabýval.

Někdo se pak řídí manuálem: „Rusovi nevěř ani slovo, kyjevská vláda má vždy pravdu“.
Tento zjednodušený pohled na válečný konflikt je ovšem zhoubný, neboť nemá nic společného s realitou.
Můžeme se dočíst, jak se ti „válkychtiví Rusové znemožnili“, že stále jenom „lžou“ a „blamují se“. Kdepak hromadné hroby – toho by přece naši „kyjevští přátelé“ nebyli schopni.
Faktem ovšem je, že se na východě Ukrajiny hromadné hroby objevují. Hromadný hrob zkrátka obsahuje větší počet mrtvých, a je jedno, zda jde o desítku nebo tisíce osob. Jistěže je tisíc více než deset, ale i deset zavražděných by nás mělo zajímat. Zvláště, když podobných hrobů bude více. Mluví se o čtyřech stovkách neidentifikovaných těl v márnicích.

Tyto hroby nikdo nenaaranžoval – a dokonce ani sám „pekelný“ Putin nedal zobracet všechny hřbitovy v Rusku vzhůru nohama, aby (nejspíš v kamionech humanitární pomoci) dopravil mrtvé na Ukrajinu a obvinil nevolenou kyjevskou vládu ze zločinů proti lidskosti.
Jsou to pozorovatelé OBSE, kteří na hromadné hroby narazili – a rádi by zjistili, co se vlastně stalo a kdo je za tato zvěrstva (omlouvám se zvířatům) zodpovědný. Zvláštní zástupkyně OBSE pro boj proti obchodu s lidmi, Madina Jarbussynova, uvedla, že je možné, že v tělech nalezených v hromadných hrobech v Donbasu chybějí vnitřní orgány, které mohly být prodány. Hrobů má být hned několik (u osady Nižňaja Krynka, u dolu Kommunar).

Člen expertní skupiny OBSE, aktivista za lidská práva z Lotyšska, Einars Graudinš, se domnívá, že na území pod kontrolou ukrajinských dobrovolnických praporů jsou prováděny hromadné popravy. „Po všem, co jsem viděl, mohu udělat jednoznačný závěr, že na územích okupovaných polovojenskými formacemi kyjevských orgánů, probíhají masové popravy zajatých domobranců, tedy je vedena nekonvenční válka a rovněž probíhají mimosoudní popravy civilního obyvatelstva… Vycházejíc z mezinárodního práva, je to možné považovat za válečný zločin, za genocidu proti vlastnímu lidu. To se stalo ve Rwandě, Jugoslávii, a viníci musí být nalezeni a potrestáni. Měli by být postaveni před mezinárodní tribunál. Chci zvláště zdůraznit, že válečné zločiny jsou nepromlčitelné…

Na základě předchozích zkušeností v Jugoslávii můžeme říci, že vyšetřování nebude zcela objektivní. Buďme realističtí: dnes v Organizaci spojených národů vedoucí roli hrají Spojené státy. Ale při velmi principiální pozici Ruska, při vhodném diplomatickém úsilí, bude možné dosáhnout toho, že se uskuteční skutečné soudní procesy s viníky, odpovědnými za tuto tragédii, kde obvinění a obhájci budou mít plná práva.“
Tyto zprávy by nás měly minimálně znepokojit. Pokud budeme podporovat někoho, kdo se dopouští válečných zločinů, musíme počítat s tím, že krev nevinných lidí ulpí i na našich rukou. Dalo by se to shrnout i rčením: „Řekni mi, s kým se přátelíš – a já ti povím, kdo jsi.“ Zvláště by nás mělo vylekat, pokud někdo v kontextu těchto zpráv vybízí k dodávkám zbraní pro nevolenou kyjevskou vládu a její gardy.
Zatímco máme plná ústa „ruské propagandy“ (a jistěže taková propaganda existuje), mlčíme o propagandě naší. Zaklínáme se formulí, že vše z Ruska je lež – a z podstaty věci pak nevěříme ani zprávám OSN a podobných organizací.

Bagatelizace je mocná zbraň.

Stačí ovšem porovnat přístup, s jakým mainstream psal o masových hrobech v Jugoslávii. Tam se nechodilo po špičkách, tam se nepochybovalo, tam se nehledala chorvatská, bosenská či albánská propaganda. Za všechny masové hroby mohli Srbové, klidně i za ty, které měly na svědomí vojenské jednotky kosovských Albánců napojených na organizovaný zločin (symbolem tu může být H. Thaci).

Diametrálně odlišný způsob „informování“ o válečných zločinech na Ukrajině bije do očí.
Jsou ovšem věci, které by nám lhostejné být neměly – a kde bychom se neměli spokojit s předpoklady. Předpoklad totiž nutně nesouzní s realitou – a mnohdy s ní bývá v příkrém rozporu.

Nepředpokládejme tedy, kdo nechal střílet do lidí na Majdanu, kdo a jak sestřelil civilní letadlo nad Ukrajinou a kdo vraždí civilisty. Nepředpokládejme nic – chtějme vědět. Buďme neúnavní a trvejme na prošetření těchto věcí, zvláště, slouží-li jako zápalná šňůra pro podněcování nenávisti a volání po válce.
V neděli 5. října hodlají aktéři pražského Majdanu, tedy podporovatelé nevolené kyjevské vlády tendující k fašismu, spolu s autory petice, která kritizuje (až uráží) prezidenta a premiéra ČR, organizovat pochod k Úřadu vlády ČR. Ten má v 17:30 vyjít ze Staroměstského náměstí a směřovat na nábřeží Edvarda Beneše.
Lze očekávat, že uslyšíme nadávky, dehonestaci představitelů naší země a výroky oslavující Banderu. Že uslyšíme projevy nízké až zavrženíhodné – a přesto k nám nedolehne pohoršený hlas kardinála Duky, který by útočil na ochlokracii a lůzu. Nedolehne, jelikož nezazní.

Nezbude nám, než se na to dívat, neboť jakýkoli protest proti těmto bojůvkám by byl patrně označen za „agresi ze strany proruských agentů“ a možná byl i kriminalizován.

Odporujme nenásilně. Držme pietu za mrtvé civilisty, za muže, ženy i děti a důsledně poukazujme na zločiny – o nichž naši „ochránci demokracie“ sveřepě mlčí. Existují u nás iniciativy (např. Ne Základnám, Hnutí za Přímou Demokracii – a mnohé další), které vytrvale odsuzují všechny projevy fašismu – a přitom odlišují mocenskou zvůli od občanů a jejich oprávněných požadavků. Nenálepkují Ukrajince ani Rusy, ale pojmenovávají zločiny a odporují zločincům.
Nehodlají se smířit s tím, že by podpora potlačování lidských práv a svobod byla vydávána za „demokratickou normu“.

Je sice hezké připomenout si román slavného spisovatele, v němž jsou líčeny vize budoucnosti zasazené do roku 1984 – ale připomínat si ho jeho naplňováním není úplně nejšťastnějším způsobem.
Před sídlem oděského gubernátora zbili útočníci poslance Strany regionů, Nestora Šufryče. Někteří z nich byli vybaveni symbolikou Pravého sektoru.

Ministr vnitra Arsen Avakov čin sice „ostře“ odsoudil, ale je třeba připomenout, že je to právě Avakov, jenž na adresu opoziční poslankyně Jeleny Bondarenkové prohlásil, že „pokud přistoupí k parlamentnímu řečnickému pultu Jelena Bondarenková, ruka mimoděk sklouzává k pistoli.“
V takovémto kontextu to člověku nedá, aby si nevybavil vraždu Matteotiho a italský fašismus. Podpora něčeho podobného je otevřenou podporou totality a bezpráví.

Nebuďme apatičtí, neříkejme, že se nás dění na Ukrajině netýká. Neboť není nebezpečnější nákazy, než je ta, která vyvěrá z tolerance zločinů a absence odporu vůči nim.

Jednoho dne bychom pak mohli zjistit, že místo debat a diskusí rozhodují bojůvky a strach. A potom by již na jakékoli slovo do pranice bylo zatraceně pozdě.