Demokracie dnes jako rozhovor rovných rozhodně nefunguje. Koupené slovo

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
26. 10. 2014  Literárky
Den 28. října si připomínáme již 96 let od chvíle, kdy bylo zveřejněno provolání Národního výboru „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem …“ V této souvislosti nemůžeme zapomínat jména jako Antonín Švehla, Alois Rašín, Vavro Šrobár, František Soukup a Jiří Stříbrný.Zapomínat bychom neměli ani na představitele protirakouského zahraničního odboje, Edvarda Beneše a na prvního československého prezidenta, Tomáše Gariggue Masaryka.Jsme ještě nositeli a pokračovateli masarykovských ideálů?

Na tuto otázku se těžko odpovídá. Československo se rozpadlo, naštěstí bez krvavého konfliktu, který by mezi oběma státy vyhloubil dlouhotrvající příkopy.
Rozpadla se i Masarykova koncepce demokracie, kterou první československá hlava státu neoddělitelně spojovala s otázkou sociální.

Masarykovo pojetí demokracie je založeno na dialogu svobodných informovaných občanů: „Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie – to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností. Řekl jsem mezi rovnými – vím – lidé si nejsou rovni. Je rozmanitost. Jen jako nesmrtelné duše jsme si rovnocenní.“

Demokracie dnes jako rozhovor rovných rozhodně nefunguje.
Koupené slovo


Bavíme-li se o systémové změně, nemůžeme opomenout úlohu médií. Média se stala soudobou církví a jejich sdělení představuje novodobé náboženství.Základním rozporem v každé tzv. demokratické společnosti je fakt, že neexistuje vlivné médium, jež by nebylo někým vlastněno.
A že skutečnost, že někdo svým kapitálem kontroluje, jaké zprávy a v jaké podobě se zveřejní – a co je podstatnější, jaké se nezveřejní vůbec – je v protikladu k právu občanů na co možná nejkomplexnější a nejdůvěryhodnější informace.

Sedmnáctého listopadu si v České republice připomínáme pětadvacetileté výročí událostí, od nichž jsme si slibovali demokratizaci společnosti. Aspoň mnozí z nás.

S pádem železné opony sice byly zbořeny nejrůznější zdi – ale jiné se začaly budovat.
Nadnárodní kapitál uvítal, že již nemusí soupeřit o lepší výlohu „sociálních jistot a blahobytu“ – a jal se sociální stát destruovat. Tedy demontoval základy, na nichž byl projekt sociálně stabilní Evropy, která zabraňuje válečným konfliktům, vystavěn.
Média nyní slouží zejména zájmům nadnárodního kapitálu. Výjimkou jsou média vlastněná velkými „národními“ magnáty.
Je na každém z nás, aby posoudil, nakolik je svobodný novinář nebo reportér, který je odkázán na finance svého chlebodárce.
Zřejmě si umíme představit, jak by asi noviny vlastněné zbrojaři informovaly o mírových projektech a odporu vůči zbraním. Nebo jak by televizní kanály v rukou katolické církve hodnotily Husův odkaz a jak husitské hnutí. V realitě ale příliš nepátráme po tom, kým je které médium vlastněno a kteří novináři jsou na čí výplatní pásce.

Přitom informace o vlastníkovi toho kterého média je tím hlavním, co by nás mělo zajímat. Umožní nám to domyslit, co se na řádky novin a do objektivů kamer nevešlo.
Vlastnictví mainstreamových médií nadnárodním i „národním“ kapitálem v podstatě vylučuje debatu o systémové změně. Jak zmůžeme cokoli s lobby farmaceutických, zbrojařských, energetických, dřevozpracujících, těžařských, tabákových, počítačových a jiných firem, když slovo proti nim nemá téměř žádnou šanci zaznít.
Média hájí status quo – stačí sledovat jejich roli v chystané ratifikaci smluv CETA a TTIP v roce 2014.

Jakákoli systémová změna není možná bez dvou důležitých faktorů – dostupnosti informací a vzdělání pro kohokoli.


Osobně považuji tyto faktory za primární stavební kameny demokratické společnosti.
Podíváme-li se na stav těchto kamenů, je tristní – v ČR i ve světě.
Na domácí scéně jsme svědky procesu, kdy je sice na jedné straně jednodušší získat vysokoškolský diplom – na druhé straně je ovšem kvalita studií diskutabilní.
Čím více se mluví o školném, tím více se k vysokoškolskému studiu stavíme jako ke statku pro bohaté.
Je ale třeba si uvědomit, že i dnes studium něco stojí – hlavně studenty na kolejích.
Měli bychom se ptát, do jaké míry soudobé vysokoškolské studium (ne)podporuje a (ne)rozvíjí kritické myšlení.
Pokud totiž vysoké školství toliko reprodukuje opěrné pilíře stávajícího systému, kde mocenské elity uzurpují vzdělání pro sebe a své potomky, pomáhá konzervovat určitý stav bez ohledu na jeho (ne)funkčnost.
Od studentstva a ani od novinářů či reportérů potom nemůžeme očekávat nějaký protest proti mocným a jejich zájmům. Nelze od nich čekat, že se postaví proti válečným tamtamům, že budou bojovat proti různým lobby v zájmu ochrany životního prostředí, lidského zdraví či míru.
„Koupené slovo“ totiž zaručuje určitým kruhům, že jejich zájmy budou nedotknutelné a že se bude psát a mluvit pouze a výhradně o tom, co jejich zájmy nepoškozuje.

Masaryk si uvědomoval, že aby demokracie byla funkční, záleží také na tisku a občanské výchově:

„Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přeci nejsou a nemohou být jiné než průměr jejich voličů. Ten zase závisí na tisku a občanské výchově. Pořád ten problém vedení! Jedno musíme na stranách žádat stále a stále – aby za své poslance a představitele vybíraly slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy.“

Slovo jako nálepka


Je jistě hodno povděku, že se v tuto chvíli v našich zeměpisných šířkách a délkách netrestá svoboda slova odnětím fyzické svobody.
Neexistují zde ale jiné (mnohdy spolehlivější) metody, které ji významně limitují?

Je snad žádoucí, abychom vychovávali kriticky myslící osobnosti, které dokáží být nekonformní?
Pro naše představitele nikoli.
Mladý člověk tak nemá snít o cílech Che Guevary, ale o slibné kariéře a hmotně nadprůměrně zajištěné rodině.
Klasického pekla se již téměř nikdo nebojí – tak bylo potřeba vytvořit peklo nové, kde to nejhorší neznamenají zločin či hřích, ale pojmy jako: „Bezďák“, „socka“, „mimoň“, „exot“, „outsider“ či „komouš“ nebo „socan“.
Peklo již nepáchne sírou, ale nemytím, absencí hygieny, levným alkoholem a tabákem, zbídačením, vyčleněním.
Nálepek je celá řada – a málokdo touží stanout někde na okraji, kdyby se měl stokrát vzdát své pravdy, svého přesvědčení. Pominout nemůžeme ani strach existenční.
Jinými slovy, máme zde lidi, kteří své názory veřejně nesdělí, aby nepřišli o zaměstnání – a jiné, kteří své názory šířit nebudou, aby se neocitli na okraji kolektivu. Představíme-li si život jako fotbalový zápas, málokomu se chce věčně vysedávat na lavičce náhradníků.
Žijeme sice v době, kdy by technický rozvoj umožňoval snížení pracovní doby a zvýšení času na osobní rozvoj. Ekonomický systém nastavený na maximalizaci zisku nadnárodních firem toto pochopitelně neumožňuje. A tak se nelze divit, že nositelé alternativy – ať již utopické či potenciálně reálné – jsou dehonestováni – a je jedno, jaké mají vědomosti, jakou inteligencí oplývají či jaký je jejich hodnotový systém.

Média mají tu moc, že vzdělance znázorní jako hlupáky, čestní jsou zobrazeni jako prospěcháři, hrdinové jako zbabělci a prozíraví jako zaslepení. Funguje to i opačně. Na nezodpovědných obdivujeme zodpovědnost, podlézavci jsou líčeni jako přímí lidé a lháři jako pravdomluvní.
Objeví-li se někdo, kdo zpochybní oficiální „víru“, je zesměšněn pro svůj vzhled, pro vadu řeči, pro nějaká gesta – a pokud se nenajde nic, zesměšní se obsah jeho projevu, který bude kouskován a dezinterpretován.
Dnes a denně jsme svědky vědomého znemožnění debaty. Toto znemožnění má několik fází:

Bagatelizace. Argument, který popírá „naši pravdu“, učiníme nedůležitým. Příkladem takového jednání je například zlehčování role „Západu“v irácké a vůbec středovýchodní a blízkovýchodní tragedii. Ti, kteří poukazují na dvojí metr při prosazování lidských práv, prý přehánějí či jsou přímo hysteričtí. Vše je vlastně v pořádku, i když „nějaké ty mouchy“ se přiznají. Jsou to údajně ale pouze drobnosti, kosmetické záležitosti v jinak bezvadné tváři – a nemohou nijak zpochybnit obraz „nejlepšího možného systému“.

Vytrhávání z kontextu. Pokud chceme zpochybnit něčí důvěryhodnost – zejména proto, abychom zpochybnili důvěryhodnost jeho sdělení – vyjmeme z jeho projevu něco, co samo o sobě zní dostatečně skandálně – nebo něco, co bez patřičného kontextu postrádá smysl.
S pomocí takovéto konstrukce potom „nežádoucí osobu“ očerníme a nálepkujeme.

Nálepkování. Chceme-li se vyhnout argumentační výměně, oponenta zkrátka olepíme nejrůznějšími etiketami. Padají slova jako „komunista“, „fašista“, „terorista“, „Kremlofil“ a podobně, aniž je kdokoli nucen dovozovat, proč – a na jakém základě – je udělil. Smysl této procedury – zřejmého nálepkování – je jasný. Má našeho názorového odpůrce diskreditovat a snížit jeho autoritu na minimum.

Dehonestace. Názor, který ohrožuje „naši neotřesitelnou pravdu“, označíme za hloupý s tím, že se podivíme, jak je možné, že někdo poměrně vzdělaný mohl vyslovit „něco tak stupidního“, něco, co „odporuje zdravému rozumu“, něco, co „je zjevnou demagogií“.
Jistěže se již potom neobtěžujeme doložit, proč daný výrok či teze odporují zdravému rozumu, v čem sklouzávají k demagogii – a proč se něčím podobným vůbec nemáme zabývat.

Podsouvání. Oponenta jsme již ztrhali, nálepkovali, vyňali jsme z jeho projevu to, co jsme použili proti němu. Co ještě zbývá? Podsunout jeho slovům úplně jiný význam. Obvinit ho například z antisemitismu či antiamerikanismu, třebaže autor pouze podrobil kritice některé systémové mechanismy.

Nezaškodí si připomínat, že výše uvedených pět bodů slouží ke znemožnění diskuse. K jejímu zabránění. Neboť nelze argumentovat proti nálepce, proti svévolnému osočení a proti marginalizaci fakt.

Masaryk ve své době ještě věřil, že volba slušných lidí může změnit systém k lepšímu. Osobně se domnívám, že jsme se dostali do fáze, kdy sebevíce slušní lidé nemají šanci systém jakkoli změnit. Naopak, buď se změní oni sami, nebo budou semleti.

 
Otázka náboženská, a cíle špiček církevních

Masaryk se v roce 1904 dostal do konfliktu s představiteli katolických katechetů. Katechety (středoškolské učitele náboženství) Masaryk obvinil z toho, že jsou státními denuncianty. Katechité podali na Masaryka společnou žalobu, v lednu podepsalo žalobu asi deset katechetů, v dubnu jich bylo již přes tři sta. Proces, který byl proti Masarykovi veden, ho stál Masaryka hodně sil. Přesto Masaryk v tomto dramatickém období dokázal vědecky pracovat. Publikoval zejména sociologické statě v časopise Zeitschrift für Sozialwissenschaft. V roce 1905 uveřejnil v jednom roce dokonce 14 statí a recenzí, což je obdivuhodné, neboť tento časopis patřil k těm nejprestižnějším. Publikovali v něm vědci jako E. Durkheim či G. Simmel nebo O. Spann.
Proces s katechety Masaryk vyhrál. Soud shledal, že urážka musí být ad personam, aby poškodila konkrétního člověka. Urazit na cti nelze celý stav. Proto Masaryk nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu urážky na cti. S touto právní interpretací Dr. Nejedlý, Masarykův právník a elitní pražský advokát.
Asi si umíme představit, jak by tento spor prezentovala dnešní mainstreamová média. O Masarykovi by se nejspíš psalo jako o „bolševikovi, závistivci, nedemokratovi, populistovi, který hraje na strunu proticírkevních nálad“. Na Facebooku by kolovaly jeho karikatury. Mnozí z těch, kteří si dnes jeho jméno berou do úst na podporu názorů, jež jsou o 180 stupňů na opačném pólu od stanoviska Masarykova, by psali na jeho adresu nenávistné dopisy. Nejspíše by byl vykreslován s ďábelskými rohy a s ocasem, a pro „uvědomělou většinu“ by představoval někoho, kdo je „úplně mimo“.

Masaryk byl člověk věřící, který ovšem odmítá církevní dogma a snahu církve ovládat politiku.

„Církev katolická se vyvinula v středověkou teokracii. Naprostá, až slepá víra byla důsledným požadavkem církevního a politického absolutismu násilnické doby, politického a duchovního násilí nad nevzdělanými masami. To vyvrcholilo koncilem vatikánským v rouhavé a absurdní dogma o papežské neomylnosti. Mravně a nábožensky vznešené učení Ježíšovo zůstalo jen kvasem v církevně politickém řádu středověkém” (Masaryk 1947: 37)…Katolicismus stál také proti světovému názoru vědy, filosofie a modernímu úsilí politickému a sociálnímu, soustředil se na negaci. Přetvořil se na obranu.” (Masaryk 1947: 39)

„Masaryk vědomě navazoval na Palackého, pro něhož jsou dějiny českého národa, husitství a bratrství projevem náboženské otázky, která je zakotvena v samotných základech národa. Masaryk věřil, že každý národ má svůj duchovní ráz a je zavázán pěstovat ho jako projev své duše.“ (Daniel Toth, Masarykův vztah k náboženství a církvi, 25. 1. 2001)

Od našich soudobých církevních představitelů (Halík, Duka, Graubner) rozhodně neslyšíme zdůrazňovat Husův význam v otázce sociální. Spíše naopak.
Sledujeme-li Masarykův boj za pravdu, jen stěží si lze představit, že by (nakonec i s ohledem na První pozemkovou reformu) se nepozastavil nad obsahem tzv. církevních restitucí – a nad formou jejich přijetí (kde dodnes visí ve vzduchu podezření z přímé korupce u tří poslanců za ODS).

Dozvídáme se, že církve nemusejí doložit, že o majetek přišly po únorových represích. Toto se snaží zjistit sami úředníci a církve jim často nechtějí poskytnout příslušné informace.
Prokazovat, že se církvím majetková křivda udála nebo že se tak stalo po únoru 1948, není potřeba. Stačí čestné prohlášení samotných církví.

Ředitel Státního pozemkového úřadu v Karlových Varech, Pavel Brandl, mj. upozornil na fakt, že logika, že „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, je scestná, neboť není vůle zabývat se nějakým dokazováním, co bylo skutečně „ukradeno“: Většinu hodin tráví (úředníci – pozn.,red.) druhou fází, při které se zjišťuje, zda církve skutečně o pozemek přišly při poúnorových represích. „Pro nás to znamená obesílat různé archivy a pátrat po dokumentech z někdejších národních výborů nebo ministerstva zemědělství, které tehdy vyvlastňování prováděly.
… Náboženská matice, jež spravuje část římskokatolických majetků, úředníkům vzkázala, že s pátráním nepomůže. A to s vcelku jasným zdůvodněním. „Oprávněná osoba není povinna pátrat po různých hypotetických místech a nést tak důsledky za nepořádek na straně státu,“ odepsala matice.

Naprosto nepřijatelný systém


Na Masaryka bychom mohli v mnoha ohledech navazovat i v zahraniční politice. Jenže to bychom nesměli podporovat H. Thaciho a samostatnost Kosova či P. Porošenka a jeho banderovce, k nimž se hrdě hlásí.

Když Jiří Nastič, koupený rakouskou vládou jako provokatér v Srbsku, vydal „odhalující” spiknutí s obviněním 53 nevinných lidí, pro které bylo baronem Rauchem, maďarským bánem v Charvátsku, postaveno v Záhřebu v roce 1909 více než 50 šibenic. Masaryk zajel do Záhřebu a několik dní přelíčení pozoroval. V Bělehradu a jiných městech si opatřil materiály pro pilný návrh říšské radě o procesu, předložený a vyložený sněmovně i zahraniční veřejnosti. Výsledkem bylo, že vyšší instance na rozkaz z Vídně rozsudek zrušila. Masaryk donutil také Nastiče k přiznání, že byl zaplacen knížetem Nikolou, černohorským knížetem.

Podíváme-li se, kam kráčí Evropská unie, jak mlčíme k fašismu na Ukrajině a snažíme se ho všemožně ospravedlnit a jak – bez diskuse s veřejností – hrozí, že budou podepsány smlouvy nanejvýš asociální a antiekologické, smlouvy jako CETA či TTIP či že zde budou podepsány další nadnárodní smlouvy (například s Vatikánem), je připomínka 96. výročí vzniku Československa spíše smutnou. Hodnoty, ke kterým se můžeme hlásit a na něž můžeme navázat, však Masarykův odkaz obsahuje. Nezmizel.
Může být varovné zjišťovat, kolika mladým lidem v současnosti chybí jakýkoli vzor. V rodině, ve škole, v politice, v umělecké sféře.
Jedná se přitom pouze o to, zda dokážeme čelit tlaku ze strany nadnárodních korporací, které ovládají většinu médií a které si žádný dialog informovaných a vzdělaných občanů nepřejí. To by totiž měly co do činění s pro ně naprosto nepřijatelným systémem. S demokracií.