Eva Illouzová: Největší hrozbou Izraele je on sám

Avatar
Původní autoři


Tereza Spencerová
22. 10. 2014   zdroj

Izrael trpí epidemií násilí a situaci je třeba začít řešit, prohlásil o víkendu izraelský prezident Reuven Rivlin, čímž oficiálně otevřel palčivé téma.
„Je načase upřímně přiznat, že izraelská společnost je nemocná – a je naší povinností tuto chorobu vyléčit,“ řekl nový izraelský prezident Reuven Rivlin v rámci konference o xenofobii, kterou v Jeruzalémě uspořádala Izraelská akademie věd. „Napětí mezi Židy a Araby v rámci státu Izrael dosáhlo rekordních výšin, zatímco vztahy mezi všemi stranami nového minima. 


… Jsme svědky šokujícího řetězce incidentů a násilí páchaných oběma stranami. Epidemie násilí není vyhrazena té či oné skupině. Násilí je na stadionech stejně jako na akademické půdě. Násilí je v sociálních sítích i v každodenním diskurzu, v nemocnicích a na školách.“ A k násilí páchanému Židy izraelský prezident dodal: „Neptám se na to, zda zapomněli, jak být Židy, ale zda nezapomněli, jak být slušnými lidskými bytostmi.“

 

 

Stavu izraelské společnosti je věnován také rozhovor izraelské socioložky Evy Illouzové pro německý týdeník Der Spiegel, který jsme publikovali v zářijovém Interview, pravidelné příloze tištěných Literárních novin. Podle Evy Illouzové za sebou další válka v Gaze zanechala smrt a destrukci, Izrael je sevřený strachem a na demokracii nahlíží se stále větší nedůvěrou.

Socioložka Eva Illuzová
 

Vojenská operace v Gaze měla navzdory vysokým počtům civilních obětí a smrti stovek dětí v Izraeli všeobecnou podporu. Čím to je?
Tam, kde vy vidíte lidské bytosti, Izraelci vidí jen nepřátele. Tváří v tvář nepřátelům semknete řady, spojíte se s ostatními ve strachu o život a na zranitelnost těch druhých ani nepomyslíte. Izrael sám sebe vnímá schizofrenně – kultivuje svou sílu, ale přitom se dál považuje za zranitelného a ohrožovaného. A co víc, tomu, že Izraelci vnímají Gazu jako baštu skutečných nebo potenciálních teroristů, napomáhá i skutečnost, že Hamás je na jedné straně hnutí radikální a antisemitské, zatímco na izraelské straně převládá protiarabský rasismus. Je těžké mít pochopení pro lidi, které považujete za cosi, co ohrožuje samotné jádro vaší společnosti.

Jakou roli v tom hraje fakt, že se izraelská společnost stává čím dál militarističtější?

Izrael je kolonialistická vojenská mocnost, militarizovaná společnost a demokracie, to vše smícháno dohromady. Armáda například Palestince ovládá prostřednictvím širokého spektra koloniálních nástrojů, jako jsou checkpointy, vojenské soudy, výběrové udílení pracovních povolení, demolice domů nebo ekonomické sankce. Společnost je militarizovaná, protože takřka každá rodina má otce, syna nebo bratra v armádě a protože ozbrojené síly v mentalitě obyčejného Izraelce hrají významnou úlohu a mají klíčovou roli také v politickém rozhodování i ve veřejné sféře. Řekla bych dokonce, že leitmotivem, který řídí izraelskou společnost a politiku, je „bezpečnost“. Ale současně je jím i demokracie, která zaručuje práva gayům a umožňuje občanovi žalovat stát.

Přesto lze namítnout, že Izrael v této válce s Hamásem zašel příliš daleko.

Myslím, že Izraelci ztratili cosi, co bychom mohli nazvat „humanitárním citem“. Ztratili schopnost identifikovat se s utrpením kohosi cizího. Pohled Izraelců na Palestince se změnil. V chápání Izraelců se Palestinec stal skutečným nepřítelem ve smyslu „oni jsou tam“ a „my jsme tady“. Dokonce ztratili tváře a pro Izraelce už nemají ani jména.

Máte pro tento posun vysvětlení?

Izraelci a Palestinci kdysi žili pospolu. Pracovali třeba na stavbách, společně, jako málo placená nekvalifikovaná síla. Pak byla ale postavena zeď. Pak přišly zátarasy na silnicích, které Palestincům brání ve svobodném pohybu. Následovalo masivní omezení pracovních povolení. A během několika let Palestinci z izraelské společnosti zcela vymizeli. Hřebík do rakve takříkajíc zarazila druhá intifáda. Změnil se ale i charakter izraelské politiky. Moci se postupně chopila mesianistická pravice. Sedí dnes v parlamentu, ovládá rozpočet a mění podobu politického diskurzu. Mnozí Izraelci radikalismus této pravice vůbec nechápou, protože se úspěšně schovává za nálepky typu „patriotická“ nebo „židovská“.

Proč je pravice tak silná v době, kdy Izrael zažívá mnohem méně teroristických útoků, než jak tomu bylo v minulosti?

Celé generace už vyrostly s tím, že Izrael okupuje cizí území a je koloniální mocností. Nic jiného ani neznají. Máte tu osady, které jsou výsostně ideologické. Šíří se a pronikly do izraelského politického mainstreamu. Vládní politika přitom sama osady systematicky posilovala: dostávaly daňové úlevy, vojáky na svou ochranu, silnice a infrastrukturu, které jsou mnohem lepší než ve zbytku země. Je to celý segment společnosti, jehož členové v životě nepotkali sekulárního člověka a mají jen náboženské vzdělání. A část tohoto náboženského segmentu je zároveň silně nacionalistická. Realitou tak je, že si v Izraeli musíme vybrat mezi liberalismem a židovstvím, a pokud si zvolíme židovství, staneme se terčem kritiky, že se měníme v náboženskou Spartu, která nebude udržitelná. Ještě třeba v 60. letech jste mohli být socialistou a sionistou zároveň, dnes už to nejde, a to kvůli politice Izraele a jeho identitě. A svou roli hrají i Židé, kteří v Izraeli nežijí, ale mají v něm vliv. Mnozí z nich zastávají krajně pravicové názory a poskytují velké peníze izraelským médiím, think-tankům a náboženským institucím. Zkrátka: pravice se v Izraeli i mimo něj chová systematičtěji a je mobilizovanější než všichni ostatní.

Vnímají Židé v diaspoře Izrael jinak než Židé, kteří v něm žijí?

Židé v diaspoře jsou ovlivněni vzpomínkami na holocaust a většinou žijí ve společnostech, v nichž mají zaručená svá demokratická práva. Někdy se ale stávají terčem antisemitismu, a proto pociťují potřebu posilovat svou židovskou identitu. Nechápou, jakou bolest pociťují Izraelci, kteří sledují, jak temné síly postupně okrajují demokracii. Dnes už Židé v diaspoře a Židé v Izraeli nemají společné zájmy.

Co nastane, pokud budou demokratické principy erodovat dál?

Před rokem či dvěma deník Haarec provedl průzkum, z něhož vyplynulo, že 40 procent lidí zvažuje, že z Izraele odejde. Neznám aktuální čísla, ale nikdy jsem neviděla tak silný trend odcizení od Izraele jako právě nyní. Lidé, kteří žijí v sekulárním Tel Avivu, toho mají se svými náboženskými krajany v Jeruzalémě mnohem méně společného než například s lidmi žijícími v Berlíně.

Popisujete tu vystrašenou zemi plnou úzkosti.

Strach je v izraelské společnosti hluboce zakořeněný. Strach z holocaustu, strach z antisemitismu, strach z islámu, strach z Evropanů, strach z terorismu, strach z vyhlazení. Výčet by mohl pokračovat. A strach generuje svérázný druh myšlení, které bych nazvala „katastrofistickým“. Vždy myslíte hned na tu nejhorší možnost, ani vás nenapadne, že by se věci mohly odehrávat normálně. A v katastrofistickém scénáři pak smíte porušovat mnohem více morálních norem, než kolik by vás vůbec při normálním chodu věcí napadlo.

Zatímco Izrael sám sebe vidí jako oběť, svět na něj stále více pohlíží jako na krutou okupační mocnost.

Máte pravdu, ale Izraelci vidí jen tunely, které mají zasadit ránu do srdce jejich společnosti. Tunelové vidění je pak posilováno odhalováním tunelů skutečných. Je velmi těžké přestat se bát uprostřed lidí, kteří vám nic dobrého nepřejí. Izraelci žijí v trvalém strachu a svět tomuto strachu nerozumí.

Máte pro tento nedostatek porozumění nějaké vysvětlení?

Představte si, že vás jako děvče vychovával brutální otec. Vyrostete se „zdravou“ nedůvěrou vůči mužům a budete velmi opatrná. Pokud byste mohla vyrůstat v prostředí, v němž jsou muži dobří, vaše podezíravost by nebyla tak silná. Pokud jste ale žila v prostředí, kde byli někteří muži velmi brutální, zatímco jiní byli hodní, vaše zdravá nedůvěra přeroste v obsesivní neschopnost rozlišovat různé typy mužů. To je podvědomé historické trauma, s nímž Židé žijí. Izraelská mentalita už není s to rozlišovat.

Lze tímto strachem ospravedlnit brutální násilí páchané na civilním obyvatelstvu Gazy?

Samozřejmě že ne. Jen říkám, že středobodem izraelské duše je strach. A vůdci jako Benjamin Netanjahu těchto strachů cynicky zneužívají. Snaží se Izraelce přesvědčit, že nás všichni chtějí zničit. Hamás nás chce zničit, OSN nás chce zničit, Al Kajda nás chce zničit, Islámský chalífát nás chce zničit, evropští antisemité nás chtějí zničit. Právě takovým filtrem obyčejný Izraelec nahlíží na konflikt s Hamásem. Další dimenzí tohoto prizmatu je názor, že „oni“ nejsou lidské bytosti. Palestinci jsou dehumanizováni, protože prý míchají vojáky s civilisty, posílají bojovat děti a utrácejí své peníze raději na kopání smrtících tunelů než na budování společnosti. A spolu s touto dehumanizací „těch druhých“ si Izraelci vypěstovali silný pocit vlastní morální nadřazenosti. „Žádáme lidi, aby odešli ze svých domovů; voláme jim, abychom se ujistili, že jsou evakuováni. Chováme se lidsky,“ myslí si Izraelec. Máme pak armádu dobrých mravů.

Přitom jsou ale civilisté primární obětí bombardování, které se nevyhýbá ani školám, obytným čtvrtím nebo nemocnicím.

Ano, a přesto je o naší morální nadřazenosti mnoho Izraelců přesvědčeno dál. Soudí totiž podle úmyslu, zatímco svět soudí podle následků.

V Izraeli se v posledních týdnech projevila enormní vlna nenávisti a není namířena jen proti Palestincům, ale i některým segmentům izraelské společnosti.

Někteří rabíni a poslanci Knesetu, kteří nemají problémy s veřejným hlásáním nenávisti vůči Arabům a s legitimizací rasismu, porušili nejzákladnější normy svobody projevu. Je to znepokojivý trend. Stalo se tak ale proto, že celé generace vyrostly s náboženskými a ultranacionalistickými názory. Nemyslím si, že by v Izraeli panovala větší nesnášenlivost než v některých oblastech třeba Německa nebo Francie, ale když nějací Palestinci v ulicích Paříže nedávno zpívali „Smrt Židům“, reakce vlády byla rychlá a jasná. Úřady vyslaly jasný vzkaz, že některé formy projevu jsou nepřijatelné. Takový silný normativní morální postoj ale izraelskému politickému vedení chybí.

Jak vysvětlujete paradox – na jedné straně nenávist, na straně druhé důraz na izraelské liberální hodnoty
?

Izrael začal jako moderní stát. Svou legitimitu odvozoval od faktu, že má demokratické instituce. Zároveň ale budoval krajně antimoderní instituce s cílem vytvořit židovskou demokracii – poskytoval moc rabínům, vytvářel hluboké etnické nerovnosti například mezi Židy z arabských zemí a Židy evropského původu, mezi Araby a Židy, Židy a Nežidy. Univerzalistické myšlení tím bylo zcela zablokováno.

Řekla byste, že židovský charakter země nahradil jeho charakter demokratický?

Ano, zcela jistě. Dostali jsme se do situace, kdy už je zcela jasné, že se demokracie a její obsah staly rukojmím židovství. Směřovali jsme k tomu postupně – školní osnovy se pomalu měnily a kladly důraz na židovský obsah na úkor univerzalistického myšlení; ministerstvo vnitra vyhostilo všechny zahraniční dělníky, protože členové náboženské strany Šás měli strach, že by se Nežidé mohli oženit s Židovkami; obhájci lidských práv jsou považováni za nebezpečné levičáky, protože koncept lidských práv předpokládá, že Židé a Nežidé jsou si rovni.

To nezní obzvlášť povzbudivě.

Jedinou možností dnes je vytvořit velký tábor lidí, kteří by začali demokracii bránit. Dělení na levici a pravici už není důležité, problém je dnes mnohem naléhavější: obrana demokracie. Hlas krajní pravice je mnohem silnější než dřív. V tom je právě to nové: rasistická pravice, která už se na veřejnosti za své názory nestydí, která pronásleduje a trestá disent a všechny, kdo se odváží vyjádřit s druhou stranou soucit. Skutečná hrozba pro Izrael vychází z něho samotného. Fašistické a rasistické elementy nejsou o nic menší hrozbou než nepřátelé zvnějšku.

O tom, že Izrael už dávno není demokracií, mluví i nepřátelé Izraele. Trápí vás to?

Při vší své kritičnosti a občasném znechucení z izraelské arogance mě ale stále překvapuje, jak si Izrael stále vede. Podívejte se, co se stalo v Sýrii, Nigérii nebo Iráku. Proč svět nedemonstruje v ulicích stejně, jak to dělá kvůli Izraeli? A Amerika má mimo své hranice také šokující účty. Kde jsou ale intelektuálové, kteří by bojkotovali Ameriku? Kde jsou?

Podporovala jste vojenskou operaci v pásmu Gazy?

Ne. Jsem pacifistka, ačkoli si nemyslím, že vojenské operace jsou vždy a za všech okolností jen špatné. Tuto operaci ale odmítám, protože jí nepředcházel žádný politický proces. Netanjahu ani nezastíral, že o politický proces nemá zájem. Místo toho neustále podrýval pozici šéfa palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse. Kategoricky odmítám myšlenku, že naším jediným pojítkem s Palestinci má být pojítko vojenské. Jako bychom se všichni zbláznili. Stále více lidí opravdu věří, že dokážeme potlačit palestinské obyvatelstvo a uchovat si režim, který je bude ovládat.

Izrael nemá pocit, že by měl učinit jakýkoli ústupek. Není to důsledek 47 let okupace?

Izraelci za to platí, ale nejsou si toho vědomi. Nevíme, jaké je žít v mírové společnosti, která se věnuje výlučně kultuře, vzdělání a vylepšování životních podmínek pro všechny. Lidé si nedávají do souvislosti své špatné životní podmínky se značnými zdroji investovanými do osad a armády. V psychologii se tomu říká disociace. Izraelská společnost znecitlivěla. Nejen k utrpení jiných, ale i sama k sobě.

– – –