Informační válka dobra se zlem

Avatar
Původní autoři

Jaroslav Bašta
11. 10. 2014   První zprávy

Informační válka dobra se zlem. Česká společnost se v průběhu tohoto roku rozdělila na dvě přibližně stejné části, které se v názoru na příčiny a možné vyústění krvavého konfliktu v nejrozlehlejší evropské zemi neshodnou vůbec na ničem.

Dokonce ani na tom, zda na Ukrajině jde o občanskou válku nebo boj s cizí intervencí. V jiné podobě se tak opakují staré kontroverze z prezidentské volby na počátku minulého roku a stejně tak platí, že z hlediska přístupu do oficiálních médií představuje strana charakterizovaná neskrývanou rusofóbií privilegovanou skupinu. Nakonec, před dvěma lety z této ideologické pozice česká umělecká fronta v závěru volební kampaně útočila na Miloše Zemana.

To, že fatální rozdělení společnosti ani po tak dlouhé době nezmizelo, představuje v historii České republiky největší selhání našich veřejnoprávních médií. Rezignovala totiž na svou základní úlohu – informovat objektivně a úplně o všech důležitých událostech. Od samého počátku dění na Ukrajině pojala jako střet dobra a zla. Dobro symbolizuje Kyjev a zlo Moskva. V této válce jsou naši novináři neochvějně na straně dobra, takže bez uzardění publikují každou lež, kterou agentura Ukrinform napíše a zamlčují fakta odporující kyjevské verzi událostí.

Naopak nesmírně kritičtí jsou k oficiálním vyjádřením vlády Ruské federace (což by bylo v pořádku, kdyby na všechny informační zdroje používali stejný metr). A tak se na nás z obrazovek televizí a rozhlasových přijímačů hrne tupá propaganda, podobně jako v padesátých letech sdělovaná nadšenými přesvědčenými mládežníky, její obsah (v době před příměřím) však v důsledku nekritického přejímání stanovisek Kyjeva nápadně připomínal nacistické zpravodajství o úspěších na východní frontě v roce 1944. Ironii historie představuje skutečnost, že dnes i tenkrát šlo o stejná města a o stejné válečné „úspěchy“.

Druhá polovina české společnosti, která toto selhání médií vnímá jako „snahu zase dělat z lidí blbce“, se dostává k jiným informacím o ukrajinské válce jen na nezávislých internetových webech nebo z ruského zpravodajství. Proti své vůli je tak zatažena do informační války a s výhradami za stranu dobra považuje Moskvu. Také proto, že Ruská federace požaduje mezinárodní vyšetřování událostí, které daly ukrajinské občanské válce nebezpečný globální rozměr – střelba na Majdanu, sestřelení malajského letadla a vraždění nezúčastněných obyvatel v místech bojů. Moskva k tomu sáhla ze sebeobranných důvodů a také proto, aby na čas odvedla pozornost od anexe Krymu.

Sleduji-li zpravodajství našich televizí a novin o ruských požadavcích, aby vyšetřování probíhalo pod záštitou mezinárodních organizací, které nemohou být podezřívány ze spáchání těchto válečných zločinů, nevycházím z údivu. Většinou o nich mlčí, a když už o tom konečně promluví, doprovodí to fotkami z „majdanu“ na trávníku před velvyslanectvím Ruské federace, kde vedle poškozených dětských panenek ležely portréty ruského prezidenta Vladimíra Putina polité červenou barvou, aby bylo všem divákům či čtenářům jasné, kdo za to může.

Přiznám se, že sledování televizního zpravodajství, poslech zpráv v rozhlase a čtení novin ve mně vyvolává pocity beznaděje. Rozum jsem totiž bral v první polovině šedesátých let, kdy většina novinářů již ztratila o socialismu iluze a snažila se psát tak, aby se ani nedostali na index, ani si příliš nezadali s režimem. Tehdy stará česká dovednost psát a číst mezi řádky zřejmě dosáhla svého zenitu. Normalizační novináři většinou představovali recidivu žurnalistiky padesátých let, jen z jejich textů více než přesvědčení čouhaly zlomené charaktery autorů. V osmdesátých letech se mezi řádky už znovu dalo číst.

Po relativně krátkém období svobody slova v první polovině devadesátých let na nás později naplno udeřila elektronická média, která záhy i k politice přistoupila podobně jako k reklamě na zboží, jen v předvolebních a volebních kampaních nebyla omezována etickým kodexem, který zakazuje pomlouvat či zesměšňovat konkurenční výrobky. Ba, právě opak se stal nejrozšířenějším metodou vedení boje. Důsledkem tohoto přístupu k politice je dnešní soumrak a rozpad tradičních politických stran, které se zvolna transformují v podnikatelské subjekty fungující jako fankluby svých nových majitelů. Vývoj, kdy na stále dražší volby bude mít jen někdo, nepochybně povede k další oligarchizaci české společnosti. Jak to může skončit, názorně předvádí Ukrajina.

Historie nás učí, že většina konfliktů končí remízou a hromadami mrtvol na každé straně. Obětí této informační války „mezi dobrem a zlem“ se už stala svoboda slova a dobrá pověst oficiální české žurnalistiky. To představuje šanci pro nezávislá média, která začínají přitahovat zájem přemýšlivých čtenářů.