Jsem naštvanej a leze mi to krkem

Vladimír Čermák
12. 10. 2014  První zprávy
 

Řekl bych to přesněji, ale nejsem si jist, zda ono slovo se smí na tomto blogu používat. Jistě ale ten pocit znáte, když si uvědomíte, že vše je jen marnost nad marnost.
K tomuhle závěru jsem dospěl při cestě do lesa na houby. A nebylo to proto, že nebyly, že navzdory počasí, které je pro ně jako dělané, nerostou. Šel jsem nedaleko od Berouna do míst, kam jsem chodil už dříve. Když nebyly houby, měl člověk příjemný pocit z procházky mezi stromy, kde se různé odstíny zeleně, hnědě i jiných barev ladně střídaly. Teď jsem se do těch lesů nedostal. Byly už asi před několika lety vykáceny a na jejich místech vyrostla – letos tomu počasí přálo – změť houštin, pichlavých a pálivých rostlin a bůhvíčeho ještě. O tom, že by někdo vykácené lesy zrekultivoval, nechal tam vysázet nové stromečky a  staral se o ně(!!), ani nápad. Nebyl to zjevně jediný bývalý les. Jsou jich kilometry, dokonce v místech, kde je rezervace.

Nedávno jsem byl v jižních Čechách za Jindřichovým Hradcem. Tam ještě lesy mého mládí rostou. Ve středních Čechách už ne. Nebyl to jediný z důvod k nas…. Moje známá se zúčastnila srazu spolužáků, pomalu už po padesáti letech od maturity v jednom menším městě. Zaujalo ji, a mne také, jedno téma, které se ještě před několika lety na podobných třídních mejdanech neobjevovalo, anebo jen zřídka. Spolužactvo stihlo do své pětašedesátky postavit domy a přistavit k těm starším novější části. Pořídili si i děti.

Ale ty děti – v míře nebývalé – tam nebydlí. Mají trochu jiné cíle. Jsou to slušní lidé, ale nechtějí dožít tady u rodičů v jejich velkých domech. Nechtějí totiž vůbec žít v této republice. Naprosto cíleně významná část našich potomků sbalila či balí své kufry. Už to nejsou političtí emigranti, jako ti z r. 1948, ani politicko-ekonomičtí z konce 60. let či převážně ekonomičtí z dob normalizace. Jsou to nasrané děti, které už přestalo bavit poslouchat sliby lidí, kteří se považují za jejich reprezentaci, ale nic nedělají pro to, aby si jich člověk mohl vážit a podporovat je. Nebaví je ani ti zloději, kteří se v době, kdy zhasla velká Klausova lampa, dali bez obav na kradení. Nakradli miliardy či aspoň mnohamilióny, a jsou teď ochotni pustit něco z toho, co urvali, na veřejné blaho. Mají už totiž tolik, že to nedokáží sami ani utratit. Chtějí za to jen málo. Aby je ti, kteří jimi byli okradeni, měli trochu rádi. Vždyť přece – argumentují – ani ti bohatí tam na západ od nás ke svým velkým majetkům nepřišli poctivě, a lidé si jich tam prý váží!

Možná, že to tak je, ale ti se stali bohatými již dávno, před mnoha generacemi. Jaksi se tam na to pozapomnělo. Za to pozapomnění tam bych venku bych ale stejně nedal ruku do ohně. U nás to tak určitě není. Kdo zde “miluje” všechna ta knížata, hrabata a bůhvíjakou šlechtu, která si nakradla všeho po Bílé hoře spolu s preláty do sytosti, a stále jen mlaskají? Možná se jim obdivuje těch několik – od nich dobře zaplacených, resp. prodejných – zmetků, kteří jim dělají tzv. piár. Krádež zůstane krádeží, a  to i po mnoha generacích.

To je ale už téma trochu jiné. Vraťme se k těm „našim“ mladším, kteří se rozhodli, že tohle vše nemají zapotřebí. Jsou pracovití a umějí se o sebe postarat. Nechtějí se ale jako jejich rodičovská generace užírat bezmocným hněvem vůči těm, kteří jim chtějí vládnout. Nelze se jim divit. Nikdo už se nenamáhá ani se statistikou, kolik těchto, pro českou společnost nadějných lidí už žije trvale jinde. Někde jsem četl, ale byl to jen odhad, že jich je přes dvě stě tisíc. Možná zítra jich bude už milion!

Před 15 lety jsem dělal výzkum v sedmi západních zemích, kde v té době studovalo již několik tisíc z naší omladiny. Zjišťoval jsem, jak to vypadá s jejich plány do budoucna. Tehdy se chtěla významná, nadpoloviční část z nich ještě vrátit. Kdybych dělal ten výzkum dnes, už bych se zaměřil spíše na to, kolik z nich dělá vše pro to, aby zůstali trvale “venku”.

Nejde jen o bydlení, o platy, ale jde především o pohodu a klid v duši. Kdo by chtěl poslouchat dnešního premiéra, že je potřeba urychleně zvýšit rozpočet armády, když se s nikým nechystáme válčit? Kdo tady chce bojovat s Ruskem? To snad někdy v roce 1968, ale tehdy to byl SSSR. Ať si armádu platí on sám ze svého, když chce svým velkým šéfům udělat radost. Proč si od Švédů pronajímat stíhačky, které hlídkují někde nad Pobaltím či dokonce nad Islandem? Nelze vyloučit, že on sám už tu blbost, která z takových rozhodnutí vyzařuje, ani necítí. Možná by ale na to přispěli noví miliardáři. Tam bych to pochopil. Proč vést válkychtivé řeči v souvislosti s Ukrajinou, když tato země už dávno není schopná řešit své problémy, dát lidem perspektivu a chuť do života v míře, která daleko přesahuje zdejší tragický pocit života. Tedy pocit, jenž začal i u nás převládat po nástupu takových lidí jako Topolánek, Fischer, Nečas či Sobotka do premiérských křesel u  našich mladých – o starších nemluvě.

Ano, jistě pane premiére – situace jinde může být ještě daleko horší. I když se to někomu může zdát neuvěřitelné. Dokonce horší než je u nás. Co jsou ve srovnání s tím, co se tam děje, naše zpustošené lesy? Ostatně už nám ty lesy ani neříkají pane. Zdevastovaná příroda v podstatě není nic jiného, než naše vizitka o tom, jak žijeme a jak si necháváme sobě vládnout. Jsme prostě nepřizpůsobivá společnost, která si opečovává svůj skromný byteček, kde to mnozí mají jako klícku, ale už na společné chodbě – což obrazně řečeno mohou být i ty lesy, kam bychom chtěli jít na houby – je obyčejný bordel. V našich vzájemných vztazích to také nevypadá lépe. Není se ale co divit. Připustili jsme – šel snad kvůli tomu někdo tzv. do ulic? – aby se nestydatě kradlo ze společného, aby zde vznikla celá kasta zbohatlíků Novočechů. Tím se pak uvolnila pravidla, která dokonce i za komunistů znemožňovala, aby (snad s  výjimkou řezníků, taxikářů, zelinářů, veksláků a pézetkářů) se do vlivných pozic dostali šmejdi. Dnes už jedou ve velkém.

Svinstvo, které se odehrávalo nedávno jen ve vyšších patrech, např.  na úrovni úřadu vlády a na ministerstvech a na velkých úřadech, je dnes ve velkém reprodukováno i na daleko nižších úrovních. Třeba na úrovni vedení samospráv (teď už nejde o bytová družstva, ale sdružení vlastníků), kde obsazují po dohodě se sobě podobnými zloději pozice, kde se dá krást aspoň po statisících, když ne po deseti miliónech a více. Ti, co by měli být zavřeni za své hříchy, vědí dobře jakého si mají vybrat advokáty, aby je z toho dostali, co bude stát soudce či prokurátor alias státní zástupce, aby za to nemuseli pykat. Ceník na všechny přestupky a zločiny nahradil právo, občanské i trestní. Dříve se tomu říkalo odpustky. Místo právního státu máme stát plný zbohatlých právníků, kteří již obsadili všechny klíčové pozice. Zdaleka to není zásluha jen doc. JUDr. Kindla z plzeňské právnické fakulty.

Myslel si snad někdo, že se to dá před slušnými, mladšími lidmi utajit? Že se dá na ně apelovat, aby neodcházeli pryč a nevčleňovali se do jiných společností, protože kdo tady bude pracovat a tvořit národní důchod, když ti, kteří zde vládnou, pracovat neumějí a nechtějí? Ti přece mají úplně jiné cíle! Za těchto okolností může být někdy i  útěk řešením. Ovšem jen v případě, že Vám nohy ještě slouží. Řešením ale může být i epidemie, třebas i Alzheimera. Pak už nám to všechno snad bude jedno.