Nevidím, neslyším. Zaorálek

Avatar
Původní autoři

Milan Daniel
2. 10. 2014 Literárky

Počátkem jara se na české politiky jménem českých krajanů obrátily představitelky České národní rady na Ukrajině, paní MUDr. Ema Sniděvič a doc. Ludmila Muchina. Požádali je o pomoc s přesídlením asi padesáti rodin krajanů do České republiky.Ministr Zaorálek žádost po prozkoumání posoudil tak, že krajané chtějí emigrovat pouze z ekonomických důvodů, a poslancům oznámil, že Češi nejsou vystaveni žádné bezpečnostní hrozbě. Žádost zamítl.

Krajané na odmítnutí reagovali s velkým zklamáním. Zaorálkovi vzkázali, že jejich situaci nepochopil. Projevili obavy z toho, že začne válka s Ruskem, které připojilo Krym, a muži budou odvedeni, aby bojovali. Vyjádřili také obavy z nárůstu kriminality a extremismu na ukrajinské i ruské straně, které zbytkům fungujících ukrajinských složek nedovolí dostatečně ochránit jejich životy a zdraví v případě náhlého vyhrocení situace.

Přiznali přitom, že k odchodu z Ukrajiny měli i sociální a ekonomické důvody, protože jejich majetky „ztratily veškerou hodnotu“, a jejich prodej je za daných okolností téměř nemožný. Požádali proto české úřady, aby jim pomohly překonat těžké období a zajistily rodinám minimální životní standard a vlastní důstojnost.

Lubomír Zaorálek ale na Ukrajině kupodivu nic takového nezaznamenal. „…co jsme slyšeli od Čechů žijících na Ukrajině a co mi připadá důležité, je, že nám všichni dokonce velmi hlasitě říkají, že nemají pocit, že by jim cokoli hrozilo od Ukrajinců, mezi kterými žijí!“, prohlásil na poslaneckou interpelaci ve Sněmovně. „A to říkají velmi hlasitě a velmi jednoznačně. Že se necítí být ohrožování tím prostředím, Ukrajinci, mezi kterými jsou. Tam není napětí mezi Čechy a Ukrajinci!“

S kým to asi pan ministr na Ukrajině mluvil? Podle různých odhadů žije na Ukrajině kolem pěti tisíc Čechů, kteří se na ukrajinské území stěhovali od druhé poloviny 19. století Část krajanů se vrátila do vlasti po druhé světové válce, několik tisíc pak po revoluci v roce 1989. Nacionalistická atmosféra v zemi vzbuzuje u menšin strach a jak dokládá situace v Zakarpatí, i odstředivé tendence.

Nová žádost krajanů už proto byla vedená značnými obavami: „Prosím pomozte nám uniknout situaci, ve které se můžeme dostat (dle nejhorších očekávaných scenárií) do postavení válečných běženců, kteří v provizorních stanech mohou očekávat na vaši milost přicházející na poslední chvíli nebo příliš pozdě…”.

Ministr Zaorálek se tedy uvolil vydat v polovině září na Ukrajinu a v Žitomiru se setkal s krajany. Opět přitom zjistil, že žádnému útlaku vystaveni nejsou, odevzdal metrák zdravotnických potřeb a po setkání s místními potentáty odletěl domů.

Třetí žádost předala minulý týden nikoliv už Zaorálkovi, ale prezidentské kanceláři, předsedkyně občanského sdružení Sedm paprsků Věra Doušová. O pomoc s přesídlením do České republiky v ní žádá prezidenta 77 rodin krajanů. Její součástí je jmenný seznam asi 250 osob, mezi nimiž jsou jak volyňští Češi ze západu Ukrajiny kteří už v březnu dvakrát české úřady o pomoc žádali, tak krajané z válčícího východu země i z Krymu.

Zeman minulý měsíc repatriaci českých krajanů podpořil. Ministr zahraničí k ní stále nevidí důvod a argumentuje tím, že krajané mají možnost požádat ve zjednodušeném řízení o trvalý pobyt. „Prezident to vidí nadějně. Říkal, že už jednal s ministerstvem vnitra pozitivně a s ministerstvem zahraničí to vidí ještě nějak dlouhodobě,“ tlumočila Doušová diplomaticky názor Zemana.

Krajané se podle Věry Doušové bojí o svém přání odejít do Česka veřejně mluvit, neboť na ně v tomto směru vyvíjejí tlak české zastupitelské úřady na Ukrajině. Podle jejích informací tento tlak vzešel přímo z Prahy od Zaorálka a z ministerstva zahraničí. Mluvčí ministerstva to popírá. „Já mám tuto informaci od krajanů, kteří mi píšou. Naše konzuláty se k nim do té doby, než vypukla válka, chovaly úžasně. Pak se to ale změnilo a lidé říkají, že se bojí chodit na konzulát. Cítí, že už nejsou tak vítáni a že není vítána jejich snaha se přestěhovat. Mají proto pocit, že je to vedené instrukcí z ministerstva zahraničí,“ vylíčila Doušová.

Na přání krajanů proto prý předala novou žádost pouze Zemanovi. „Nechtějí, dokud to vláda neschválí, abych dávala jejich jména, adresy a rodná čísla ministerstvu zahraničí,“ poznamenala.

Jakkoliv ukrajinští Češi Zaorálkovi nevěří, nelze říci, že by český ministr zahraničí byl vůči Ukrajině pasivní. Už týden po převratu na Majdanu přítomným revolucionářům sděloval, že „krveprolití na Majdanu se nesmí opakovat“. Patrně ho přeslechli. Česká vláda poté do Kyjeva vypravila pro vybrané zraněné z Majdanu dvě letadla, poplatníky to stálo 50 milionů.

Takže! Co kdyby se Zeman se Zaorálkem dohodl na tom, že si Česká republika bude přání svých krajanů považovat přinejmenším stejně jako ukrajinských bojovníků? V tom případě by mohl každý z krajanů, který na Ukrajině hodlá opustit svou existenci, založit zde novou, nežít zde jako žebrák a zachovat si důstojnost, obdržet uvítání ve výši dvou set tisíc korun…

Zdalipak tedy Lubomír Zaorálek doporučí vládě, aby pomohla lidem, kteří už potřetí úpěnlivě prosí svou vlast o pomoc?