31. 10. 2014 zdroj
Pohřeb socialistického establišmentu se konal sobotu 22. 3. 2014, kdy ve Španělsku proběhly největší celonárodní demonstrace tohoto desetiletí.
Malá mainstreamová média jako Čulíkovy Britské listy již psaly o pádu labouristů ve Skotsku, pro něž se nezdařené vyhlášení nezávislosti stalo politickým Waterloo.
V posledních všeobecných volbách 2010 získali labouristé 42 % skotských voličů, teď mají šanci na pouhé 4 křesla ve Sněmovně. Tato partaj se prodala establišmentu stejně jako ostatní socialistické strany, včetně té české. Volební důsledky mimo Česko jsou ovšem pro kolaborující socialisty v mnoha západních zemích přímo zdrcující. Tyto strany historicky a ideově stály na klíčových idejích sociální spravedlnosti, které nyní veřejně zradily. V USA začal běžet podobný vývoj, viz článek Prodejní demokraté v USA končí, nastupují sociální aktivisté.
Útěk socialistů ve Francii
Prezident Hollande se stal nejméně populárním prezidentem od války a jeho politika devastuje Francii. K tomu viz článek Socialisté ve Francii připomínají politicky vyžilou ČSSD. Komentovali jsme obměnu vlády s tím, že klíčoví socialisté s kreditem odmítli do této vlády jít, i když dostali přímou nabídku. Tito politikové vědí, že vládní establišment socialistů skončil, protože ho Francouzi drtivě odepsali v komunálních volbách. Příznivci Martiny Aubryové a alternativní levice považuje zmateného úředníka a nešťastného sukničkáře Hollanda za kormidelníka socdemáckého Titaniku. A socialista Manuel Valls už dělá pravicovou politiku a alternativní proudy v socialistické straně označil za “les passéistes”, tedy za politické vykopávky. Zkrátka, když se levice prodá korporacím, je to hodně vidět. Ale francouzská pravice je už rok v totálním chaosu, takže socialisté si mohou málem gratulovat. V UMP stíhá jeden skandál druhý a vedení strany kolem Sarkozyho je trestně stíháno již v několika aférách.
Řadové členstvo PS reagovalo na ideový výprodej strany útěkem z partaje. Internetové vydání Le Monde (31. 10.) píše, že propad stranické pokladny živené hlavně z členských příspěvků je minus 60 %. Korporace jistě rády schodek doplatí, Hollandova vláda jim dala masové daňové úlevy na úkor běžných Francouzů. Podniky vzaly peníze a neudělaly v otázce zaměstnanosti nic, čehož si aktivisté dobře všimli. Zvláště když spousta ze socialistických aktivistů pracuje v alternativní ekonomice a v lokálních výměnách. Sociální podniky představují ve Francii nejefektivnější odvětví (i když v absolutních číslech malé), a krize na ně měla nejmenší dopad.
Jenže na severu Francie, kde byla PS historicky nejsilnější stranou, již existují regiony, kde ze strany odešla až polovina členů. Nespokojenci pochopitelně patřili k aktivním “militants” a nyní buď založí vlastní stranu nebo posílí radikálnější levicová uskupení směrem nalevo od PS. Do alternativních proudů už dávno přešli všichni tzv. “antimondialisté”, kteří z odborných a ekonomických pozic kritizují současný korporátní kapitalismus, smlouvu TTIP a další debakly současné francouzské politiky. Příkladem práce těchto odborných skupin je například mapování fenoménu nové chudoby ve Francii (Kdo nemá, vezme se mu i zbytek). Kolaborace ideově a člensky vyprázdněné PS s korporacemi přišla tuto partaj velice draho a prakticky stojí před krachem.
Vznik nové levicové strany ve Španělsku
Článek Indignados, black block a křesťané z roku 2011 byl jeden z prvních, který upozornil na nový politický fenomén ve Španělsku. Do toho přišla drtivá krize, nezaměstnanost a zlodějny málem českého typu (Skončí španělský premiér Mariano Rajoy stejně jako Nečas?). Pak jsme sledovali vznik paralelní ekonomiky (Bez alternativní ekonomiky by ve Španělsku už dávno byla revoluce) a úspěch katalánské nové levice. Pohřeb socialistického establišmentu se konal sobotu 22. 3. 2014. To byl den, kdy ve Španělsku proběhly největší celonárodní demonstrace tohoto desetiletí.
Zhruba sto dní po celonárodních demonstracích se na troskách oficiálních socialistů a v prostředí indignados zrodila nová strana zvaná Podemos. Má už 5 poslanců, celkem 200.000 členů a v jejím středu proběhla klíčová debata o dalším směrování strany. Celkem 80,71 % registrovaných voličů se rozhodlo pro centralizovaný model strany pod vedením vysokoškolského učitele politologie Pabla Iglesiase. Tento aktivista představuje španělskou obdobu Hnutí 5 hvězd, kterým šéfuje Beppe Grillo. A jako politolog to má v hlavě dobře srovnané. Co do politických názorů bychom ho klidně vzali jako redaktora do e-republiky, kdyby neměl na práci jiné věci, totiž politickou revoluci ve španělském establišmentu. V listopadu proběhnou internetové volby všech členů a vznikne celostátní vedení partaje, včetně sekretariátů. Tím bude výstavba strany organizačně ukončena.
Poválečná dominace španělské PSOE tedy končí stejným debaklem jako ve Francii. Kdy a kde se hnou ledy i u nás, na to raději ani nechceme sázet.