Petr Žantovský
11. 10. 2014 První zprávy
Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče.
Není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět? Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu. Ony totiž zaujaly místo jako vzory po moudrých básnících a osvícených autoritách, do kterých by „moderní český sjednocený Evropan“ už ani nekopl.“ Charakterizuje dnešní dobu Petr Žantovský.
Před několika dny zazněla zpráva uším kulturního člověka obzvláště nemilá. Zemřel ruský režisér Jurij Ljubimov, jehož si spojujeme především z jeho působení ve slavném Divadla na Tagance.
Proč vlastně mluvit v politickém komentáři o divadelním tvůrci? Protože, jak se říká, teprve když někdo není, pochopíme jeho skutečný význam a tedy to, co nám od nynějška už navždy bude chybět. Ljubimov byl jedním slovem osobnost.
Dnes se pojmem osobnost velmi plýtvá. Osobností je kdejaká modelka či rosnička. Z pojmu osobnost zůstala přinejlepším možná – občas – osobitost, ale to nestačí. Mizení skutečných osobností a jejich nahrazování umělými ikonami patří nesporně k typickým jevům současnosti. Proč to je a s čím to souvisí? Nad tím se zamyslela jiná osobnost, pohříchu mnohým z nás ještě méně známá, než Jurij Ljubimov. Otázku Co se stalo s naší dobou, si položil profesor Max Kašparů spisovatel, premonstrátský diákon a psychiatr. Dovolím si z jeho úvahy ocitovat několik vět:
„Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky – proč a jak. Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení. Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni. Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný. Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus. Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby. Ztráta studu, rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských norem a z obou předchozích plynoucí pocit tíživé bezmoci.
Kdybychom si tato slova připomínali častěji, a možná nejen u příležitosti zase nějakých dalších voleb, u nichž beztak většina z nás nevěří, že přinesou změnu k lepšímu, možná bychom to lepší dokázali udělat sami.
