Boj miliardářů, který rozdělil Ukrajinu

Mahdi Darius Nazemroaya
3.11.2014 Zvědavec
Před kvapnými, či jak říkají na Ukrajině „zvláštními“, volbami 26. října 2014 se prezident Petro Porošenko snažil, seč mohl, aby prezentoval Minské protokoly, dohodu o příměří, podepsanou o měsíc a půl dříve, 5. září, a následné mírové plány probírané v běloruském hlavním městě Minsku jako vítězství své vlády nad silami Novoruska Doněcké a Luganské národní republiky na východě Ukrajiny. Ve skutečnosti byla situace na Ukrajině dosti odlišná. Kyjev byl na východní Ukrajině vojensky poražen a již nemohl ve válce pokračovat.
Před kvapnými volbami do Rady prezident Porošenko, který byl zvolen o několik měsíců dříve – 25. května, se pokoušel ukázat Ukrajincům sílu. Porošenko dělal divadlo pouze pro domácí publikum, specificky pro nacionalistické vůdce a menšinu agresivních stoupenců tvrdé ruky, kteří chtěli pokračovat v bojích na východní Ukrajině. Bojovné bušení se v prsa a divadlo Petro Porošenka mělo prodat příměří s odtrženeckými oblastmi Doněcka a Luganska nacionalistickým stoupencům tvrdé ruky na Ukrajině a zakrýt porážku jeho vlády.

Porošenko zašel dokonce tak daleko, že oděl svoji vládu do militaristického a tvrdého hávu. Aby toto pro-válečné zdání udal, Porošenko záměrně vybral 12. října 2014 Stěpana Poltoraka, šéfa ukrajinské Národní gardy vedoucího výboj na východní Ukrajině a používajícího kazetové bomby, na místo Valerije Heleteje – který podvodně tvrdil, že Rusko napadlo Ukrajinu, aby zamaskoval porážku na východě – jako nového ministra obrany. Porošenkova veřejná vystoupení ve vojenské uniformě a návštěvy ukrajinských jednotek toho byly součástí také.
Militarizace a rozvíjení policejního státu

Situace v Kyjevě je napjatá a vnitřní napětí roste. Zatímco východ Ukrajiny má vlastní armádu, v ostatních částech země jsou váleční magnáti, ničím neomezení oligarchové a neovladatelné bojůvky. Protesty pokračovaly po celé Ukrajině. Problémy této východoevropské země nadále rostou a množí se. Mnohé protesty a střety nemají nic společného s boji na východě Ukrajiny, ale s ekonomickou stagnací, chybným řízením, korupcí a oligarchy země.

Dokonce i po přerušení bojů na východní Ukrajině ukrajinská vláda odmítla demobilizovat Národní gardu a poslat domů brance, kteří si odsloužili své termíny. Důvodem je, že tito branci jsou používáni pro udržování domácího pořádku a to, že se Porošenko bojí, že soukromé armády ostatních ukrajinských oligarchů mohou být použity k jeho svržení, nebo že by mohl být sesazen nespokojenými skupinami. Napětí kvůli demobilizaci se zvyšovalo natolik, že asi dva týdny před volbami, 13. října, protestovali příslušníci Národní gardy v Kyjevě a požadovali demobilizaci.

Atributy policejního státu byly dávány dohromady na Ukrajině po euromajdanu ve jménu boje s korupcí a terorismem. Souběžně s válkou na Donbasu, kterou Kyjev označuje za „protiteroristickou“ operaci, probíhaly politické šarvátky a byly schvalovány zákony, které umožňují konfiskaci domů, bankovních účtů a aktiv. Ukrajinští občané mohou být prohlášeni za nepřátele státu kvůli svým názorům a komentářům na internetu.

Dokonce i ruská ortodoxní církev na Ukrajině byla pod tlakem a napadána. Ultra nacionalisté a vláda v Kyjevě se pokouší donutit ortodoxní církev a její vůdce k tomu, aby se zřekli patriarchy Kirila I v Moskvě a vyhlásili poslušnost neuznávanému a exkomunikovanému patriarchovi Filaretovi v Kyjevě. Několik kněží loajálních patriarchovi Filaretovi bylo před volbami dokonce násilně nasazeno do několika ortodoxních kostelů.
Nízká účast voličů

Co se týká hlasů, tak Lidová fronta, strana, kterou premiér Jacenjuk a předseda Rady Oleksandr Turčynov společně založili po euromajdanském puči, se dostala na první místo, s 3,454,358 hlasy. Získali 22,7% hlasů zúčastněných voličů. Za předběžných výsledků to znamená, že 10,57% z 36,514,491 registrovaných ukrajinských voličů podpořilo Lidovou frontu.

Jacenjukův tábor byl v těsném závěsu za vlastním politickým táborem prezidenta Porošenka, Blokem Petro Porošenka. Rozdíl mezi těmito dvěma konkurujícími si vedoucími uskupeními byl pouhých 0,36% celkových hlasů, ale díky smíšenému volebnímu systému – který přiděluje polovinu míst v Radě na základě získaných hlasů a druhou polovinu na základě proporcionálního zastoupení – to vyústilo v to, že Porošenkův blok dostal 132 křesel, zatímco Lidová fronta dostala 82 křesel v Radě. Jinými slovy, Porošenkův blok kvapné volby vyhrál.

Ačkoliv neměl tak vysoké výsledky, jak očekával, dostal Porošenkův blok 3,398,588 hlasů, tedy 21,81%. Na základě předběžných výsledků to znamená, že Porošenkův blok získal podporu 9,3% registrovaných voličů. Navzdory nízké podpoře získal Porošenko a jeho političtí spojenci kontrolu nad asi 30% poslanců Rady. To znamená, že Porošenko nedokázal zkoncentrovat moc a nebude mít silný mandát, který chce. Bude muset dělat kompromisy s premiérem Jacenjukem, předsedou parlamentu Oleksandrem Turyčnovem a s dalšími skupinami.

Samopomošč (Samostatnost) získala ve volbách třetí místo, s 1,713,489 hlasy, což znamenalo 11% podíl na celkových hlasech. Opoziční blok, který sjednocoval některé menší síly stavící se proti euromajdanu, skončil na čtvrtém místě, s 1,460,960 hlasy, či 9,37%. Násilná Radikální strana Oleha Ljaška skončila pátá, s 1,159,945 hlasy a 7,44%, následovaná Batkivščinou Julie Tymošenkové, neonacistickou Svoboda Oleha Tjagniboka a Komunistickou stranou. Tymošenková získala 885,714 hlasů a 5,68%, Svoboda 735,401 hlasů a 4,72%, a komunisté 602,341 hlasů, či 3,86%.

Vláda v Kyjevě a ukrajinská oficiální média nestoudně lhala. Podle nich byla volební účast v parlamentních volbách 2014, včetně východní Ukrajiny, 99,9%. Ve skutečnosti panovala tvrdá mediální cenzura a po euromajdanu byla různorodost médií stále více redukována. Volební účast v letošních volbách do Rady byla nejnižší v historii Ukrajiny a výrazně nižší, než průměrná volební účast 67,05% ve všech ostatních volbách do Rady.
Volební geografie rozdělení

Účast v parlamentních volbách byla nejvyšší v severozápadních oblastech Ukrajiny a rapidně klesala, čím jihozápadněji se volby konaly. To je důvod, proč Lvov, Ternopol, Volyň a Ivano-Frankivsk měly účast 70%, resp. 68,28%, 64,85%, 63,73% a nejvyšší účast voličů, zatímco Lugansk, Doněck, Oděsa a Cherson měly účast 32,87%, 32,4%, 39,52% a 41,36% a nejnižší účast voličů – 26. října. S výjimkou Chmelnického, s účastí 60,21%, byla ve všech ostatních ukrajinských oblastech a v Kyjevě volební účast mezi 40-50%, s rapidním poklesem, čím více na jihovýchod se volby konaly.

Lidová fronta si vedla nejlépe v oblastech Čerkasy, Černivci, Ivano-Frankivsk nebo Prykarpatija (dříve Stanislav), Kyjev (vyjma hlavního města Kyjeva), Kirovograd, Chmelnitsky, Lvov, Rivne, Ternopol, Volyň a Žitomir v centrální a západní části Ukrajiny. Zde jsou předběžné údaje o volebním podílu Lidové fronty z míst, kde získala nejvíce hlasů: 26,71% v Čerkasy; 32,33% v Černivci; 37,53% v Ivano-Frankivsk; 28,32% v Rivne; 36,49% v Ternopolu; 33,26% ve Volyni; a 26,4% v Žitomiru. Žádné hlasy nedostala v Lugansku a pouze 6,09% v Doněcku, od 32,4% registrovaných voličů, kteří se těchto kvapných voleb zúčastnili.

Porošenkův blok měl nejlepší volební výsledky v následujících regionech: v autonomním městě Kyjev a oblastech Černigov, Poltava, Sumy a Vinnycja na severovýchodě a v centrální části Ukrajiny; oblasti Cherson, Mykolajv a Oděsa na jihozápadě; a oblast Zakarpatí, na hranicích s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem v nejzápadnější části Ukrajiny. Stejně jako Jacenjukova Lidová fronta i Porošenkův blok si vedl špatně v Doněcku, Lugansku a Charkově. Největší procento hlasů dostal ve Vinnycji, na hranici s Moldávií, kde získal 37,48% hlasů od 58,08% registrovaných voličů, kteří se zúčastnili.

Opoziční blok získal všechna křesla od Charkova a Lugansku. V Záporoží zvítězil v osmi z devíti volebních obvodů. Byl také druhým nejúspěšnějším v jihozápadní oblasti Ukrajiny.

Z těchto statistik lze činit některé vývody. Zaprvé, že v zemi existuje rozdělení západ-východ. Nejzápadnější části Ukrajiny silně kvapné volby podporovaly, zatímco nejvýchodnější části země byly proti nim.

Druhou věcí je, že Opoziční blok a ukrajinská Komunistická strana dokázaly přilákat registrované voliče ve východních a jižních částech země. V případě Doněcka, Charkova a Luganska by byly údaje o účasti podstatně nižší, pokud by tam nekandidoval Opoziční blok a komunisté.

Nejdůležitějším závěrem, při ignorování zastrašování a dalších negativních faktorů během volební kampaně a samotných voleb, je, že volby do Rady 2014 neodráží politické názory ukrajinské populace, kvůli nízké účasti a systému polo-proporcionálního zastoupení.
Neobjektivní volební prostředí

Volby byly konány v atmosféře strachu a nátlaku. Kandidáti byli napadáni a docházelo k pokusům o atentáty. Mimo situace na východě Ukrajiny je to jedním z důvodů, proč byla volební účast nízká. Spolu se zastrašováním a násilnostmi narůstající post-euromajdanovská kontrola médií a cenzura také zamezovaly svobodnému vyjadřování různorodých názorů.

Komunistická strana byla před volbami doslova zdecimována. Byla prakticky z parlamentu vyhozena, zatímco byly proti ní vedeny soudní procesy s cílem ji nakonec zakázat. Kanceláře Komunistické strany Ukrajiny a její členové byli neustále napadáni také.

Navzdory absurdním okolnostem, ve kterých se kvapné volby konaly, Spojené státy, Kanada a Evropská unie tento proces a výsledky podpořily. A tyto země pak vyzývají k zaražení paralelních voleb na východě Ukrajiny, konaných 2. listopadu. 29. října Evropská unie zveřejnila prohlášení odsuzující plány ruské vlády uznat volební výsledky v Novorusku a samotné volby 2. listopadu na východní Ukrajině. Kancelář generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona, nezaměňovat za samotnou OSN, také držela basu a odsoudila volby z 2. listopadu.
Vybuchne Ukrajina?

Od dohodnutí příměří v Minsku se doufalo, že konflikt na východě Ukrajiny se stane dalším zamrzlým konfliktem v post-sovětském prostoru. Ačkoliv ani za příměří nepřátelské útoky nikdy zcela nepřestaly, intenzita bojů poklesla a konflikt na východě země začal být přirovnáván k post-sovětským konfliktům, které má Tbilisi s Jižní Osetií a Abcházií, konfliktu Arménie a Ázerbájdžánu kvůli Náhornímu Karabachu a konfliktu mezi Moldávií a odtrženeckou Podněstrovskou moldavskou republikou.

Po kvapných parlamentních volbách, 29. října, aniž by podaly jakékoliv vysvětlení, se kyjevské úřady stáhly z dohody o vymezení prostoru z 11. října, kterou Porošenko uzavřel s Doněckem o demarkační linii, aby se vytvořila demilitarizovaná hranice podle dohody o příměří. To může být známkou, že Kyjev od příměří ustupuje. Podle Aleksandra Zacharčenka, premiéra Doněcké lidové republiky, v parlamentních volbách 2014 zvítězila „strana války“.

Ukrajinská armáda se reorganizovala od příměří a může čekat na teplejší počasí na jaře 2015, aby mohla začít nový útok na východní Ukrajině. Od uzavření příměří dostával Kyjev vojenskou pomoc a výcvik od USA, Polska a NATO. Média v severní Americe a Evropské unii se dívala jinam, když polští žoldáci a zbraně směřovali na východ na Ukrajinu, zatímco neustále obviňovala Ruskou federaci ze zasahování na východní Ukrajině.

Situace je dokonce ještě komplikovanější, protože v Kyjevě neexistuje jednota. Na Ukrajině je spousta vnitřních rivalit mezi konkurujícími si frakcemi a oligarchy. Ukrajinská armáda, a specifičtěji ukrajinská Národní garda, nejsou pod naprostou kontrolou Kyjeva. Existují soukromé armády a formace bojůvek, řízené místními oligarchy. To je jeden z důvodů, proč ukrajinská vláda militarizuje a odmítá demobilizovat odvedence Národní gardy.

Den po protestech ukrajinské Národní gardy, 14. října, došlo k násilným střetům a protestům v Kyjevě, protože většina poslanců Věrchovnej rady nepodpořila poskytnutí statutu válečných veteránů druhé světové války a penzí ukrajinským občanům, kteří kolaborovali s Němci za nacistické invaze do sovětské Ukrajiny v r. 1941. Prakticky nepadlo ani slovo o střetech z 14. října v médiích v severní Americe a ve většině Evropské unie. Místo toho média uváděla zprávy, že Doněcká lidová republika a Luganská lidová republika brání lidem východní Ukrajiny hlasovat v parlamentních volbách 26. října. Times, jeden z předních britských deníků, dokonce přišel s obrázkem vojáka v Kašmíru a tvrdil, že jde o separatistického vojáka Novoruska na východní Ukrajině bránícího místní populaci zúčastnit se ve volbách do Rady.

Z ukrajinské Národní gardy se stala přítěž. Jde o řadu politických formací svázaných s ultra nacionalistickými bojůvkami, jako Pravý sektor, které jsou řízeny ukrajinským ministerstvem vnitra. V tomto ohledu lze Národní gardu přirovnat k Schutzstaffel (SS) nacistického Německa. Také narůstají spory mezi ukrajinskou armádou a Národní gardou a kyjevskými úřady.

Volby na Ukrajině zpečetily osud této východoevropské země a rozdělily ji vedví. Všechny pukliny na Ukrajině byly rozdrásány do bodu zlomu. Mimo to, že je Washingtonem a Evropskou unií používána jako figurka na geopolitické šachovnici proti Moskvě, čelí Ukrajina politické krizi, zintenzivňující se řevnivosti, úsporným opatřením a ekonomickému kolapsu. Za těchto okolností musí dojít na Ukrajině k explozi. Bohužel pro Ukrajince, to nejhorší teprve přijde.