Tereza Spencerová
25. 11. 2014 Literárky
Ukrajinská krize a postoje Západu urychlily rozvoj rusko-čínských vztahů a povznesly je na kvalitativně novou úroveň, což bude mít dopad i pro zbytek světa.
Západní politici i mainstreamová média si v posledních měsících navykla mluvit o úspěšných sankcích, které stále více izolují Rusko od „mezinárodního společenství“, čímž je ovšem fakticky míněna jen skupina zemí, které se dál nechávají vést Bílým domem do dalších ekonomických i politických krizí a válek. Míra nadšení uvnitř „mezinárodního společenství“ je přitom značně kolísavá a obecně v zásadě upadá, ale důležitější je, že se Rusko vlastně se Západem už na podobná obecná témata ani nesnaží příliš diskutovat. Naposledy ministr zahraničí Sergej Lavrov o víkendu v ruském parlamentu jen konstatoval, že „s drtivou většinou zemí“ světa Rusko dál vede dialog a „žádná izolace není“, ale nejvýznamnější slova pronesl na adresu Unie: „Evropská unie je největší kolektivní partner Ruska. Nikdo se nechystá střílet do vlastní nohy, zříkat se spolupráce s Evropou, ale všichni chápou, že business as usual už možný není.“
Je to jen další potvrzení faktu, že se Rusko po roce ukrajinské krize odvrací od Evropy – a soustředí svůj zájem na Asii a zbytek světa jako takový, ale především na Čínu. Takřka v přímém přenosu tak můžeme sledovat, jak se mění globální mocenské rozložení. Zatímco na Západě je dál trendy čínsko-ruské sbližování bagatelizovat, nedávný pekingský summit APEC, který byl jednoznačným triumfem Číny a upevnil její pozici supermocnosti na úkor Západu, ukázal vztahy mezi oběma státy v poněkud jiném světle. Čínský prezident Si Ťin-pching při rozhovorech s Vladimirem Putinem vyzdvihl „posílení strategického řízení a plánování v bilaterálních vztazích“, konstatoval, že „nastal čas pro nové výdobytky“, nebo že v době sílícího napětí mezi USA a Ruskem je spolupráce s Moskvou pro čínskou zahraniční politiku „prioritní“ v rámci „společné ochrany světového řádu po studené válce“. Čínská média, která vyjadřují oficiální názory Pekingu, k tomu podotýkají, že k posílení spolupráce obě země „dovedly geopolitické podmínky a strategické bezpečnostní obavy“. Zatímco až dosud byla spolupráce spíš krátkodobého charakteru, „nynější Putinova návštěva posunula bilaterální vztahy na vyšší úroveň“. Vedle posílení obchodních vazeb si mohou obě země pomáhat při transformaci „modelů ekonomického růstu… Rusko je světovým lídrem v leteckých, kosmických a obranných technologiích a produkci těžkého průmyslu; Čína vyniká v zemědělství, lehkém průmyslu a informačních technologiích. Obě země se mohou navzájem doplňovat,“ konstatuje Beijing Review. A Global Times zachází ještě dál: „Čína může být stabilní jen za předpokladu, že bude zajištěna stabilita Ruska. S čím by se Čína musela potýkat na mezinárodní scéně, kdyby nechala západní země zesilovat sankce proti Rusku a umožnila tak, aby Rusko upadlo do chaosu? Na druhou stranu, pokud Čína pomůže Rusku získat důvěru a udělá z něj svého spolehlivého partnera a dodavatele surovin, stejně jako partnera strategického, co za to dá?“
Už v rámci APEC Rusko s Čínou podepsaly další smlouvu o dodávkách plynu, která počínaje rokem 2018 sníží kapacitu možných ruských dodávek do Evropy o 25 procent, což je pro EU jen stvrzením vyhlídek na prohlubující se ekonomické krize. V tomto ohledu dochází, mimochodem, k souznění mezi Ruskem a USA, jehož viceprezident Joe Biden aktuálně po Evropě rovněž chce, aby snížila svou energetickou závislost na Rusku: „To, co se děje na Ukrajině, tuto naléhavost jen zvyšuje.“ A hle, už se tak i děje, byť trochu z jiné strany. (Samotná Ukrajina ovšem jakoby zamířila přesně opačným směrem a k závislosti na ruském plynu a jaderném palivu nyní po skandálu ve vládě přidává i závislost na ruském uhlí.)
Nicméně, Moskva Pekingu nabídla v energetickém sektoru bezprecedentní spolupráci: koncern Rosněfť, který původně spolupracoval s ExxonMobil, ale sankce tyto vazby (přinejmenším) narušily, fakticky mění partnery a dává čínské straně 10 procent v obřím ropném projektu Vankor, otevírá jí dveře do představenstva Vankoru a možnost prodeje ropy do Číny za jüany a ne za dolary. Jak konstatoval Putin, „odcházíme od diktátu trhu, který veškeré obchodní toky nominuje v dolarech, a snažíme se všemi způsoby používat národní měny“. Největší ruská banka, Sberbank, mezitím oznámila, že s ohledem na „pozitivní trend posilování vztahů“ ze summitu APEC začne v čínských jüanech vydávat bankovní jistiny. Už jen zmíněná ochota „bránit“ Rusko před západními sankcemi přitom otevírá navíc možnost velkých čínských investic, ať už třeba do rozvoje moderních technologií, do zemědělství nebo do státních dluhopisů, přičemž své operace v Rusku zahajuje i osmá největší banka světa, Agricultural Bank of China. Peking má k dispozici aktuálně přes 4 biliony amerických dolarů, a tak je jeho role v západní sankční válce proti Rusku významná. Ve Washingtonu se proto už znovu ozývají hlasy, které varují, že situace, tak jak se vytvořila, přímo ohrožuje statut dolaru coby globální rezervní měny.
Vojenský svaz
Zároveň s tím vším Rusko navíc očividně ustupuje od své letité nedůvěry vůči Číně ve sféře zbrojního průmyslu. Krátce po summitu APEC do Pekingu dorazil také ruský ministr obrany Sergej Šojgu a dohodl mimo jiné ustavení regionálního systému kolektivní obrany v Asii a Tichomoří, čímž se obě země postavily do cesty americké snaze o hegemonii tamtéž. Oznámil poté, že námořní síly Ruska a Číny příští rok provedou společné manévry nejen v Tichomoří, ale také ve Středozemním moři, a pochvaloval si, že spektrum společných aktivit obou zemí „se viditelně rozšířilo a získalo systematický charakter. Máme velký potenciál ke spolupráci v obranné sféře a ruská strana je připravena ji rozvíjet v různých směrech.“ A podle agentury TASS navíc konstatoval, že „vzhledem k vysoce vratké situaci ve světě se stává obzvláště důležitým faktorem pro bezpečnost zemí, ale také přínosem k míru a stabilitě na euroasijském kontinentu a mimo něj“. Zatímco Financial Times tak píše o vzniku „rusko-čínského svazu“, první známkou spolupráce ve zbrojní sféře je podle čínské televize nákup dvaceti ruských stíhaček Su-35 a čtyř ponorek, přičemž dvě z nich mají být postaveny přímo v Číně. Obě země mají navíc spolupracovat na dalším vývoji protivzdušných raket dlouhého doletu S400, leteckých a raketových motorů, dopravních letadel a létajících tankerů, neboť pro čínskou armádu je rozvoj a posilování vazeb s Ruskem „zahraničně politickou prioritou“.
Šojgu se v Pekingu shodl i na tom, že nedávné protesty „Occupy Central“ v Hongkongu byly příkladem Spojenými státy financovaných „barevných revolucí“, přičemž Rusko a Čína „budou společně pracovat na odvrácení této nové bezpečnostní výzvy pro naše země“. (Není přitom bez zajímavosti, že protesty v Hongkongu začaly slábnout poté, co Barack Obama v rámci APEC odmítl jejich podporu, načež Británie oznámila, že potlačování demonstrací není důvodem, aby neprodala do Hongkongu slzný plyn.)
Jinými slovy, je zřejmé, že ukrajinská krize a postoje Západu urychlily rozvoj rusko-čínských vztahů a povznesly je na kvalitativně novou úroveň, což bude mít dopad i pro zbytek světa.
PS. Šéf americké NSA admirál Michael Rogers vůbec poprvé přiznal, že Čína a „jedna dvě další“ země jsou s to kybernetickými útoky vyřadit z provozu zásobování elektřinou v USA. Testem amerického postupu se má navíc nově stát instalace vojenských zařízení na umělém ostrůvku, který Čína vybudovala v oblasti sporných Spratlyho ostrovů v Jihočínském moři.
A mezitím na Ukrajině a v okolí:
— Západní státy musejí zesílit sankce proti Rusku a navyšovat ztráty Rusku, protože Moskva cíleně pracuje na zničení zaběhaného světového řádu, míní zástupce šéfa NATO Alexander Vershbow.
— Na počítače v Rusku zaútočil nový a „nejdokonalejší“ vir nazvaný Regin a podle Financial Times je nejpravděpodobněji dílem západních tajných služeb. Prý se už objevil také v Saúdské Arábii, Mexiku, Irsku a Íránu.
— Západ chce sankcemi svrhnout režim v Rusku, soudí Sergej Lavrov. Putin mezitím oznámil, že zvažuje další prezidentský mandát, ale doživotním prezidentem prý být nechce.
— Viceprezident USA Joe Biden v rámci své třetí návštěvy Kyjeva během roku jednal s novou vládou a parlamentem za zavřenými dveřmi, a tak nejvíc titulků vyvolal tím, že z bezpečnostních důvodů odmítl jít položit věnec k památníku obětí z Majdanu – to když viděl, jak dav zlostně reaguje na prezidenta Porošenka, od něhož požaduje důsledné vysvětlení tehdejšího zabíjení. Nicméně je pravděpodobné, že slib dodávek zbraní Biden do Kyjeva nepřivezl.
— Prezident Porošenko u příležitosti výročí hladomoru z 30. let sliboval, že se už nic takového opakovat nebude, a na adresu Ruska mimo jiné prohlásil, že „potomci Stalina, Kaganoviče a Postyševa“ organizují na „dočasně obsazených územích tak zvaných LNR a DNR krvavý bál“ a „uměle vyvolávají na území Donbasu hladomor“ tím, že pokojné obyvatelstvo drží bez potravin.
— Norsko kvůli situaci na Ukrajině zmrazilo veškerou spolupráci s Ruskem, s výjimkou lokálních kontaktů týkajících se rybolovu nebo námořní plavby.
— Srbsko se „v těchto hodinách, těchto letech“ nepřipojí k sankcím proti Rusku, ačkoli ho k tomu EU nutí, oznámil prezident Tomislav Nikolič.
— Pokračuje hra „Řekni číslo!“: ministr zahraničí ČR Lubomír Zaorálek nedávno prohlásil, že na východě Ukrajiny je 10 tisíc ruských vojáků, pak v kyjevské prezidentské kanceláři napočítali 40 tisíc ruských vojáků, nově kyjevský ministr obrany Stepan Poltorak uvádí 7500. Je podle něj naléhavě nutné posílit ukrajinskou armádu. Armádní inspektoři se u 8. pluku ze Lvova nemohou dopočítat dvou set vozidel.
— Ukrajina odmítla kanadský dar několika desítek odepsaných stíhaček F-18, protože nemá peníze na jejich provoz a na výcvik pilotů.
— Žoldnéři z praporu Ajdar zastřelili v Luhanské oblasti řidiče osobního auta, protože jim nechtěl zastavit. Bývalí bojovníci praporu Donbas v médiích obvinili svého velitele a nově poslance (a hosta u Johna McCaina) Semjona Semenčenka, že kryje drancování, znásilňování a vraždění dětí, čehož se dopouštějí jeho muži.
— Minulý týden Rusko požádalo Západ o „stoprocentní záruky“, že se Ukrajina nikdy v budoucnu nestane členem NATO, a nyní německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier konstatuje, že Ukrajina nikdy členem NATO nebude a brzy je mluvit i o jejím vstupu do EU.
— Ukrajinská centrální banka „za několik posledních měsíců“ nechala natisknout bankovky v hodnotě přes 90 miliard hřiven. Většina ukrajinských ekonomů se shoduje, že rozpočtový deficit na konci roku bude nejméně o 20 až 30 miliard hřiven vyšší, než s Mezinárodním měnovým fondem dojednaných 63 miliard, což znamená, že vláda jde ve stopách svých předchůdců a rozhazuje peníze. Ukrajině tak podle expertů hrozí ztráta ekonomické svrchovanosti.
— USA vyčlenily pro Ukrajinu dalších 320 milionů dolarů.
— Rusko půjčilo francouzské ultranacionalistické Národní frontě 9 milionů eur.
— Bez ohledu na uzavřené dohody Ukrajina ještě nezačala kupovat z Ruska zemní plyn, konstatuje ruský ministr energetiky Alexandr Novak s tím, že Kyjev využívá poměrně vlídného počasí, nákupy odkládá a spoléhá se na reverzní plyn z EU. „Co ale budou dělat, až přijdou zimní maxima? Nejspíš jim nezbude než omezovat počty spotřebitelů.“
— USA, Kanada a Ukrajina v OSN hlasovaly proti ruské rezoluci, která odmítá pokusy vydávat kolaboranty s nacismem za nacionalistická hnutí odporu, popírání nacistických válečných zločinů včetně holocaustu. Pro hlasovalo 115 zemí, 55 se jich zdrželo.
— Dělostřelecká palba uvěznila v šachtě Zasjaďko v Doněcku přes 300 horníků.
PS
Sergej Pojarkov, jeden z lídrů Automajdanu, při příležitosti prvního výročí v rozhovoru pro ukrajinský deník Vesti vzpomíná na jednu z hvězd západního mainstreamu, „uneseného a mučeného“ Dmytra Bulatova: „Bulatovovi jsme nikdy nevěřili. Často různým lidem vykládal nápad s fiktivním únosem. Proto jsme si byli (po oznámení „únosu“) hned jistí, že se někde zašil, takže není důvod dělat si starosti. A co víc, těch podivností bylo víc. Za prvé, najednou se sebral, že si jede vybrat peníze, i když měl u sebe několik set tisíc. A i kdyby, mohli mu přece peníze přivézt domů. Za druhé, za údajnými penězi jel, ale nechal na místě všechny cennosti. Za třetí, když Bulatova unesli, jeho žena ze všeho nejdřív oznámila, že s nikým nebude mluvit. Přitom každá normální manželka by za takové situace bila na poplach na všech stranách.
To nejzajímavější ale začalo až potom, co ho „našli“. Za prvé, jeho zranění byla nepochopitelná. Táňu Černovolovou bili tři minuty a nezůstalo na ní živého místa, a Bulatova mučili tři týdny a jedinými následky byl opatrně uříznutý ušní lalůček a škrábanec na tváři. Do nemocnice ho přivezli v bezvadné náladě, začal všem rozesílal esemesky, ale za tři dny začal najednou umírat. Bylo jasné, že je to všechno jen hra, aby mohli Bulatova dostat ze země, protože hrozilo, že by se dostal do křížové palby novinářů. Že lže, jsem poznal hned, jakmile jsem mu zavolal a on mi odvyprávěl deset frází, které měl pro novináře. Když člověk mluví pravdu, vypráví ji různými slovy. Ale hlavně, proč unášet Bulatova, když jsme ho z Automajdanu beztak už předtím vyhnali?“
Možná únosci nevěděli, že už není vaším členem.
Kdyby ho unášela vláda, věděla by to zcela jistě. Vždyť nás všechny odposlouchávali a všechny nás znali. My jsme tohle všechno věděli, ale mlčeli jsme, protože to, co Bulatov vyváděl, účinně pracovalo proti Janukovyčovi, našemu společnému nepříteli. Pak jsme mlčeli, protože bylo nutné rychle utvořit vládu, neboť horší než jakákoli vláda je bezvládí (Bulatov se stal ministrem sportu a mládeže, pozn. red.).
Nakonec jsme ale chtěli několikrát uspořádat tiskovou konferenci, ale nikdy to nevyšlo. Nikdy jsme nevěřili v únos. Když jsme za Bulatovem přijeli do Litvy (kde byl hospitalizován), rychle ho mezitím převezli do Německa. Personál v nemocnici nám ale neoficiálně sdělil, že jeho diagnóza, eufemisticky řečeno, nepříliš odpovídá té, která byla stanovena v Kyjevě. A je tu ještě jedna skutečnost, podle níž lze soudit na to, že například únos Ihora Lucenka byl skutečný, a únos Bulatova ne. V Lucenkově případě mi z prokuratury volali bezpočtukrát, aby mi důsledně vysvětlili, že už mluvili s 60 svědky. V případě Bulatova mi ale zavolali párkrát a zmlkli. Opravdu se soustředili na jeho nalezení a neztráceli čas se mnou, který jim nemohl nijak pomoci. Nevěděli, kde je, a opravdu ho chtěli najít.“
