Marek Řezanka
15.11. 2014 Literárky
Mohli jsme se sice 17. listopadu zabývat takovými nedůležitými otázkami, jako například, jestli jsme se nespletli a skutečně kráčíme po cestě k demokracii a humanismu či jaká je u nás úroveň diskuse a občanských práv dvacet pět let od převratu, ale my jsme si řekli NE.
Slušnost nade vše
Bude se demonstrovat proti „neslušnému“ panu prezidentovi.
Vyrojila se hned řada petic, jak nám kazí mládež, která rok od roku začíná pít a kouřit o něco dříve, a tak můžeme vidět děti s cigaretou v ústech či opilé na záchytce. Jak nám kazí mladistvé, kteří se čím dál více v čím dál nižším věku dopouštějí nejzávažnější trestné činnosti. Jak nám kazí mladé lidi, kteří často ani ve dvaceti netuší, co se dělo 21. srpna 1968. Za to vše totiž nejspíš může.
Jedna z petic nese v názvu jistý apel: „Chci si s vámi promluvit, pane prezidente“ (přišel s ní kytarista Martin Přikryl).
Obávám se však, že lidé, kteří se, pohoršení ničivým účinkem prezidentových slov na naši nevinnou panensky čistou mládež (po stránce její vědomostí ovšem bohužel tato sžíravá ironie nabývá rozměr holého konstatování skutečnosti) sejdou, nebudou chtít s panem prezidentem mluvit o ničem. Mají totiž v záloze připravené „červené karty“, které mu chtějí poslat. Neboť by byli nejraději, kdyby na Hradě nebyl. Takovéto jednání ovšem nemá s konverzací nic společné.
Patřím k těm, kteří kritizovali takzvanou přímou volbu prezidenta z mnoha hledisek. Jedním z nich bylo, že zákon neobsahoval nástroje k možné odvolatelnosti hlavy státu. Tehdy se ovšem věřilo, že na Hradě zasedne hlava pomazaná, která přece nemůže být nepomazaná, neboť tam bude sedět takřka z „vůle boží“. Něco se ovšem pokazilo – a někteří to dodnes nedokázali strávit. Zejména pak naše „nestranná“ mainstreamová média, která ve volební kampani odhodila veškerá zdání své profesionality a jala se kopat v zájmu jednoho z kandidátů do toho druhého. Za demokracii ale v tu dobu rozhodně nekopala.
Pokud bychom ale měli k dispozici nástroj na možné odvolání hlavy státu (či jakéhokoli jiného politika), měli bychom si uvědomit, že v žádném případě nejde o nástroj pro ty, kteří se neumí smířit s volbou většiny. Tento nástroj má sloužit v případě, že se zvolený zpronevěří svým slibům a zradí tak ty, kdo ho volili. Ti by pak měli mít možnost s tímto stavem něco udělat.
Pochybuji však, že by prezident Zeman ztratil výrazněji přízeň svých voličů. Někteří by možná dnes odpadli, jiní ale, kteří třeba dříve nevolili či volili někoho jiného, by mu svůj hlas klidně dali. Takže sejdou-li se v ulicích desetitisíce odpůrců pana prezidenta, opravdu nic to nevypovídá o podpoře, kterou ve společnosti má.
Stejně tak není možné něčí odvolání iniciovat prostřednictvím iracionální hysterie a manipulace.
Je sice od pana Jana Němce pěné, že je vynikající režisér, ale jeho petice, která si desetitisíce podpisů lidí našla, působí jako symbol uražené pýchy. Byl oceněn někdo, koho on si vůbec neváží, a tak vrátil cenu, kterou kdysi dostal za svůj nesporný přínos naší kultuře – a nyní možná doufá, že další prezident mu ji opět vrátí.
Mnohem závažnější ovšem je, kdo další se snaží těžit ze současné bouře ve sklenici vody.
Autorem Petice odsuzující Zemana s požadavkem jeho odstoupení z funkce! je jistý Jan Šinágl. „Lze důvodně předpokládat, že se prezident republiky dopouští opětovně i možné velezrady, ve spojení s cizí mocností, pokusem ohrozit a ovládnout demokratický systém země. Zejména jeho osobní, veřejnou podporou politiky komunistické Číny a Ruska, které se k bývalému komunistickému režimu přibližuje stále více. Senát by měl opět zvážit důvodné podání žaloby pro velezradu presidenta země, stejně jako tomu bylo u prezidenta Václava Klause. Jednání obou bylo a je odsouzeníhodné i z hlediska členství naší země v EU. Jejich vstřícné, nekritické a nedůstojné chování vůči Rusku, nese znaky úslužnosti až kolaborace.“
Jan Šinágl je jedním z těch, kteří na rozdíl například od Vladimíra Dlouhého nepostřehli, že Čína je leaderem stávajícího stadia kapitalismu – a že z pracujících dře kůži mnohem efektivněji, než se to kdy povedlo Západu – a to i v době, kdy psal Karel Marx svůj Kapitál. Stejně tak si Šinágl nevšiml otevřeného fašismu na Ukrajině – a ani nezaznamenal, že kolem sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou je stále více otazníků. Ne, pan Šinágl bude mít rád Banderu.
Možná i proto, že jeho vzory jsou bratři Mašínové, o nichž se dnes jaksi nehodí mluvit jako o vrazích svázaných a neozbrojených lidí.
Možná by si ti, kteří přijdou demonstrovat za „slušnost“, měli přečíst jeho slova: „Věřím, že noví Mašínové přicházejí a že se nám s nimi společně podaří najít recept na odstranění tohoto komunistického moru.“ Ale třeba s nimi souhlasí. Potom by ale neměli mluvit o slušnosti.
Při neonacistické demonstraci 28. října 2005 podporující odsouzeného popírače holocaustu Ernsta Zündela se Jan Šinágl ze skupiny oponentů přesunul k neonacistům a s jejich megafonem požadoval svobodu projevu a demokratický prostor i jejich názorům. Nato byl oponenty vypískán.
Je to člověk, podle něhož „Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi“.
Dne 17. listopadu 2011 Jan Šinágl přednesl projev na demonstraci pořádané Dělnickou stranou sociální spravedlnosti.
Třeba ale najde podporu u hrstky „majdanistů“ na Staroměstském náměstí. Ti jsou totiž evidentně Šináglovou krevní skupinou.
Jde o to, co na to my ostatní? Je nám jedno, že se bude podněcovat k nenávisti vůči prezidentovi republiky, který byl zvolen v přímé prezidentské volbě a který je nenávistníky titulován „ovarem“ a řadou sprostých slov, která mi mé slušné vychování brání jmenovat? Chceme tu snad podobnou atmosféru, která nyní panuje na Ukrajině? Není náhodou čas se ozvat?
Je, o čem si popovídat
Je škoda, že petice „Chci si s vámi promluvit, pane prezidente“ není myšlena vážně. Totiž, že ve skutečnosti s nikým promlouvat netouží.
Přitom by bylo o čem. Mohlo by v ní například stát: „Pane prezidente, rádi bychom s Vámi probrali celou řadu témat, která nás trápí. Je sice pěkné, že jako vrchní velitel ozbrojených sil dbáte na zájmy naší armády, ale nemyslíme si, že je třeba více dronů. Ty sice mohou teroristy poškodit a na chvíli je zpomalit, nezastaví je však. Pojďme hledat řešení, jak vymýtit kořeny terorismu. Přestaňme cpát zbraně všude po světě, dbejme o rozvoj vzdělanosti v oblastech, kde není žádná, pozvedejme lidi sociálně, odstraňme hladomory. Ničme předsudky. Eliminujme vliv různých „duchovních vůdců“, kteří učí fundamentalisty nenávidět. Uvědomme si však, že největší nenávisti je učíme my svrháváním bomb na hlavy jejich žen a dětí.
Jsme rádi, že jste pochopil, že Čína je světovou velmocí a že se s ní musíme bavit stejně jako s USA či Ruskem. A že jako zastánce kapitalismu jste tam jel podpořit naše obchodní zájmy. Pokud chceme někde působit na změnu poměrů, je lepší snažit se cestou přátelství než otevřené nenávisti. Ta nikam nevede. Snad jen do pekel.
Poněkud nás ale mrzí, že jste nezmínil úroveň sociálních práv v Číně. Vedle nesmírného bohatství jste tam totiž mohl vidět i nesmírnou bídu a zbídačenost. Mohl jste na vlastní oči vidět státní kapitalismus bez sociální tváře. Kapitalismus, který nemá s demokracií nic společného – a který je instalován i pod našimi okny. Svět je totiž propojen. Jistě, můžete říct, že kapitalistická Česká republika, která je součástí kapitalistické Evropské unie, jež demontuje svůj sociální stát, těžko může kázat Číně o potřebě sociálních práv. Bohužel.
Víme, že se hlásíte k levici, ale té kapitalistické, prosystémové. Těžko můžeme předpokládat, že by na Hradě seděl levicový aktivista. Obdivujete baronku Thatcherovou, W. Churchilla, A. Blaira. Zároveň si ale ceníte T. G. Masaryka a řady dalších výrazných levicových představitelů. Snažíte se o stabilizaci kapitalistické společnosti, neboť věříte, že ji stabilizovat lze.
Jednoznačně se vymezujete vůči politikům, kteří jednali asociálně a kteří pod sebe doslova hrabali. Proti různým kalouskům, drábkům, šiškům, pekárkům a dalším. Vymezujete se proti těm, kteří mluví o Benešových dekretech jako o neplatných, aby šlo hýbat s miliardovými majetky a kteří si na svých ministerstvech nevšímali korupčního jednání.
Současně se ale opíráte o oligarchické kruhy kolem pana Babiše a létáte v Kellnerově letadle. Můžete namítnout, že každý potřebuje cítit, že má někoho za sebou, a že se sociální demokracie si v otázkách pádu Nečasova kabinetu i takzvaných církevních restitucí objala s panem Kalouskem. Zato pan Babiš na kritice asociální a korupcí obestřené vlády vybudoval svůj relativně silný mandát. Nelze ale nevidět, že ovládá média, která na Vás přímo útočí a že vybírá ministry, kde propojení státní a soukromé sféry bije do očí.
Opřete se o nás. Je nás hodně, i když nás není slyšet. Ceníme si Vašeho postoje k dění na Ukrajině, kdy se jako jeden z mála politiků nebojíte říci, že fašizace Ukrajiny je nebezpečím pro nás všechny. Víte, tímhle toho Šinágla a všechny, kdo s fašisty sympatizují, musíte děsně štvát. Že odmítáte být loutkou ve štvaní proti Rusku, které by mohlo přerůst v konflikt, jenž by smetl nás všechny. Možná nejste levicový, ale pro mír děláte více než všichni nositelé Templetonových a Nobelových cen dohromady.
Když hovoříte o potřebě sociálního státu skandinávského typu, bylo by dobré si zjistit, že ten samý požadavek má v Rusku jistá skupina, v jejímž názvu je provokativní sprosté slovo. Nic není černobílé. Souhlasíme s Vámi, že znectít místo, které je pro mnoho lidí svaté, je počinem nešťastným, stejně tak ale je nešťastné, když mnoho a mnoho lidí sociálně strádá a všichni se tváříme, jako by nebyli.
Docela by nás zajímalo, proč Vás ale nepodpořili pánové Duka či Halík, kteří by asi pod kopulemi svých chrámů nechtěli vidět kopulující nahé divoženky, které budou urážet symboly, kterým jiní věří. Ale možná by něco takového pod střechou svých svatostánků uvítali, pak by to ale měli sdělit nahlas.
Mainstremová média patří buď kapitálu nadnárodnímu nebo kapitálu místních oligarchů. Komunikujte s námi přímo. My jsme Vaši voliči. Máte facebookové stránky, máte hradní webové stránky. Zkuste nás oslovovat po netu. Pojďme vést debatu, kde se nebude nálepkovat, kde nebude nikdo dehonestován a kde nebudeme proti sobě šermovat termíny a větami vytrženými z kontextu.
Vaší malou nevýhodou je, že Vaši voliči jsou z převážné většiny asi lidé starší, kteří nechtějí jít nikam demonstrovat. Protože mají strach. Mají strach, že budou přeřváni, že jim bude ublíženo, že se rozčílí – a doktor jim rozčilování zakázal. Takže to pak vypadá, že žádné zastánce nemáte – v duchu parafrázovaného hesla: „Kdo nekřičí proti Zemanovi, není slušný“.
My tu ale jsme, pane prezidente. Ceníme si, že jste podpořil státního zástupce, proti němuž se zvedla nenávistná mediální vlna. Naprosto v rozporu s tím, jak mají média pracovat.
Jen bychom potřebovali odněkud slyšet, co nám hrozí podpisem smluv, jakými jsou CETA či TTIP. Naši volení představitelé se totiž tváří, že je vše v pořádku.
Stejně tak bychom potřebovali někoho, kdo jasně formuluje, že církevní restituce v řadě případů obcházejí závazné datum 25. 2. 1948 a k porušování Benešových dekretů v praxi dochází. To by Vám jedno být nemělo.
Opřete se o nás. Jsme si vědomi toho, že nás nespasí žádný blanický rytíř, tedy ani Vy ne. Ale společně můžeme dokázat aspoň něco. Pokud Vy nebudete mít za sebou nás, dříve či později Vás uštvou Ti, kteří hodlají na Vaše místo instalovat nějakého toho knížete či kněze. Pokud nebudeme mít za sebou Vás, bude to jen o důvod více k naší deprivaci. Nechceme se vracet k modelu trojího lidu, takže nás tyto alternativy nelákají.
Děkujeme, že jste si na nás našel čas. Vaši voliči.“
Z těch, kdo pravdu zpívali…
Připomeňme si odkaz lidí, jakými byli Jaroslav Hašek, Egon Bondy či Karel Kryl (nikdo z nich nešel pro sprosté slovo daleko, každý z nich však odsuzoval sprosťárny, které ničily životy mnoha lidí).
Od posledně jmenovaného konečně – přímo symbolicky – zazněl v České televizi jeho protestsong „Demokracie nevzkvétá“. Jak symbolické k 25. výročí Listopadu 89.
Člověka až zamrazí, jak jsou jeho slova aktuální.
„Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce“
Ano, z těch, kdo pravdu zpívali, nadělají zrádce. A tak se může brzy stát, že se nám Kryl nebude hodit. Jako se nám nehodí T. G. Masaryk. Však už se nenápadně začalo s tím, že Krylovým přítelem měl být Ivan Jonák – no tak to musí být padouch. Tomu nevěřte. Zvláště, když uslyšíte:
„Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky“
Pro ty, kdo budou požadovat Zemanův odchod, bychom mohli zopakovat následující:
„Zaujímáme postoje místo abychom stáli
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli“
A všem, pro koho jsou sociální a právní stát pouhé marginálie, bychom mohli do uší pouštět:
„Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu“
Je poněkud trapné, když pan Moravec zneužije svou nenávist vůči osobě M. Zemana, kterou lze z televizních kamer lisovat, a použije Krylova slova proti opoziční smlouvě a potažmo Zemanovi. To již totiž dávno Karel Kryl nežil. Možná by se mu ta smlouva nelíbila, ale možná by se mu ještě více nelíbily postoje pana Rumla, který se tehdy těšil na další pravicovou vládu.
Karel Kryl ve své době o Zemanovi mluvil takto: „Setkal jsem se s Milošem Zemanem potom v divadle Semafor, kam ho pozvali a byl v té době velice košér a velice oblíbený. Během jediné chvíle, kdy zůstal nejprve bezpartijní, neboť se rozpadla ta smečka, která se rozdělila potom na menší smečky. Říkám to v této chvíli nikoliv v tom zlém, ale v tom normálním, dejme tomu živočišném druhu. Mraveniště se rozdělilo na několik jiných mravenišť. On zůstal mimo to vyhrané mraveniště, zapojil se do jiné strany. Od té chvíle se stal jakýmsi renegátem, byť OF nebylo stranou. Byl pošpiněn ze všech možných stran, protože má, dejme tomu, svůj názor. Nevím, jestli je jeho, jestli je prospěchářský. Nechci posuzovat. Chci posuzovat, jak se vůči Milošovi Zemanovi jedná. Celá ta záležitost proběhla tak, že má dneska Miloš Zeman psí hlavu, a jak ho milovali, tak ho nenávidí. Je to taková debilárna – to je ta tragédie tohoto národa, nebo těchto národů, že se chová jako idiot, bohužel, a říkám to zcela vědomě. Říkám to stylem, jak mi říkal můj tatínek. Tatínek říkal: dostali jsme žito. Sem s ním! Je ztuchlé. Ven s ním! Nebo náš starý pokladník: Sláva mu! Utekl s kasou.“ (Více ZDE)
Je vrcholem pokrytectví, když sněmovna odhalí bustu tohoto muže s tím, že se hlásí k jeho odkazu. Co by asi na toto téma Karel Kryl zaveršoval?
Na mlčení není čas
Je bez debat, že prezident Zeman není vzorem dokonalosti. To ale nikdo z nás. Má ale nějakou vizi – a možná bychom s ním mohli nalézt společnou řeč. A říkat mu do očí, co se nám nelíbí – a co nás naopak potěšilo.
Nepodporujeme ale ty, kdo jsou v určitých chvílích ochotni připustit korupci jako nutnou, nebo kteří argumentují na obranu dodávky zbraní do Saúdské Arábie slovy: „Saúdská Arábie je pro nás v této oblasti docela cenný spojenec, to musíme také přiznat.“
Takto se demokracie nehájí, pane kníže.
Chápu, že levicoví komentátoři nevyjádří prezidentovi republiky svou podporu, protože nedají hlavu na špalek za někoho, kdo v řadě ohledech levicový není, nebo se tak aspoň nechová. Komentátoři tu nejsou od toho, aby někomu mazali med.
Současně si ale myslím, že je potřeba, aby zazněl taky hlas těch, kteří Miloše Zemana volili a kteří ho podporují. Aby nemuseli všude jenom poslouchat, jaký že je to netvor a jaká že oni jsou nevzdělaná lůza, třebaže mají často vyšší vzdělání než pan kníže.
A aby v lepším případě nečetli omluvné traktáty typu: „Já jsem sice prezidenta Zemana nevolil a není mi blízký, ale…“
Je na čase, aby konečně zaznělo i: „Nemám sice Zemana na zdi ani jeho fotku na soukromém oltáři, ale svého prezidenta jsem volil(a) a své volby rozhodně nelituji. Cením si řady jeho kroků a neobjeví-li se na politické scéně z mého hlediska nějaký lepší kandidát, budu ho volit znovu. A jeho odpůrci ať se klidně po-křižují.“
Tito lidé mají právo, aby je různí j. x. doležalové neuráželi sprostými slovy a aby o sobě stále nečetli, jak jsou sprostí, neurození, nevzdělaní – a že nemohou být normální, protože „nikdo normální nemůže volit Zemana“.
Tito lidé rozdělují naši společnost. Ne náš prezident. Je na něm (ale i na nás), zda se mu podaří být zásadně jiný než pan kníže, který má k „níže postaveným“ hodně daleko a jehož zastáncům – stejně jako ve slavné Nerudově básni hrdobcům – hrouda nohu víže.
Jsme to totiž my, kteří by se měli brát za své zájmy. A nečekat, že Hrad za nás vše zařídí. Je tedy poněkud pokrytecké halasit, že prezident není levicový, když naše levice buď podporuje čínský kapitalismus či knížecí moudra.
Pokud se nechceme vracet k feudálním manýrům, kdy se budeme klanět šlechtě a líbat jí ruce a kdy církevním hodnostářům budeme odvádět tučné desátky, je na čase obrana našich zájmů. V této chvíli i obrana zemanova.
