Opět na Krymu – tentokráte už na Ruském

Avatar
Původní autoři

18. 11. 2014   Orcus-Speleo
Zprostředkováváme sdělení o spektru názorů, se kterými se sekali bohumínští speleologové na Krymu.Článek je značně krácen.
“Na Krymu se za rok, co uplynul od naší poslední návštěvy, hodně změnilo. Krym je už součástí Ruské federace a tak je nutno k návštěvě pozvání. … Máme obavy jet na Krym přes celou válčící Ukrajinu autem a tak volíme leteckou přepravu Praha-Moskva-Simferopol. Hned po příjezdu z letiště doma u Sáše Kozlova, (šéfa jeskyňářů v Onyxturu) usedáme k večeři a při jídle a pivu nám spolu s ženou Irou povídají o všem dění na Krymu. Za ten rok, který uplynul od mé poslední návštěvy poloostrova, se hodně změnilo.”


 Nikdy zde nepoužívali Ukrajinštinu, dokonce ani na úřadech. „Ano“, říká, „samozřejmě po návratu Tatarů na Krym i oni říkají, že je to jejich vlast a chtěli by, aby byl Krym tatarskou republikou. A to byl jeden z hlavních problémů. Nechtěli jsme, aby vše skončilo krvavým konfliktem, jako je tomu nyní na východě Ukrajiny.“ „Hlavním podnětem byly události Maidanu v Kijevě. My jsme to viděli hlavně, jako aktivity nacionalistů, fašistů, kteří sice chtějí likvidovat zkorumpovanou vládu, ale nastolit vládu pravicovou, nacionalisticky a protirusky zaměřenou.“

Nyní pro Krym je velikým problémem voda. Na Krym byla vždy přiváděna voda pro zemědělství kanálem, který byl pro toto vybudován a přiváděl vodu z řeky Dněpr. Ukrajina samozřejmě přívod vody uzavřela a tak celé zemědělství na Krymu je bez vody. Většina polí proto zůstala neobdělána a lidé, kteří žili z prodeje zemědělských produktů, jsou nyní bez obživy. Ukrajina nám sice nabídla prodej dodávek v kanále, ale za nekřesťanské sumy. Jak nám později řekla Tatarka Lilia, dnes tuto vodu vypouštějí z kanálu do moře.
Druhým problémem je doprava na Krym. Jediná cesta po souši na poloostrov přes Ukrajinu byla uzavřena. A tak příjezd turistů, kteří byli jedním z hlavních zdrojů příjmů obyvatel Krymu, byl hodně omezen. Zbyla jen letecká doprava a přetížený lodní trajekt přes Kerčskou úžinu. Počet návštěvníků Krymu tak klesl na čtvrtinu.

Putin sice nyní slíbil most na Krym, ale to je zatím jen slíbeno. Projekt je megalomanský, včetně oboustranné železniční dráhy.

Problém elektrické energie na Krym vyřešil prozatím ukrajinský oligarcha Achmetov. Který i dnes hospodářsky Krym ovládá, včetně telekomunikační sítě. Na rozdíl od oligarchy Kolomejského, který ovládá velký díl ukrajinského hospodářství a vybudoval si vlastní armádu, kterou vyzbrojil nejmodernějšími zbraněmi, aby nepustili proruské ozbrojence k Charkovu. Jak nám později říkal Víťa, dnes tvoří proruské ozbrojence většinou zkušení vojáci z Čečeně, včetně velitele obrany Doněcka.
I když je obrovská krize v návštěvnosti, Saša své lidi nepropouští a aby jim mohl platit mzdu (neboť jeho firemní konto s několika miliony hriven zůstalo v ukrajinské bance někde v Kijevu zablokováno), použil všechny rodinné úspory na chod firmy. A to nejen na mzdy zaměstnanců, ale i odvody daní, pojištění … A to určitě jeho zaměstnanci ani netuší.

Na Krymu je dnes třetí den tatarského svátku Kurban Bairam (Svátek obětování je připomínkou na Ibrahímovu oběť berana Bohu. Při svátku se lidé modlí a obětují různá zvířata, nejčastěji ovce nebo kozy) a to mají tři dny volna nejen Tataři, ale všichni obyvatelé. Tento svátek je státním všude tam, kde žije alespoň 20 % Tatarů. Také jeden z kroků vlády poloostrova o zrovnoprávnění Tatarů. Pobíháme s kamerou po plato a vidíme, jak na cestě zastavuje terénní Mitsubishi s ruskou značkou. Žádný chudák to není. S rodinou sbírá šípky. Jdu za ním a zkouším zavést rozhovor. Říkám, že jsem z Česka a chtěl bych si s ním pohovořit. Koukl na kameru a ihned odpovídá „Ne nada“. To samé hned opakuje zřejmě jeho manželka. Odvětím : „Bojíte se?“ To zůstává bez odpovědi.

Na otázku proč se třeba Tataři nestěhují raději do Tatarstánu, se nám dostává se nám vysvětlení, že Tataři to není jeden národ. Je jich několik, žijí odděleně, vzájemně se ani nestýkají a spojování rodin dochází vyjímečně.
Ptám se i na referendum na Krymu. Říká, že to byl veliký podvod. Ona ani další Tataři vůbec k volbám nešli. A pro euro komisaře bylo často připraveno velké divadlo, když byly skupinky mladých lidí s ruskými vlajkami a proruskými hesly vyslány, aby před nimi demonstrovali vůli Krymčanů pro připojení k Rusku. Říká, že dnes kdy na Krym dolehla hospodářská krize a je poloostrov v izolaci, už toho mnozí toho litují.

Zavádíme řeč na dění na Krymu a říkáme, že se nám zdá velmi kruté, když Ukrajina uzavřela kanál s vodou. Taxikář se ostře ohradil, že je to správné a že bychom to udělali také, kdyby nám někdo ukradl kus země. A pak tvrdě kritizoval Rusko, jak říkal, za okupaci Krymu. Před referendem byl už Krym plný ruských vojsk, i když neoznačených a dnes obsadili všechny vojenské základny, kasárna a vybudovali mnohé další. A tatarské aktivisty dnešní vláda na Krymu doslova likviduje. Už se jich 18 prostě ztratilo a nikdo nezná jejich osud. Což nám potvrzuje i Lilia, která náš rozhovor poslouchá. To co se na Krymu stalo určitě neschvaloval a také tvrdil, že referendum bylo zmanipulované a k volbám do Krymského parlamentu před měsícem přišlo necelých 50% voličů. Říkám mu, nic zvláštního u nás přichází k volbám i méně než 20% voličů.

Je pátek dopoledne a my čekáme, jak dopade Sáša na OVIRu. Máme čas a tak vyrážíme na průzkum do města a na tržiště. Jsme překvapeni, jak bohatě jsou obchody zásobeny. Opravdu vším. Dokonce si myslíme, že více zboží než v minulosti. Koukáme a pulty plné ovoce a zeleniny a některé druhy ani neznáme. Saše se vrací na oběd z OVIRu a vůbec není nadšený. Dostal k vyplnění stoh papíru, kde o něm i o nás chtějí vědět vše. I číslo bot.

Pravoslavná církev (a je to jedno, jestli v Rusku nebo na Ukrajině) se opravdu pěkně rozmáhá a musí být i pěkně bohatá. Ale v celém obrovském objektu vidíme pracovat jen jednoho popa- ten překládal cihly, a další dva, kteří plejí záhon. A to je na desítky budov mužského monastýru podezřele málo.

Při večeři se dáváme do řeči s Víťou. Je už nyní v důchodu (dříve byl hlavním energetikem při údržbě mobilních sítí), ale pracuje u Saše. Na otázku jak se mu líbí, to se stalo na Krymu, odpovídá stručně. Vůbec se mi to nelíbí. Myslí si, že to, co se stalo, je špatně. Je to okupace. „Bojíme se zimy“ pokračuje, „protože podle ruských zákonů, nesmí soukromník těžit v lese a prodávat lidem dřevo – jak tomu bylo za Ukrajiny a na topení dřevem, jsou zde závislí všichni“. Ptám se jej, jestli mu vystačí jeho penze. „Mně ano“, říká. „Za Ukrajiny jsem měl okolo 1000 dolarů a nyní mám 2000 dolarů. Ale samozřejmě pod Ruskem také energie a zboží až trojnásob podražily“. To jsme si všimli i my. Vlastně všem důchodcům na Krymu i Tatarům byly zvýšeny důchody na dvojnásobek. Nejdříve všichni jásali, než přišli do obchodu na nákupy.

Víťa také vypráví historii cesty k moci Kolomejského. Cestu mu připravil jeho strýc, který byl hlavou mafie kazaňských Tatarů. Když byl jeho strýc zavražděn, převzal Kolomejský jeho vládu a brzy se stal průmyslníkem, oligarchou a stále hlavou kazašské mafie.

Je neděle a vyrážíme do Sevastopolu. V přístavu Severnaja necháváme auto a trajektem za pár korun se přepravujeme do centra města. Procházíme se po nábřeží a pozorujeme život okolo. Vše v poklidu a pohodě, jako by se nic nestalo. Jen na všech lodích a budovách vlají ruské vlajky. U jednoho ze stánků Pavle kupuje námořnická trička a tetka prodavačka, když zjistila, že jsme z Česka, se s námi dala do řeči. Je prý konečně vše fain, ale lépe bylo, když byl Sevastopol uzavřené město. Nebylo tady těch Azerbajdžánců, Uzbeků ….a bylo v městě bezpečno. „A co turisté?“ ptáme se, „Ti by samozřejmě do Sevastopolu mohli“.

V přístavu pozorujeme kotvící ruskou černomořskou flotilu lodí i ponorek. Ani tady se nic nezměnilo. Zvědavé turisty vozí na prohlídku flotily desítky malých kutrů. Stejně jako v minulých letech. Ale přece se jen něco změnilo. Udržované památníky obránců Sevastopolu, kteří položili své životy v bojích II. Světové války. U jednoho z památníku pozorujeme, jak se zde s opravdovou úctou sklání hodně starý pán v doprovodu dvou dívek v námořnických stejnokrojích. V rukou drží ruskou vlajku a vlajky ruského námořnictva. Tady je památka padlých a odkaz Velké vlastenecké války jsou stále uctívány.

Na večer se vracíme zpět do Simferopolu k Sašovi. Jeho syn se právě vrátil z Kavkazu z Abcházie. Navštívil oblasti, kde jsme společně uskutečnili několik expedicí, jejichž výsledkem byl objev i jedné z nejhlubších jeskyní světa – propasti „K-2“. Dnes se tam ale vypravit, to je obrovské riziko. V Abcházii opravdu vládne bezvládí. Malý Saša (jak říkáme jeho třicetiletému synovi) se právě vrátil z cesty po Abcházii a pravil : „Už tam nikdy nepojedu“. Opravdu hrůza. Policie zkorumpovaná, co bylo státní, to je rozbito (nádraží, kina, divadla, úřady), ale všichni jezdí v nejdražších autech, a to okolo jim prý vůbec nevadí.

Na večeři je s námi také Anton z města Lugansk, které patří k těm, kde se na východu Ukrajiny stále bojuje. Jak on praví, není z Ukrajiny ale Luhanské lidové republiky, a přes ruské hranice odešel před 3 měsíci na Krym. Nyní zvažuje jak domů, přes Ukrajinu se bojí, protože by jej mohli vzít do armády. Nyní je ale v Luhansku klidněji a chtěl by za rodinou. Město je rozbito ze 40 % a mnoho lidí z něj odešlo do Ruska. Názorově je rozděleno, část chce zůstat při Ukrajině a část volí samostatnost s tkzv. Doněckou republikou.

My se jdeme projít do města. Opět se přesvědčujeme, že je tu opravdu klid. I socha Lenina stojí na náměstí. Přibylo i restaurací a tak sedáme do jedné z nich na pivo. Ceny dvojnásobné těch co jsme znali z loňska.

Názory jsou opět různé. Všichni se ale shodují na tom, že Krym se vrátil o deset let dozadu. Plánujeme se Sašou také další krymskou výpravu na jaro příštího roku. Uvidíme, jestli to podaří a budeme bezpečně přijet automobily.