Proč ruská rozpínavost a ruský fašismus? (USA je snad vzorem demokratických ctností?)

Avatar
Původní autoři

Luděk Prokop
3. 11. 2014
V souvislosti s ukrajinskou krizí, provázenou tendenčními úvahami našich médiích o ruské rozpínavosti, si plete řada konzumentů mainstreamu dojmy s pojmy. Odsuzuje diktaturu Putina a ve výrazném protikladu se skutečností mudruje o ruském fašismu. Vzdor tomu, že existují viditelná, prokazatelná fakta. Fakta, že to není v Rusku ale na Ukrajině, kde militantní skupiny oděné do oděvů s fašistickými insigniemi mávají prapory s fašistickými symboly.
 

Že to není v Rusku ale na Ukrajině, kde jsou vyvěšovány obrazy někdejších fašistických vůdců. Že to není v Rusku ale na Ukrajině, kde fašistická hesla jsou provázena brutálním násilím. Tato fakta jsou našimi médii přehlížena, ignorována, případně zatajována nebo bagatelizována.

V souvislosti s výkřiky o ruské rozpínavosti dlužno poznamenat, že přibližování ruských hranic k základnám NATO se neděje zásluhou územní expanze Ruska. Naopak. Rusko se přibližování ruských hranic k vojenským základnám NATO, zuby nehty brání. Ruský respekt k jasnému vyjádření svobodné vůle markantní většiny obyvatel Krymu a krajní odhodlání zabránit pokusům o zmaření realizace přání krymských obyvatel, není vizitkou nějaké ruské rozpínavosti. Není. A není v tom ani snaha přibližovat ruské hranice k vojenským základnám NATO. Při předpokladu vývoje situace bez krymského referenda by tomu s pravděpodobností hraničící s jistotou, bylo přesně naopak. Stejným postupem, jaký byl s železnou pravidelností uplatňován dosud. Základny NATO by se opětovně přiblížily ruským hranicím, aniž by s hranicemi Ruska bylo jakkoli pohnuto.

Když je Rusko často a důrazně osočované z porušování smluv a dohod, je žádoucí ptát se, která smlouva či dohoda byla konkrétně porušena. Ale nejen na to. Také i na to, co konkrétně onomu porušení smlouvy či dohody předcházelo. Může být, že bychom zjistili, že druhá smluvní strana vlastním porušením dohody či smlouvy tuto zneplatnila, a vzdor této skutečnosti, její plnění či dodržování od protějšku striktně požaduje nadále.

V souvislosti s dodržováním smluv a dohod se nabízí připomínka porušení poválečné Postupimské dohody z r. 1945, zřízením Západoevropské uniePařížské dohody, umožňující vstup NSR do NATO. V reakci na tuto skutečnost pak vznikl vojenský pakt „Varšavská smlouva“. Rozhodně to však nebylo poslední porušení smluv a dohod takzvanými demokratickými státy pod vedením USA.

Vezměme si za příklad dohodu mezi představiteli dvou nejsilnějších mocností, mezi Gorbačovem a Reaganem o nerozšiřování vojenského paktu NATO směrem na východ. On ten Gorbačov si dohodu o nerozšiřování NATO ani nenechal podepsat a spolehnul na dané slovo. Můžeme polemizovat o tom, zda v naprostém rozporu s logikou věci byla taková dohoda vůbec vyslovena. Můžeme dumat o tom, zda v BL citované vyjádření Gorbačova, je skutečně jeho vyjádřením, nebo vyjádřením kýmsi „vyrobeným“.

Vyjmu-li z onoho citovaného vyjádření věty:

… „Téma rozšiřování NATO” vůbec nebylo projednáváno a v těchto letech nebylo předloženo. Říkám to s plnou zodpovědností. Ani jediná východoevropská země toto téma nezvedla, dokonce ani po zrušení Varšavské smlouvy v roce 1991. Západní představitelé je také nepředložili. (Trapná připomínka, není-liž pravda?) Bylo projednáváno jiné téma, které jsme předložili: Zajistit, že vojenské struktury NATO po sjednocení Německa nepostoupí a dodatečné ozbrojené síly aliance nebudou umístěny na území někdejší NDR. „…

A vedle těchto vět další:

…“Vše co bylo nutné a potřebné udělat k upevnění politického závazku bylo uděláno. A splněno. Dohoda a konečné závěrečné vypořádání s Německem říkají, že ve východní části země nebudou vytvořeny žádné nové vojenské struktury; nebudou rozmístěny dodatečné jednotky; nebudou tam umístěny žádné zbraně hromadného ničení. Celá ta léta to bylo dodržováno. Takže nepředstavujte Gorbačova a tehdejší sovětské představitele jako naivní lidi, které si Západ otočil kolem prstu“.

Vytržením uvedených vět z celkového kontextu není nikterak deformován či zkreslen smysl řečeného celku. Pouze nás v souvislosti s tím mohou napadnout otázky: Je to autentické vyjádření Gorbačova, a pokud ano, byl snad v tu dobu těžce indisponován nebo choromyslný? Nebo jde pouze o nešikovnost a hloupost výrobce falza? 

Tak či onak, nejenom polistopadový vývoj u nás přesvědčuje, že je to úplně jedno, zda byla nějaká dohoda uzavřena nebo neuzavřena. Stejně tak je i jedno zda byla uzavřena jenom ústně, či podepsána nebo nepodepsána. Jako kdyby nějaká dohoda či smlouva, s podpisem nebo bez něho, v našem demokraticky svobodném světě něco znamenala. Nebo snad dokonce něco zaručovala. Konec konců, vždyť náš první po listopadu zvolený prezident skládal přísahu, a pokud byl při smyslech, pak s plným vědomím, že ji v dohledné době nevyhnutelně bude nucen zásadním způsobem porušit. To se i stalo a náš prezident byl tím pasován do pozice křivopřísežníka.

Přejdeme-li od škály různých mediálních tvrzení o tom, jak Rusku nikdy nebylo a nikdy nelze v ničem věřit, k našim současným evropským spojencům, pak se mnohým nevyhnutelně musí v první řadě vybavit Mnichovská dohoda z roku 1938.

Přejdeme-li od škály různých mediálních tvrzení o tom, jak Rusku nikdy nebylo a nikdy nelze v ničem věřit, k samotným Spojeným státům americkým, mohli bychom objevit celou kupu hrubě porušovaných dohod a smluv, například jenom mezi vládou a indiánskými kmeny, že se nám z toho až zatočí hlava.

Od uzavírání dohod, smluv a úmluv je již jen kousek k otázce jejich dodržování a porušování. A od otázky porušování dohod, smluv a úmluv, nebývá daleko k problematice vzniku a rozpoutání válek. V tomto punktu mají USA bohaté zkušenosti.

Přiznejme si, že americký národ je národem mladičkým, zrozeným ze suspenze mnoha národů. Stát těchto národů (spojené státy), vznikl (vznikly) na základě války. Válčení tyto spojené státy – USA, provází od doby vzniku po celou dobu jejich vývoje a trvání. Na rozdíl od předchozího období, kdy války probíhaly na území Spojených států, se již války v novém období na tomto území nekonají. USA se účinně podílí na vzniku válek mimo vlastní území a občas se těchto válek zúčastní, například formou humanitárního bombardování s oběťmi na životech nezúčastněných civilistů, ženy a děti nevyjímaje.

Pro ilustraci výše uvedených tvrzení stručný přehled:

Válka za nezávislost od roku 1775 do roku 1783, uznání nezávislosti Spojených států.

1792 – Američané zabrali Indiánům Kentucky.

1796 – Američané zabrali Indiánům Tennessee.

Druhá válka za nezávislost 1812 až 1814. Vyhlášení války Spojenými státy když Británii zaměstnávala válka s Napoleonem. Vpád Spojených států do Kanady skončil debaklem. Válčící strany se dohodly na návratu k předchozímu stavu doplněném dohodami řešícími největší kontroverze.

Roku 1819 připojena k USA Florida a v roce 1845 byl anektován Texas.

Americko – mexická dvouletá válka (1846 až 1848). Po této válce byly anektovány další dva státy, z nich byl od roku 1850 vytvořen stát Kalifornie.

Od roku 1836 do roku 1859, přibylo k USA, dalších šest států.

A blížila se další válka, tentokrát válka občanská (1861 – 1865).

Rozpory mezi Severem a Jihem od roku 1860, vedly k odtržení jedenácti jižních států, které vyhlásily Konfederované státy americké. Zemědělský jih stojící na otrokářství, opírající se o práci otroků a proti tomu průmyslový sever, potřebující příliv námezdní pracující síly, kterému otrokářský systém bránil. Válka skončila vítězstvím Severu.

Mohutný hospodářský rozvoj USA po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do roku 1914 zde vzniklo 15 dalších států.

Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku. Od osmdesátých let devatenáctého století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do Karibiku a do Tichomoří, protektorát nad PortorikemKubou, ostrov Guam, Filipíny.

Anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů SamoaNěmeckem roku 1899.

V souvislosti s těmito fakty nemyslím, že je správné a korektní pejorativní omílání moudrostí o ruské rozpínavosti a vedle toho držení bobříka mlčení o nepopiratelné rozpínavosti americké.

Samostatnou kapitolou stručného přehledu je nástin nakládání s domorodým obyvatelstvem, s indiány, v období genocidy.

Odhady počtu domorodých obyvatel, nezkreslené manipulacemi s počty oficiálních odhadů prováděnými pro minimalizaci provedené genocidy, činí k začátku 17. století pro území Spojených států a Kanady 10 milionů. Ve století devatenáctém pak byl počet indiánů pouhých 240 tisíc. (Do jaké míry odhad počtu indiánů odpovídá skutečnosti nevím. Nicméně stručný popis níže uváděných praktik je v souladu s dostupnými a shodnými informacemi z různých zdrojů).

Na genocidě se podílela škála praktik. Déletrvající tragická řada průběžných masakrů. Šejdířské metody k získávání indiánských území za vydatné pomoci vlivu alkoholu, který byl indiánům v hojném množství podbízen. Záměrné šíření nákaz infekčním onemocněním. Systematicky účelově organizované vyhladovění. Masové decimování počtů bizonů (za pouhých 50 let z 60 milionů kusů na pouhé desítky). Vytlačení indiánů do rezervací, vojensky, psychologicky, hladomory. Rezervace vedené na způsob koncentračních táborů, při hrubém porušování mezinárodních konvencí. To vše provázeno permanentním porušováním dohod, smluv a úmluv s indiánskými kmeny.

Válečná historie vedoucí k vytvoření a následně k rozvoji a rozkvětu USA, včetně genocidy domorodých obyvatel, je nezbytnou součástí historie. Nicméně k pochopení bezohledného počínání a vměšování se do cizích záležitostí v době současné asi vést nemůže.

K pochopení, jak je vůbec možné, že někdo v současné době se opakovaně může dopouštět zrůdnosti, jakou je bombardování civilních objektů, včetně obytných domů, aniž by byl zostouzen většinou sdělovacích prostředků, aniž by byl masivně odsuzován absolutní většinou prostých lidí, dospět nelze.

A žádné lhaní, ani lhaní o demokratických ideálech, žádné všemožné vytáčky, překrucování a vykrucování, nehoráznou nelidskost takových skutků zlehčit či umenšit nemůže a nedokáže. S neuvěřitelnou, nebetyčnou mírou cynismu, odporného cynismu, s nímž výše zmiňované bombardování nazve kdokoli jako bombardování humanitární, bychom se neměli nikdy smiřovat.

A závěrem k tomu všemu si dovoluji dodat.

V prosinci roku 1823, prezident Spojených států amerických James Monroe, vyhlásil politickou doktrínu. Evropské mocnosti podle této doktríny nemají právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentuSpojené státy americké budou jejich případné vojenské akce na území světadílu považovat za „ohrožení svého míru a bezpečnosti“ a „manifestaci nepřátelského postoje vůči USA“.

Chování USA i Evropské Unie v posledních letech, jakoby podléhalo doktríně znějící takto: Evropské mocnosti nemají právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentuSpojené státy americké budou případné akce kdekoli, neschválené Spojenými státy, považovat za „ohrožení svého míru a bezpečnosti“ a „manifestaci nepřátelského postoje vůči USA“.

Za očividnou jednostrannost příspěvku se neomlouvám z důvodu, že je tato jednostrannost pouze zdánlivá. V porovnání s celkovým vlivem evidentně jednostranně zaměřených masmédií, působících v našem státě, je tento příspěvek opačného vnímání daných skutečností, jak pouhá kapička v moři a možná ani to ne.