S Václavem Havlem na věčné časy a nikdy jinak!

Ivan Brezina
17.11.2014 zdroj
Mrtvý politik se nemůže bránit stavitelům pomníků, výrobcům legend, sběratelům relikvií…

Na budově Národního muzea nás zaujal obrovitý billboard s fotkou prvního českého prezidenta a nápisem “Havel navždy”. Už čistě sémanticky je to nesmysl.

Pokud totiž o něčem prohlásíte, že je to “navždy”, mezi řádky říkáte, že tomu ve skutečnosti moc nevěříte. Jinak byste přece tu imanentní trvanlivost a božskou nezničitelnost nemuseli tak zdůrazňovat. Jenže žádná “nehynoucí láska” ani “přátelství, které přetrvá věky” neexistuje. Vše plyne. Vše podléhá času a zániku, dokonce i “nezničitelná” platina, zlato nebo diamanty. Není žádné “navždy”.

„Pomníky stavíte, prosím vás komu?!“ zpíval Karel Kryl (foto Ivan Brezina)

To samozřejmě nevypovídá vůbec nic o našem vztahu k Václavu Havlovi, který má na svržení komunismu velkou zásluhu. Naše generace je mu za to vděčná, ale pro budoucí generace se Havel nutně stane jen jednou v dlouhé řadě historických postav – “nějakým nudným strejcem”, jako je dnes pro většinu Čechů třeba František Josef I., Karel Hynek Mácha nebo Jan Sladký Kozina. Pomník v podobě Letiště Václava Havla, sochy Václava Havla nebo billboardu Václava Havla na tom nic nezmění. To všechno z Havla jen paradoxně dělá panáka, kterému se děti potají pošklebují.

Když navíc billboard pověsíte na muzeum, vlastně tím říkáte, že Havel je něco jako vycpaný křeček, kostra velryby, tasemnice naložená v lihu nebo zkamenělý trilobit. Prostě zaprášený muzejní exponát.

Havel jako Rusáci?

Heslo “Havel navždy” nám navíc silně připomíná výrok “Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!” nebo tvrzení, že v Československu budou „navždy“ vládnout komunisti. Zjišťovali jsme proto, kdo dal Havla na stejnou významovou rovinu s tak odpornými věcmi. V Národním muzeu nám řekli, že billboard je společnou iniciativou muzea, ministerstva kultury a Centra současného umění DOX.

“Ikonu z Havla děláme, protože vzhledem k tomu, co reprezentuje, ikonou opravdu je,” oponuje ředitel DOXu Leoš Válka. “Ale nezbožšťujeme ho. Na muzeu visí fotka, ne obraz ve zlatém rámu. Není to pomník. Nápis ‘Navždy’ je odpovědí na dnešní občasné zlehčování Havlovy role.”

Tomu sice rozumíme, ale pan Válka si protiřečí s mottem, které má DOX na svých stránkách: “V době, kdy stále více lidí myslí nebezpečně stejným způsobem, schopnost umění znejistit třeba jen na chvíli naše obvyklé způsoby vnímání může být jeho největším přínosem.” A dál se na webu píše: “DOX je místem, kde nepředvídatelnost umění je hodnotou, jež umožňuje nečekaný přínos.”

Přimalujte mu tykadla!

Jenže kdyby to opravdu platilo, DOX by k Havlově ikoně musel přidat nějakou uměleckou hodnotu. Zproblematizovat ho tak, aby billboard něčím nepředvídatelným a nečekaným znejisťoval. Havel by třeba mohl mít přimalované vousy a tykadla nebo by nápis mohl znít “Havel už nikdy”. Pak by nás to “vyhodilo z každodennosti” a nejspíš i trochu naštvalo. Každopádně by nás to ale přinutilo se nad Havlovým odkazem zamyslet. To, co visí na muzeu, je jen hloupě prvoplánová agitka.

Pokud umělecky neuvažoval DOX, musíme to udělat za něj. Třeba už jen ten výběr místa pro billboard. Václavské náměstí je lokalitou, kudy kráčely české dějiny – dějiny zbabělosti, podlézavosti okupantům ze Západu i z Východu, oportunismu a národní slabosti. Pokud sem proto DOX pověsil billboard Václava Havla s nápisem “navždy”, musíte si vzpomenout i na jiná česká historická “navždy”. Tady jsou:

Oslavy prvního máje na Václavském náměstí v dobách komunismu. Češi se radují, že to bude „navždy“.

Václavské náměstí 3. 7. 1942: Češi slibují věrnost nacistickému Německu a radostně hajlují, že to bude „navždy“.

Narvané Václavské náměstí při návštěvě císaře Františka Josefa. Češi jásají, že tu Habsburkové budou

„navždy“.