Dnes o Putinovi a ruských elitách

Avatar
Původní autoři

Michail Chazin a Ernest
1. 12. 2014  zdroj
Kdo je pan Putin…?
Situace v Rusku dnes vyhlíží velmi složitě a volá po zásadních změnách jak ekonomického, tak i politického systému. Přitom, ať se to líbí nebo ne, směr těchto změn bude určovat jeden člověk – a tím je Putin. 


A proto se všecky síly, skrytě nebo otevřeně, obrací k němu. Jedni se mu snaží implantovat určitý směr jednání, druzí se aktivně zapojili do politiky jeho likvidace ve funkci prezidenta (o tom – kousek níže), v každém případě ale, jedinou osou, kolem níž se točí veškeré politické aktivity – je Putin. A v takovém případě jakýkoli pokus hovořit o budoucnosti kategoricky vyžaduje určitou analýzu, ne snad Putinovy mysli (do ní se stejně nedostaneme), ale aspoň určité představy o tom, jak je strukturováno jeho vnímání reality. V tomto textu se pokusím provést určitou variantu analýzy tohoto vnímání. Přitom, prosím o pochopení skutečnosti, že tento pokus má výrazně subjektivní charakter.

Vycházím především z toho, formování chápání světa u Putina spadalo do 70.let. Jako osobnost se samozřejmě utvářel už dříve (stejně jako jeho představy o cti, důstojnosti a morálce). My ho ale dnes posuzujeme nikoli jako člověka, ale jako státníka. A jak se domnívám, jsou dva faktory, které si Putin v té době osvojil. Ten první byl spojen s tím, že celá geopolitická koncepce Andropova, který tenkrát řídil KGB (v té době ještě podřízené Radě ministrů – vládě SSSR), spočívala na idejích konvergence (sbližování). Chápáno – jako sjednocení západních a sovětských elit.

Tato myšlenka se objevila poté, kdy Stalin odmítl koncepci „permanentní revoluce“ a začal budovat stát – to znamená, že se začala formovat plnohodnotná sovětská elita, pro kterou bylo zachování statusu svého a svých dětí, bylo důležitější než hypotetické vítězství světové revoluce. Jestli by pro Stalina takový plán jen taktickým ústupkem, nebo strategickým rozhodnutím, to se nikdy nedozvíme. Ale výsledek ke konci 50. let byl jednoznačný – v SSSR byla přijata koncepce mírové koexistence, od které je ke konvergenci už jen krok. A tato myšlenka se k 70. letům docela rozšířila do sovětské elity, ale v KGB ji potichu přijali prakticky všichni.

Druhým faktorem byla kádrová politika ÚV KSSS. Po svržení Chruščova v roce 1964 Politbyro ÚV KSSS (tehdy Prezidium) v zájmu snížení pravděpodobnosti nežádoucí aktivity „zdola“ (připomenu, že za Chruščova ÚV KSSS nejednou vystupoval proti svému Prezidiu), zásadně změnil systém jmenování kádrů. Smyslem bylo, že kterékoli osobnosti, mající vlastní názor a připravené jej zastávat, přestaly být vybírány do politických funkcí. Politický systém se tak stal sférou působení konformistů připravených přinejmenším vždy souhlasit s vedením, nebo dokonce lidí, kteří žádný vlastní názor nemají.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, ale projevil se až přes generaci (po 25 letech). Ovšem lidé, kteří v polovině 70. let teprve začali budovat svoji kariéru, takové detaily pochopit nemohli. Oni prostě vstřebávali už existující systém řízení jako už jednou daný. Putina nevyjímaje. A teď se můžeme pokusit nahlédnout jeho politiku právě s hlediska vlivu oněch dvou principů.

První dvě období, jak jsem nejednou napsal, byl Putin hodnocen jako manažer najatý elitou zformovanou v 90. letech. On se s tou rolí plně ztotožnil (mimo jiné proto, že osobně nebyl fandou moci) – ale během realizace úkolů, které musel řešit, začal realizovat právě ty principy konvergence, které do sebe nasál, tak říkajíc s „mateřským mlékem“. Povšimněte si, prosím, jedné důležité okolnosti: oligarchové 90. let nenahlíželi na Rusko jako na soběstačné. Pro ně existovala jediná elita – Západní – jí se podřizovali a pouhé pomyšlení na odpor bylo pro ně nemyslitelné. Jak se vyjádřil jeden z nich v docela civilní situaci: „Přišel šéf a nám nepřísluší se s ním přít“.

Putinova myšlenka, že ruská elita, vzniklá na našem území, může být součástí elity světové, vypadala v takové situaci velmi důstojně a vlastenecky. A s hlediska některých figur na Západě i vyzývavě – po kompradorském podlézání Gajdarů (někdejší vůdce ekonomických reforem) a Kozyrevů (někdejší ministr zahraničí).

Zdůrazňuji, že se zatím nechystám hodnotit reálnost této myšlenky, šance na její uskutečnění, ať už tehdy v 70., nebo dnes – pár slovy se na toto téma zmíním na konci textu.

Podstatné je, že pro Putina se stala imanentní součástí jeho vnímání světa – protože právně s ní se ono jeho chápání také formovalo – a proto nelze tuto myšlenku od jeho chápání světa oddělit.

Právě na tomto místě vznikl vážný konflikt mezi těmi, kterým se ještě před Putinovým příchodem dostalo sice ne vysokého, ale přece jen statutu v Západní elitě (Chodorkovskij, Kasparov) a mezi novou linií ruské moci. Z pozice těchto lidí, jejich status na Západě vyžadoval nesporné vážnosti a vysokého postavení uvnitř Ruska (s přihlédnutím k jeho podřízenosti Západu) – protože existenci samostatné ruské elity neuznávali. A dávali prezidentu Putinovi nepokrytě najevo, že Oni jsou na západě Někdo, zatímco on nikoli. A to se, samozřejmě nemohlo líbit lidem, kteří sázeli na konvergenci a přiznávali ruské elitě právo na samostatnou existenci.

Ale vytvořit konstruktivní „skupinu podpory“ myšlenky konvergence – se Putinovi nepodařilo. S ohledem na svoje zkušenosti stále hledal konformisty připravené ho slovně podpořit. Ti ale vůbec nebyli připraveni cokoli pro dosažení tohoto cíle obětovat. No, a protože lidé mající vlastní názor na to, jak to, či ono budovat, nemají ke konformizmu sklony a tyto svoje názory pravidelně vyjadřují – začali být vytlačováni v 90. letech ze státní služby. Sotva se nová elita jakž-takž uchytila, začala pokukovat po zkušenostech s řízením KSSS posledních desetiletí její existence. V důsledku toto u nás prakticky neexistovala konstrukce politiky, vše se omezilo na vnější dojem. A dnes, kdy se situace stala objektivně krajně těžkou, kdy je zřejmé, že západní elity nemíní ruskou elitu ani Putina osobně brát jako samostatný subjekt (a tím méně jako svou součást) – se Putin ocitl v úplné politické izolaci – svůj „politický domov“ prakticky nemá.

Konformisté v jeho okolí pociťují značnou nespokojenost kvůli tlaku zahraničí na Rusko (nemluvě o těch, na které dopadly personální sankce), přesto ale v zásadě nemohou cokoli pro překonání situace udělat. Ale ta část elity, která je od počátku orientována na Západ, soudě podle všeho obdržela odtud přesné instrukce, a zahájila otevřené protiputinovské kroky – patrné je to zejména z některých vystoupení pánů Siluanova a Kudrina (současný a minulý ministr financí ve vládě Ruské Federace).

První jmenovaný vysvětloval občanům, v rozporu se skutečností, že ve státním penzijním rezervním fondu nebudou peníze, protože byly použity pro Krym. Druhý výtečník (mimochodem, nositel stejného ocenění jako u nás neblaze proslulý M. Kalousek) veřejně tvrdil ve veřejných sdělovadlech, že díky sankcím, které (rozuměj-kvůli Putinovi) Západ uvalil na Rusko, klesnou platy zaměstnanců o 20%… Přitom pánové a dámy v ruské vládě zamlčují, že nemalou část příjmů státního rozpočtu každoročně, a na první pohled nesmyslně, lijí do pochybných amerických a dalších dluhopisů. Zároveň se vyostřil konflikt mezi „západníky“ (kteří principiálně odmítají uznat, že v Rusku může být vlastní elita) a těmi představiteli elity, která vsadila na konvergenci (tedy na Putina).

Putin ale přitom (ať už vynuceně, nebo náhodně…) udělal následující krok – začal hovořit a jednat v souladu s myšlenkou konvergence nikoli západní a ruské elity, ale západní a RUSKÉ! Právě tak je třeba, dle všeho, chápat jeho slova o „ruském světě“. A nemůže se už zastavit, stejně jako ta část světa, která vsadila právě na tu elitu. Přesněji, může, samozřejmě, ale tehdy už nedokáže udržet svoje postavení.

No, a co z toho plyne na závěr… Osobně si myslím, že v podmínkách přelomu století nebylo možné partii orientovanou na konvergenci vyhrát. Nepovedlo se to dokonce ani Andropovovi, který měl k dispozici Sovětský svaz s celou jeho mocí. Nebudu se teď pouštět do příčin. Ale v blízké budoucnosti…

Jde o to, že světová elita bude silně oslabena důsledky krize, její finanční sektor (který nejostřeji brání pokusům Ruska „získat tvář“) se ztenčí nikoli násobně, ale řádově. A ona nemá žádný pozitivní scénář pro blízkou budoucnost. A dnes je možné se pokusit, ne o vstup do Západní elity (to, stejně jako dřív, není možné), ale pokusit se vytvořit elitu novou … Společnou. To je nejspíš teoreticky možné. I když si to od Putina vyžádá vážné zamyšlení nad vlastní strategií.

Doufám, že dnes už je mu jasné, že Rusko nezmění k lepšímu, pokud bude hrát podle západních not. Má v podstatě dvě možnosti, jak politicky „přežít“: opřít se o „národ“ nebo o část ruských elit. První bude obtížnější s ohledem na nepříliš úspěšnou mediální politiku Kremlu, v níž se odráží probíhající tichý boj „putinovců“ a prozápadních liberálů o moc. Nebo se bude muset rozhodnout, se kterou skupinou elit svoji budoucnost spojí. Rozhodnutí bude muset učinit brzy, protože čas nepracuje pro něj…

Podle článku Michaila Chazina